Do Řezna bez řízku – zážitek pro dva za tři tisíce korun

Pojďme po stopách naší cesty do Řezna, navštivme mýtickou Walhallu, užijme si romantické Domažlice a vraťme se zpět do Prahy s fotoaparátem plným kouzelných snímků.

Jak do Řezna? Ideálně vlakem. České dráhy mají na víkendové dny speciální tarif Sone+ DB, který umožňuje dvěma dospělým lidem (a až třem dětem do 15 let) za pevnou cenu cestovat od půlnoci do půlnoci po ČR a příhraničních oblastech. Do nich jakýmsi kouzlem spadá i německý Regensburg, tedy Řezno. Tam jsme se vypravili v ďábelských 5:07 ráno, s jedním přestupem ve Schwandorfu. Cena lístku byla 700 korun, zbývá nám tedy 2300 korun.

Na místě jsme byli v 9:45 a vzhledem k netypicky příznivému počasí na únor (rozumějte: nesněžilo a nepršelo) jsme hned vyrazili k budově zvané Walhalla, která se tyčí na kopci nad obcí Donaustauf, asi deset kilometrů od samotného Řezna. K chrámu, který byl slavnostně otevřený v říjnu 1842, se dostanete jednoduše městskou dopravou.

Po vystoupení z autobusu vás ukazatele vedou několik set metrů po silnici, až dostanete na výběr pokračovat dále po silniční komunikaci či po tzv. Waldweg, tedy lesní stezce. Pokud jste vybaveni pevnými pohorkami, neváhejte a vydejte se právě po ní. Příjemná čtvrthodinka v přírodě vyvrcholí pohledem na jakýsi chrám vystavěný v první polovině 19. století.

Mohutné sloupoví a antické zdobení je v ostrém kontrastu s nepříliš výrazným okolím stavby a agrárně-průmyslovou krajinou. Interiér budovy asi není tak okouzlující, abyste za něj měli při nízkorozpočtové cestě utrácet tři eura (75 korun) na osobu. A jakmile se nabažíte výhledů, tak vzhůru zpět do Řezna…

Co v Řeznu, když máte jen půl dne? Náš program dopředu čítal pouze procházku po kamenném mostě (Steinerne Brücke) a hledání domu, ve kterém žil známý obchodník Oskar Schindler, který se proslavil záchranou 1200 Židů během druhé světové války. Zbytek jsme nechali na aktuální náladě a impulzech, které na nás vyšle samo město.

Když na nás pozvolna začal útočit nemilosrdný chlad, nasedli jsme na vlak a se stále platným lístkem popojeli do Domažlic. Nejdříve jsme plánovali přespat v Německu, ale ceny ubytování a snadnost dopravy následující den mluvila pro naši domovinu. Do Domažlic jsme přijeli až po soumraku a ubytování hledali „na blind“.

Vybrali jsme si nakonec hotel přímo na náměstí. Rozhodla domácká atmosféra a všude možně vylepená ocenění za kvalitu tamějšího čepovaného piva. Ubytování i se snídaní vyšlo na 900 korun, což sice nebylo úplně to, co jsme si představovali, ale třítisícový rozpočet byl vyčerpaný jen z poloviny a ubytování v úplném centru nás přeci jen zlákalo. Večer jsme uzavřeli drobnou večeří (polévkou, sekanou s bramborem a několika iontovými chmelovými nápoji) a odebrali se na lůžko.

Po chutné a vydatné snídani jsme opět nahodili na záda batožinu a vydali se zkoumat krásy Domažlic. Sychravé počasí doplněné o sněhánky se sice rozhodlo, že nám půvaby města nevydá jen tak, ale my jsme se nedali. Nejdříve jsme si prošli Náměstí Míru a důkladně si prohlédli křivou Kulatou věž arciděkanského chrámu. Její špice tyčící se ve výši 56 metrů je vychýlená z osy o celých 60 centimetrů, což dokáže lidské oko bez potíží zaregistrovat. A pak? Prošli jsme si zbytek centra, vyšplhali se na jeden z kopců a po poledni jsme dorazili na vlakové nádraží, kde jsme si zakoupili skupinovou jízdenku do Prahy pro dvě osoby za 362 korun.

A abyste neřekli, že jsme hladověli, tak jsme si hned po příjezdu do metropole, ještě s batohy na zádech, objednali bohatý oběd v holešovické putyce Vltavín. A i s ním jsme se o několik desetikorun vešli pod magickou hranici tří tisíc korun. Celkově nás cesta vyšla na 2943 korun českých a na cestě jsme byli zhruba 35 hodin. Závěr cesty je tedy jasný - řízek si na výlet do Řezna balit nemusíte…