Do Slaného za největší slánkou na světě

Pramen podle Václava Hájka z Libočan objevil v roce 750 družník knížete Nezamysla řečený Holot, když hledal vodu k pití. Poté co s údivem zjistili, že ta voda je slaná, kníže založil osadu a sůl z vody rozkázal vyvařovat. Osada ležela na brodu Červeného potoka a na důležité obchodní stezce, a tak prosperovala, i když pramen ztrácel sůl i význam.

V 19. století byly v blízkosti pramene vybudovány lázně. Ty však nesplnily očekávání, místní minerální voda neprokázala léčivé účinky, a tak byly lázně nakonec v roce 1938 zrušeny. Místo nich postavili moderní hasičskou zbrojnici. Po lázních zůstala jen ulice — Lázeňská. Pramen najdeme na protějším břehu potoka v Nezamyslově ulici.

Ale nečekejte ani studánku ani fontánu. Z poněkud zchátralé „kapličky“ kuriózně vyčuhuje pumpa s černým novodurovým vyústěním. Po chvíli pumpování se vody dočkáte. Nechutná slaně, spíš do železita. Slánští již více než čtyři roky uvažují o důstojnějším exteriéru pramene. Návrhy by byly, horší je to s penězi.

Když ne slaným pramenem, mohou se Slánští pochlubit alespoň slánkami. Sbírka začala doslova jako sbírka — výzvou, aby spoluobčané slánky přinesli. Zdarma, odměnou je pamětní list. Sešlo se jich překvapivě mnoho, nadšenci a krajané je přivážejí i z nejrůznějších koutů světa, jako z Kanady nebo dokonce z Afriky.

Dnes se jich v Muzeu slánek tísní na 2500. Nejrůznějších tvarů a velikostí, z nejrůznějších materiálů: skla, porcelánu, keramiky, dřeva, ale i z plastu. Takové, jaké najdete běžně po domácnostech, i takové, které překvapí. Tím muzeem jsou nepříliš velké prostory informačního střediska pod Velvarskou branou, kde se celá sbírka trochu tísní ve vitrínách naskládaná bez popisek.

Na specialitu, jakou je slánka od Bořka Šípka vyrobená právě jen pro město Slaný, vás ochotně upozorní pracovníci „íčka”. Doslova největší kuriozita má ale o místo i pozornost postaráno dobře. Největší slánka na světě není o moc menší než já a pojme 40 kg soli. Tolik v ní sice nenechávají, i tak se dá překlopit jen pomocí dřevěné konstrukce, ale sůl se z ní doopravdy sype v množství větším než malém. Tahle recese rozhodně stojí za návštěvu, třeba i s dětmi.

Máte-li doma nějakou slánku, kterou byste chtěli výstavu obohatit a je aspoň trochu kuriózní, určitě ji přineste. Odměnou bude diplom a vědomí, že jste tam zanechali svou stopu. Tuctových slánek ale už mají tolik, že by takovou mohli odmítnout.

Pozor, muzeum slánek, resp. informační centrum, je od listopadu do března otevřené jen ve všední dny, což je z turistického hlediska poněkud kuriózní.

Se Slaným se lze stylově rozloučit výstupem na Slánskou horu, kterou „to všechno začalo“. Slaná voda tu vděčila za svůj výskyt třetihorní sopečné činnosti a vrásnění. Údajně se někde hluboko v podzemí skrývá veliké jezero, slanější než oceán. Bůhví, zda se někdy dostaneme my k němu nebo jeho voda k nám. V každém případě je vrch s nadmořskou výškou 330 metrů (tj. jako pražský Petřín) nejen vyhlídkovým místem, ale i nenápadnou kráskou a po zásluze přírodní památkou.

Čedičové sloupy (jaké v nejvypreparovanější podobě známe z „varhan“ u Kamenického Šenova), můžeme zde, kousek od Prahy, obdivovat v různých náklonech izolovaných kup i v obnažené podobě v bývalém lomu. Na Slánskou horu vede naučná stezka „dlážděná“, jak jinak, čedičem; sama stezka je v dobrém stavu, jen panelů mělo být víc — na několika místech jsou místo nich jen prázdné přístěnky, nejvýš s nově dodaným QR kódem.

Výstup není náročný a dojem za to stojí. Čedičové útvary lze obdivovat nejlépe nyní, když nejsou cloněny listím stromů a keřů. Ostatně, pohled do lomu stejně jako pohled na Slaný má v mlžném oparu své kouzlo. Ve vegetačním období přijďte znovu za faunou a flórou.