Do nejrychleji oteplujícího se místa na světě se může přistěhovat každý

Norské Špicberky rozhodně nejsou místem pro každého. Půl roku je tam světlo bezmála 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu. Druhý půlrok jste pak víceméně ve tmě, pouze sem tam na obloze vykouzlí magickou podívanou polární záře.

Špicberky leží ještě nějakých 800 kilometrů severněji od norské pevniny, obklopeny Severním ledovým oceánem. Jde o nejsevernější celoroční osídlení na naší planetě, s nejsevernější univerzitou, kostelem a pivovarem.

A hlavně, na Špicberkách může podle BBC, jako na jednom z mála zbylých míst na naší planetě, žít skoro každý. Mezi bezmála 2400 obyvateli, kteří v tamějším hlavním městě Longyearbyen bydlí, byste našli lidi s původem z více než 50 zemí. Proč? Na Špicberkách jsou totiž vítáni občané jakékoliv národnosti i bez víza s podmínkou, že musejí mít na ostrově zajištěné zaměstnání a místo k bydlení.

V minulých staletích obývali Špicberky hlavně lovci mrožů a velryb. Nějaké podnikání se na ostrově objevilo až v roce 1906, když tam americký obchodník John Munro Longyear založil první uhelný důl. Tím také určil hlavní průmysl této oblasti pro většinu 20. století. V současné době už Špicberky žijí převážně z turismu a koná se tam mnoho ekologických výzkumů.

Až do roku 1920 ostrovům nikdo nepanoval, ale jako dozvuk první světové války byla podepsána devíti zeměmi dohoda, která Norsku garantovala suverenitu nad Špicberky. Do dnešního dne se pod ni podepsalo už 46 zemí. Smlouva zaručuje, že toto teritorium nemůže být využíváno k vojenským účelům a Norsko je odpovědné za ochranu tamějšího životního prostředí.

Nejunikátnější součástí této úmluvy je však klauzule, která zaručuje, že na Špicberkách nebude žádný rozdíl v chování se vůči Norům a občanům všech ostatních zemí. A když už se tu usadí, je to obvykle v onom hlavním městě Longyearbyen. Na ostrovech existuje pouze 40 kilometrů silnic a mezi jednotlivými obydlenými místy se obvykle dostanete jen lodí v létě nebo na sněžném skútru v zimě. Každý, kdo opouští město, má po ruce střelnou zbraň pro případ, že by na něj zaútočil lední medvěd, kterých je na ostrově více než lidí.

Nicméně navzdory tomu, že Špicberky jsou otevřené všem, kteří by tam chtěli žít, není to zas tak pohodové a praktické místo pro život. Není tam žádná porodnice, a když někdo zemře, jeho tělo musí být letecky nebo lodí dopraveno na norskou pevninu. Od 50. let minulého století je tam totiž pohřbívání zakázáno.

V neposlední řadě je pak třeba dodat, že průměrné maximální teploty v této končině se v létě pohybují kolem sedmi stupňů Celsia. Nicméně jen od roku 1971 na Špicberkách vzrostla průměrná teplota o čtyři stupně Celsia, což z tohoto souostroví činí nejrychleji ohřívající se místo na světě.