Dobrodruh Jan Škrabálek: Na kochání při závodě není čas

Nahoru pěšky, dolů na paraglidovém křídle. Už potřetí byl u závodu Red Bull X-Alps i jednačtyřicetiletý Čech Jan Škrabálek.

Musela by se změnit spousta věcí, abych o dalším startu uvažoval. Třikrát už je dost, některé věci mi principiálně vadí a kvůli tomu se mi tam nechce.

Třeba. Zní to blbě, když mě letos vyřadili poprvé, ale mně se to nelíbilo nikdy. Brzdí to létání a stává se z toho chodící souboj. Závod vznikl proto, aby se ty Alpy přeletěly, ale počasí si nevybírá. Jediné, co se dá dělat, je na něj počkat. Jenže to nejde, protože když člověk čeká, ostatní ho předběhnou.

Moc ne, jsem spíš chodec, nejsem alpský pilot.

Víc se teď běhá než lítá, tak by asi bylo snazší naučit nějakého ultramaratónce létat a věřit, že to odběhá. Na druhou stranu lítání je natolik rychlé, že když se udělá pěkné počasí, chození je děsně pomalé. To by ten ultramaratónec byl ztracenej.

To vždycky. Předem vím, co si připravit, netahám s sebou zbytečné krámy. Na druhou stranu si víc uvědomuju, co mě čeká, a nejdu do toho tolik po hlavě.

Máme telefon s aplikací, na které je vidět, kde kdo je, můžeme si vzájemně volat.

Občas jo, ale spíš ze srandy. Hecujeme se, jako že jsem někomu v patách nebo že mu uletím.

Oficiálně mám jen jednoho člověka, v doprovodném autě nesmí být nikdo jiný. Ale první ročníky se stávalo, že špičkoví závodníci kolem sebe měli celý tým. Vedle supportéra i maséra, kuchaře, meteorologa, každý se staral o něco. Závodník přišel, oni ho nakrmili, namasírovali, zalepili puchýře a řekli, kudy má pokračovat. Tak nám na úvodních brífincích řekli, ať to neděláme, i když nejsou schopni to hlídat.

Já měl pokaždé někoho jiného. Teď jsem sehnal člověka, kterého jsem chtěl už na první ročník, ale tehdy neměl čas. Vím, že na zemi nemám problém, ale v lítání jsem byl pod průměrem. Sháněl jsem někoho, kdo dokáže zjistit informace o počasí, a když to jde, tak mě vyhánět na kopce lítat. Není to lehké, musí to být i novinář, protože chystá články a fotky. Navíc je to takový manažer, musí mít organizační schopnosti. Prostě Ferda mravenec, od každého něco.

Povinná výbava, co musíme nosit, je padák a sedačka, v níž je záložní padák, světlice a zařízení monitorující náš pohyb. I když je to z nejlehčích materiálů, má to kolem deseti kil.

Letos byl poprvé kvůli bezpečnosti zavedený od jedenácti večer do čtyř ráno povinný noční klid, předtím se závodilo nonstop. Ze začátku to brali všichni jako ztrátu času, ale zpětně se ukázalo, že to bylo skoro rychlejší, ve čtyři ráno všichni vyráželi. Dřív se vstávalo i v šest nebo v sedm.

První noci je člověk nahecovaný ze závodu, moc nespí. Od jedenácti do čtyř se zastaví, ale to neznamená, že spí. Musí se najíst, připravit něco na druhý den, v půl jedné usne a na půl čtvrtou má budíka. Pak už jsme to i natahovali, když pršelo, spali jsme do pěti.

Musím na to koukat jako závodník, není čas se kochat, ale nechodím se zavřenýma očima. Vnímám, co se děje kolem, zase to dodá člověku energii. Nejsem typ, co by dal hlavu mezi ramena a viděl před sebou jen to Monako. Bohužel k tomu ale ten závod směřuje.

Svým způsobem ano, i když je trochu potupné se nechat vyřadit. Jak je člověk unavený, hlava už moc nepřemýšlí, dostávají průchod emoce. Někdo řekne vtip a hrozně se smějete, nebo slyšíte něco smutného a máte chuť se rozplakat. Člověk je rád, že už nebude šlapat, na druhou stranu mi přišlo, že konec přišel zbytečně brzo, protože jsem měl ještě chuť pokračovat.

První rok, kdy jsem tam byl, trval závod osmnáct dnů. Každý den násobí únavu, všichni toho měli plné zuby. V Monaku nás uvítali, zhasli a pustili na videu sestřih závodu. A když se rozsvítilo, všichni spali. Pak se rozproudili, povídali si, ale když někdo vyprávěl moc dlouho, ten druhý zase usnul. Všichni si toho chtěli moc povědět, ale zároveň byli strašně unavení. Dali si jedno pivo a byli úplně na šrot… Letos proběhlo vyhlášení a do hodiny všichni zmizeli. Zůstali jsme tam asi tři závodníci a pár organizátorů…

Na zemi se toho moc nestane, snad jen s auty, co jezdí na úzkých alpských silnicích, je problém, zvlášť při té německé poslušnosti, že uprostřed je čára a ta se nepřejíždí, i když proti nim jde člověk… Kolikrát jsou to milimetry, je skoro zázrak, že zatím nikoho nesrazili.

Záleží na každém, kde má hranice, v únavě jsou reakce pomalejší. Ta zlomená žebra byla kvůli přehlédnutí lan od lanovky, co tam často vedou na horské chaty, to se občas stane i při normálním lítání.

Když byl člověk mladý, pouštěl se do všeho, párkrát si rozbil hubu a začal o tom víc přemýšlet. Na druhou stranu získává zkušenosti a posouvá se zase někam dál. Je individuální, kam až to kdo pustí, ale nechodím do každých podmínek. Vím, že když si nezalítám dneska, můžu další den. Spousta lidí si myslela, že si musí zalítat dneska a byly to jejich poslední lety. Ta zkušenost, kolik úrazů jsem viděl, je dostatečným varováním…

Třeba já nejsem profesionál. Jeden čas jsem to dělal, ale utekl jsem od toho. Jinak většinou jsou to lidé, co se lítáním nebo nějakými věcmi kolem živí.

Já myslím, že to je blbost. Kdysi se mi stala u potápění z koníčka práce a já místo zábavy chodil do práce. I o víkendu už jsem si pak připadal jak v práci. Proto jsem si chtěl to lítání udržet jako něco, na co se těším. Je to pro mě nějaký zdroj příjmu, ale nejsem na to vázaný.

Vrátil jsem se k truhlařině, dělám se dřevem. Jako soukromník, jinak by to nešlo. Když je počasí, musí se lítat, to nepočká. Musím si být schopen volno zařídit.

Je stejně bláznivá jako já, v tom si rozumíme. Ví, že mi to nemůže zakázat, nebo může, ale asi by to nemělo kladný ohlas. Ona hodně skáče s padákem, vlastně jsem se oženil do lítací rodiny, věnují se tomu všichni. Člověk nemusí aspoň vysvětlovat, proč už jde zase lítat.