Do Trentina táhnou psí spřežení i ojíněná cyklistika

Pokud na sociálních sítích sledujete především vtipná zvířecí videa a po každém „nejlepším příteli člověka“ v okolí pokukujete s nadějí, že si přijde pro pohlazení, bude pro vás jízda na psím spřežení nezapomenutelným zážitkem. Původně jediný možný způsob dálkové dopravy v zamrzlých a nedostupných oblastech se postupem času překlenul přes sportovní disciplínu pro pár vyvolených až do dnešní zážitkové aktivity, kterou si může vyzkoušet prakticky každý. Děti nevyjímaje. A jak taková jízda na saních tažených psy funguje?

Že jste dorazili na správné místo, poznáte už zdálky. Psi se totiž na svůj úkol opravdu těší a příchod návštěvníků kvitují hlasitým štěkáním a vytím. Smečka v italském Millegrobbe čítá na šedesát jedinců, takže se připravte na pořádné přivítání. Všichni psi se přitom v oblasti komornějšího lyžařského střediska Lavarone narodili a cvičil je stejný pán, několikanásobný vicemistr Itálie v jízdě na psím spřežení Tiziano Ruffa. Jeho svěřenci se mimochodem dožívají až dvaceti let a jejich aktivní „kariéra“ trvá deset let. Poté si užívají důchodu v čistém alpském vzduchu a pomáhají s výcvikem štěňat. Ale zpět k jízdě samotné.

Pro dospělé začátečníky jsou připraveny saně se třemi nebo čtyřmi psy, děti zhruba od sedmi do 14 let táhnou dva psi a ty nejmenší sveze na saních instruktor, který se stará o řízení. Jízdě samozřejmě předchází krátká instruktáž. Základem je stát rovně a dobře se držet. Nepředklánět se, nezaklánět se. Chodidla lícují s boční stranou saní. Psy není třeba pohánět pokyny, nemůžou se totiž dočkat, až vyrazí na cestu.

Může být naopak třeba někdy chlupáče trochu krotit, chcete se přece kochat zasněženou krajinou. Když uznáte za vhodné trochu přibrzdit, používáte k tomu paty. Prostě jimi mírně nakročíte do sněhu ve vnitřním prostoru saní. Pokud chcete snížit rychlost víc, shodíte jednou nohou za jízdy rohož a přišlápnete. K úplnému zastavení saní je třeba zaseknout do sněhu kovovou skobu a držet, to se ale nikdy nedělá za jízdy, protože trhnutí by vás mohlo poslat do sněhových závějí. Tato brzda se používá jen před startem a na konci jízdy, kdy instruktor psy zpomalí. A co dělat, když se blíží zatáčka? Prostě jen vystrčíte bok kýženým směrem.

Hodně záleží na tom, jak silné tahače vyfasujete, což je o zkušenostech a domluvě. Jízda na psím spřežení je primárně spoluprací psů a řidiče. Kdo se chce nejen povozit, ale spálit i nějaké ty kalorie nebo má z první jízdy respekt, dostane mírnější psy, kterým bude do kopečka muset trochu pomáhat. Párkrát rázně hrábnout nohou do sněhu nebo popoběhnout v prostoru mezi saněmi, vysvětluje instruktor.

Tahači svou trasu navíc dobře znají a žádné velké kočírování po pravdě nepotřebují. Před vámi navíc pokaždé jede sněžný skútr s instruktorem a jeho pomocníkem, který dohlíží na bezpečnost. Kdyby se vám cokoli nezdálo, je tak možné seskočit a o saně, spřežení i vás bude postaráno.

Znamení pro instruktora jedoucího před vámi jsou jen dvě. Ruka zvednutá s palcem nahoru znamená vše v pořádku, ruka v pravém úhlu značí zpomalit, prosím. A jde se na věc.

Zvláštní shodou okolností dostávám nejmajestátnějšího jedince pro začínající jezdce, dominantního Napoleona. Alfa samce jako hrom. A jeho další dva dobře rostlé kolegy. Chytám se saní a nadoraz stojím na kovové brzdě, protože Napoleon nepatří k těm, kteří rádi čekají. Na pokyn pouštím brzdu a moje tříčlenná smečka vyrazí se slušnou razancí po upravené bílé cestičce. Do kopečka jim tedy rozhodně pomáhat nemusím. Před první zatáčkou pociťuji nejistotu, ale psi vědí, co dělají. Tak jen preventivně hodím pozadím doleva a jede se dál.

Rychlost, ač reálně není příliš vysoká, mi připadá na začátek závratná, lehce proto zaryju paty a hned se cítím klidnější. Do kopečka vracím nohy do původní polohy a na zvídavý pohled instruktora reaguji zdánlivě suverénním zdvižením palce. Z kopce se Napoleon zase rozběhne až zbytečně vehementně, zkouším proto systematičtější brždění pomocí „škrabáku”. Funguje. Skutečně není čeho se bát. Půlhodinová jízda uteče jako nic a kromě adrenalinu a euforie cítím zádové svaly ze snahy udržet rovný postoj a lehkou únavu nohou z přibrzďování svých rychlíků.

Psi dostávají zaslouženou odměnu ve formě plné misky a mazlení je nejen povoleno, ale dokonce doporučeno. Každý tahač je pochválen i od svého pána a zaměstnavatele v jednom. Psi se naštěstí o pozornost umějí rozdělit a Tiziano Ruffa už si po tolika oblíznutích svých svěřenců snad ani nemusí večer umývat obličej.

Patříte mezi cyklistické nadšence, kteří v zimě smutně hledí na vypolstrované kraťasy a počítají dny do první pořádné jarní vyjížďky? Nebo si prostě jen rádi užijete trochu zábavy? Vyzkoušejte fat bike. Horské kolo se speciální silnou pneumatikou bylo vyvinuto pro lepší kontrolu a stabilitu jízdy ve sněhu. A pneumatika je to opravdu hodně silná.

Při prvním pohledu na ni se vás možná zmocní jisté pochybnosti, jestli zvládnete rozšlápnout takový „traktor“. Konkrétní kolo instruktor vždy vybírá podle výšky a váhy. A jak na jízdu? Inu, podobně jako na klasické kolo. Zasvěcené rady zní: z kopce brzděte přerušovaně a převodů na levé straně řídítek si nevšímejte. K regulaci obtížnosti při cestě z kopce a do kopce slouží dvě páčky na pravé straně.

Opatrně nasedám, v tom huňatém zimním oblečení je to přece jen o něco složitější proces, a šlapu do pedálů. Rovinka je v pořádku. Podkluzování ve stylu písku, které jsem tak nějak očekávala, se nekoná. Kolo na sněhu pěkně „sedí“. Rozšlápnout můj malý „zetor“ ale přece jen chce trochu víc energie než klasický silniční treking. A do kopečka podél lanovky v Passo Coe je teprve třeba nějaká ta aktivita. Instruktor vidí mé trápení a radí: „Hlavně nesledujte přední pneumatiku, to bere energii, dívejte se na cestu přímo před sebe. A volte co nejjednodušší převod.“

Dobrá rada nad zlato, ale stejně po chvíli sesedám a zbytek kopečka tlačím. Z kopce to už jde samo a projížďka zasněženou krajinou opravdu má něco do sebe. Míjím zamrzlé jezero, které se příležitostně využívá k zasněžování, ale v současných příznivých podmínkách pouze krášlí zimní scenerii.

S rychlostí to raději nepřeháním ani z kopce, protože přes pěkně upravený povrch vyjížďkové trasy se kolo občas umí lehce propadnout v místech, kde včera zřejmě prošel váhově výraznější sněžný turista. Nejedná se o cuknutí, které by vás vymrštilo ze sedla, ale jistota je jistota a napoprvé se nic nemá přehánět.

Dále projíždím kolem základny Base Tuono, kde je muzeum věnované studené válce a systému protiraketové obrany Nike-Hercules. Od dubna do října je zde možné zhlédnout četné výstavy. Ale po chvíli znovu nasedat, od cíle mě dělí ještě pár sympatických rovinek a nějaký ten mírně stoupavý kopeček.

Tras pro vyjížďku jsou v okolí samozřejmě desítky podle náročnosti a doby, kterou chcete na ojíněném bicyklu strávit. Pro začátečníka kancelářské kondice je ale 90minutová jízda tak akorát.

Závěrečné pocity? Pokud rádi jezdíte na kole a máte fyzičku, budete fat bike nepochybně milovat. A poklidná krása okolní krajiny v jiskřivě bílém hávu činí fat bike atraktivním dokonce i v případě, že jste sváteční cyklista, který se navíc dává dohromady po vánočních gastronomických extravagancích.

Navíc po pořádné námaze máte nárok na nějakou tu odměnu. Třeba oblíbené bombardino – horký vaječný koňak s brandy ozdobený domácí šlehačkou. A trentinské restaurace nabízejí i četná další lákadla. Naštěstí zdejší hory i dostatek sportovního vyžití, abyste si je mohli zasloužit.