Dovolená bez hord turistů? Kalábrie je ideální

Jihoitalský region sice patří mezi nejchudší v Itálii, ale turistů se to nedotýká. Jednou z příčin chudoby je neúrodná kopcovitá krajina, kde nížiny tvoří pouze asi desetinu území, navíc tu chybí větší průmysl, a aby toho nebylo málo, je tato oblast postihována zemětřeseními.

Jedno z největších tady bylo roku 1783, kdy zahynulo přes 50 000 lidí. Zatím poslední s větším počtem obětí udeřilo 9. září 1905 a mrtvých bylo na 5000. To všechno způsobilo, že hodně lidí tuto oblast opustilo a vydalo se za lepším živobytím jinam.

I když první osídlení, doložené nálezy v jeskyních Praia a Mare a kresbami vyrytými do skály, spadá do období před 12 000 lety, mnoho památek tu stále nenajdete. V 8. a 9. století př. n. l. tu sice vzkvétala řecká města a kolonie patřící do tzv. Magna Graecia (Velké Řecko) a o 500 let později toto území dobyli Římané, ale ani po těch toho moc nezůstalo.

Jeden potenciálně vydatný hospodářský zdroj však tato oblast přece jen má. Je to dlouhé pobřeží s plážemi a s vynikajícími podmínkami pro rekreaci a potápění. Pláž Grotticelle v Capo Vaticano je například označována za nejhezčí v Kalábrii. V posledních letech vyrůstají na pobřeží hotely a začíná se rozvíjet cestovní ruch.

Nejvíce je to patrné právě v oblasti Capo Vaticano. Nachází se poblíž historického města Tropea a tvoří pomyslnou přezku na nártu italské boty. Z jejího pobřeží jsou za příznivých podmínek vidět Liparské ostrovy a Sicílie.

Město na skále, jak se Tropeji říká, bylo sice založeno již 1000 let př. n. l., ale hlavní rozvoj nastal až v 16. a 17. století. Mezi nejvýznamnější památky patří Duomo – románská katedrála z 11. století – nebo kostel svaté Marie na útesu u moře. Od června do září, kdy je hlavní turistická sezóna, začíná ve městě život kolem deváté dopolední, kdy otvírají první kavárny, cukrárny a obchůdky.

V nedalekém městě Pizzo, které se rozkládá na skalnaté plošině nad mořem, mají malý kostelík vytesaný do skály. V 17. století ho vybudovali neapolští námořníci jako poděkování za to, že přežili bouři na moři. O dvě staletí později místní umělec jeskyni rozšířil a vyzdobil ji desítkami soch světců vytesaných přímo do pískovce. Dodnes se v této tradici pokračuje a nově tu můžete najít třeba sochu Fidela Castra.

Vysoko nad přístavem je pevnost Castello di Pizzo, která se „proslavila“ tím, že tam byl popraven Napoleonův švagr Gioacchino Murat. Ten byl v letech 1808–1815 neapolským králem. Po porážce Napoleona v bitvě u Lipska uzavřel spojenectví s Rakouskem, pak s ním ale začal válčit. Byl však poražen a v říjnu 1815 zastřelen popravčí četou.

A ještě jednou věcí je toto městečko známé. Místní zmrzlináři „vynalezli“ tartuffo. Je to oříškovo-čokoládová zmrzlina, která je uvnitř plněná čokoládovým krémem a na povrchu posypaná kakaovým práškem.

Velmi populární jsou mezi zdejšími rekreanty výlety lodí na nedaleké Liparské ostrovy. Ty leží u severního pobřeží Sicílie ve stále aktivním vulkanickém pásu mezi Etnou a Vesuvem. Nejvíce navštěvované jsou Vulcano, Lipari a Stromboli. V tomto pořadí je většina cestovek i nabízí.

Při příjezdu na Vulcano (cesta z pevniny trvá přibližně 1,5 hodiny) není vůbec pochyb o tom, jak ostrov ke svému jménu přišel. Všudypřítomný pach síry a mnoho děr v zemi, ze kterých vyvěrají sirné plyny, jsou nepřehlédnutelné. Dokonce i skály na ostrově jsou pokryty žlutou vrstvou.

Zvláštností tohoto ostrova je možnost ponořit se do bahna sirného jezírka. Ale pozor! Jednak si vezměte plavky, které můžete obětovat, protože žádný prací prášek už je nevypere, a pak je dobré nejdříve zkusit, zda vám sirné bahno nezpůsobí nežádoucí reakci.

I tady si můžete koupit suvenýry, které většinou tvoří pemza nebo obsidián, černé sopečné sklo. Další v pořadí je největší ostrov Lipari, který dal i celému souostroví název. Žije tam přes 10 000 obyvatel a kromě katedrály a archeologického muzea stojí za povšimnutí betlém. Vyrobili ho rybáři, kteří se tam před plavbou chodili modlit za úspěšný lov a šťastný návrat.

Posledním z ostrovů je Stromboli. Jeho zvláštností je černý písek na pláži. Mnohé cestovní kanceláře sem pořádají i večerní výlety, při nichž lze za tmy pozorovat vyvěrající lávu. Již téměř tři roky si sopka ve zhruba 30minutových intervalech jen ,,pšoukne“ a vyvrhne trochu popela a kouře. Na lávu byste zatím čekali marně.

Krásné pláže, vzrostlé palmy, úzký pruh moře a Sicílie tak blízko, že to vypadá, že stačí natáhnout ruku přes Messinskou úžinu, a hned se jí dotkneme. Reggio di Calabria, hlavní město stejnojmenné provincie, je nejkrásnější při procházce podél moře.

Jinak mělo v novodobé historii tohle město vždy trochu smůlu – dvakrát k němu dolehla řádění sicilské sopky Etny a způsobená zemětřesení poničila většinu historických budov. A v roce 1970 přišlo i o status hlavního města Kalábrie, vystřídalo ho Catanzaro. Kolébka evropské kultury, jak se také město na špičce Apeninského poloostrova nazývá, jako by se z toho dodnes nevzpamatovala.

Domy mají většinou hodně oprýskanou fasádu, do vylepšení celkového vzhledu města dlouho nikdo neinvestoval. A tak je asi nejhezčím místem Reggia promenáda Lungomare, kterou nazval nekrásnějším kilometrem Itálie básník Gabriele d’Annuzio. Už je to dobrých sto let. V letní sezóně, kdy po nábřeží korzují davy turistů a magnólie, palmy a gumovníky jsou v plném rozpuku, se jistě nějaký ten nedostatek ztratí. Při podzimní návštěvě, kdy je lidí málo, zeleň má své nejlepší měsíce za sebou, je celková šedivost hned vidět.

Jediným oživením jsou moderní skulptury líně se rozvalující na trávnících před historizujícími budovami. Pohled na Etnu, modré moře a na lodě proplouvající úžinou dají brzy na všechny nedokonalosti zapomenout.

Za návštěvu v Reggiu určitě stojí i místní Muzeo Nazionale. Hlavním lákadlem jsou dvě sochy řeckých válečníků vytažené z Jónského moře u Riace v roce 1972. Než se do místnosti s nimi návštěvník dostane, projde zařízením zabezpečujícím správné fungování klimatizace jako by vstupoval do agentury nějaké významné tajné služby.

Nazí válečníci v nadživotní velikosti, říká se jim Starý a Mladý nebo Válečník a Stratég, totiž musejí „dýchat“ stále stejný vzduch, aby jejich bronzová těla, jež vznikla někdy v pátém století před našim letopočtem, netrpěla. Za další antickou památkou, římskou vilou, tentokrát o čtyři staletí mladší, se vypravte do Casignany ležící na druhé straně apeninské špičky.

Archeology zatím odkryté a zrestaurované zbytky casignanské vily dávají tušit, jak se tu kdysi žilo. Lázně vyhřívalo podlahové topení, hygienu obstarávaly i záchody, na nichž muži společně probírali otázky života a smrti, nechybí ani zbytky monumentální zahradní fontány, ale především nádherně barevné mozaiky v místnostech nazvaných podle ročních období. Z těch se bohužel našly jen dvě, Jaro a Podzim.

Na antiku plynuje navazuje návštěva vinařství Tenuta Dioscuri u města Bianco a zemědělské usedlosti v Gerace. Zkušený vinař Flavio nám hrdě ukazuje hrozny révy sušící se na paletách, brzy z nich bude sladké Vino Greco. „Staří Řekové je sušili na bambusech,“ říká Flavio.

Tím ale podobnost dnešního vína s tím, které vznikalo před více jak dvěma tisíci let, končí. Vino Greco, italská napodobenina silných řeckých vín, se už dávno nedělá tak, že se k vinnému moštu přidává sůl, ani se dva roky nenechává stát na slunci v amforách. Zraje v nerezových tancích a pak v sudech. Označení Greco di Bianco a Greco di Gerace mohou mít jen vína vyráběna v oblasti Reggio Calabria.

Agriturismo Barone Macri je příjemným překvapením; cestičky vysypané kamínky jsou čisté, trávník zarovnaný, domácí restaurace čistá a je tu dokonce velmi úhledný bazén. V domě s bílou fasádou je možné se i ubytovat. Na stole jsou hlavně produkty, jež pocházejí přímo z farmy; olivy, artyčoky, papričky, rajčata, baklažány, sýry a víno.

Hostina má jako všude v Itálii několik chodů, díky tomu, že jsme v oblasti, kde nechybí moře ani hory, jsou na jídelníčku jak ryby, tak uzeniny a vepřové maso. Jižní Kalábrie dovede být nejen milá, ale překvapivě i čistá a upravená.