Do Maroka za omamnou vůní orientálního koření a nekonečnými trhy

„Kdyby byla Essaouira žena, oženil bych se s ní,“ prohlásil jeden turista po návštěvě tohoto přístavního městečka v Maroku. Průvodci ho považují za nejlíbivější marocké letovisko, lidé s uměleckou duší za nejzábavnější.

I sportovci vědí své. Hlavně surfaři, jezdící sem za větrem z Atlantiku. Ve Wind City Afrika, Městě větru, jak se také Essaouiře říká, jim slouží několik center s vybavením, službami a aktuálními předpověďmi počasí.

Rok co rok se do Essaouiry vracejí i fandové world music, zejména na červnový světový festival Gnaoua. Gnawa či Gnaoua se v Maroku říká potomkům černošských otroků.

Pro jejich „trance music“ jsou charakteristické velké kovové kastaněty. Při procházkách uličkami i mimo festivalové dny se každý, koho dostanou, začne pohybovat v rytmu a končí smlouváním o ceně cédéčka. Podaří-li se ji srazit z padesáti dirhamů na třicet, budou vzpomínky z domova na čarovnou Essaouiru o to příjemnější.

Maročané říkají městečku berbersky Seruah, což znamená malý obrázek. Vystihují tím nejen modrobílou malebnost Essaouiry, ale i to, že je centrem malířství a sochařství s galeriemi proslulými i mimo Afriku. Obyčejný turista si může odvézt upomínku v podobě obrázků, vystavených v desítkách menších i větších prodejních galerií. Nabídka je zajímavá pro každý vkus i peněženku.

Kromě různých přívlastků má Essaouira i dvě jména. Pro někoho je pořád Mogadorem, jak ji pojmenovali v 15. století Portugalci. Název jí ještě jednou, v roce 1912, vrátili Francouzi. Od získání nezávislosti Maroka na Francii a Španělsku v roce 1956 je Essaouirou, na ukazatelích se objevují názvy oba.

Novodobá historie osmdesátitisícového městečka sahá do 18. století. Opevnění, které v té době nechal budovat sultán Sidi Mohammed Ben Abdallah, je od roku 2001 na seznamu památek světového dědictví UNESCO.

Essaouira nás má, jak je vidět, čím namlsat. Přidejme koupání, slunění, posedávání v kavárničkách u kávy či u mátového čaje a nezapomeňme na pojídání grilovaných ryb u stánků.

Po pár dnech se pohodlně vyznáme i ve spleti uliček, barevných a voňavých podle toho, jaké řemeslné výrobky se v nich prodávají. Trhy - souky - patří k Maroku jako pivo k Česku, souky jsou však pestřejší. A taky se z nich může zatočit hlava - alespoň zpočátku, než se orientujeme. Dotvářejí atmosféru i architekturu měst. Nakupování v nich se stane zajímavou součástí dovolenkového programu.

Nicméně při nákupu krásně vyřezávané krabičky s intarziemi nám bude smlouvání připadat téměř zbytečné. Je levná, ale přece nepokazíme rituál! Pořídíme ji i za cenu pod deset dirhamů, a přesto na krabičce nenajdeme kaz, jak je precizně vyrobená. Řezbářství a výroba intarziií z místního dřeva, zvaného túje, tu má tradici.

Lákavé jsou samozřejmě i šperky, dřevěné i stříbrné. Bez nich odjíždí jen málokterá žena, což platí i o koření. Začne se po něm shánět každý, komu zachutnala zdejší strava, pestrá nejen na ryby, ale i na zeleninu a její pestré kořeněné úpravy.

Držitel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti prohlásil, že cenu zboží na těchto trzích nezná ani jeho prodávající. I proto budeme na rituál smlouvání po návratu z Maroka dlouho vzpomínat. Hlavně ti, kteří se dušovali, že je k tomu nikdo nepřinutí. Smlou -vání je velká výzva a pocit, že jsme se nedali, nám zvyšuje sebevědomí; pravda, jen do té doby, než zjistíme, že někdo koupil tutéž věc ještě za méně.

Základní podmínkou je stanovení vlastní ceny. Potom stačí šikovně rozehrát divadlo, jehož scénář ale netvoříme my, i když bychom si to rádi mysleli. Žádný prodejce nechce prodělat, nikdy nedejme na jeho krokodýlí slzy. Jen tak u něj získáme respekt a na závěr obchodu i podání ruky jako uznání našeho obchodního talentu.

V Essaouiře jsme ovšem brzy jako doma, kde to známe, takže nastává čas změny. Být v Maroku na jednom místě by byla věčná škoda. Je to země atraktivní jak pro odpočinek u vody, tak pro poznávací a také trekové pobyty. Jen si vybrat.

V Essaouiře jsme ovšem brzy jako doma, kde to známe, takže nastává čas změny. Být v Maroku na jednom místě by byla věčná škoda. Je to země atraktivní jak pro odpočinek u vody, tak pro poznávací a také trekové pobyty. Jen si vybrat.

Co třeba Marrákeš, vzdálený z Essaouiry něco přes tři hodiny autem? Nevidět „Maroko City“, jak Marrákeš nazývali první cestovatelé, je nepředstavitelné. Za choval si rituály z dob, kdy sem berberští vesničané a domorodci z jihu přijeli prodat své zboží, utratit peníze a dobře se pobavit.

I naše turistická noha zamíří po příjezdu na náměstí Djemaa El Fna. Půjdeme nebo pojedeme za dominantou, jíž je 77 m vysoký, údajně nejpěknější minaret v Africe, patřící mešitě Koutoubia. Odtud už budeme pokračovat za zvuky, které nás neomylně přivedou na náměstí s cirkusem.

Barevný a zvukový kaleidoskop je složen z jednotlivých představení kejklířů, krotitelů hadů, majitelů opiček, nosičů vody, hudebníků a tanečníků a také vypravěčů příběhů. Kolem každého protagonisty se tvoří kruh diváků a posluchačů. Některým se občas nepodaří uniknout bdělé pozornosti účinkujících. Z ničeho nic je u nás a vyžaduje odměnu.

Ani lákavé focení tohoto mumraje se neobejde bez poplatku. I když si budeme myslet, že fotíme tajně, ne vždy se nám to podaří. Je proto dobré mít v kapse drobné dirhamy. „Dvacka“ to spraví, dáme-li méně, vděku se nedočkáme, raději se snažme místo opustit a zkusit štěstí jinde.

Ještě se na náměstí Djemaa El Fna občerstvíme za tři dirhamy džusem z čerstvě vymačkaných pomerančů, a protože jsou nápoje levné, cenu akceptujeme. Za malou chvíli bude všechno jinak, jen co se ocitneme pod zastřešenými souky, které jsou pro svůj zachovalý půvab také pod ochranou UNESCO.

Souky, jež nás nadchly v Essaouiře, jsou proti marrákešským tržištím kapka v moři. Člověk jako by se ocitl v komparsu historického filmu. Ohromení a zmatek jsou první pocity, ale postupně najdeme řád, který tu skutečně je. Každý z prodejců umí k francouzštině, arabštině a berberštině i anglicky a poví nám, kudy se můžeme vrátit na Djemaa El Fna, kde už se neztratíme. Sraz u mešity si dává většina turistů.

Také toto město s panoramatem tvořeným vrcholky Vysokého Atlasu má dvě tváře. Starobylou medínu, protkanou nám již dobře známými souky, založil ve středověku sultán Youssef Ben Tachfine. Nové město - Ville Nouvelle - s pouličními kavárnami, butiky, zahradami a širokými bulváry vybudovali v polovině 20. století Francouzi.

Nádherné zahrady s palmami, kvetoucími keři a velkými bazény jsou také součástí velkých hotelových areálů. Mezi nejatraktivnější patří Modrá zahrada Yvese SaintLaurenta. Ve všech marrákešských zahradách je opravdu příjemná siesta, obzvláště jsme-li unaveni ruchem medíny i prohlídkami mnoha pamětihodností.

Jednou z nich, která stojí za vidění, je palác Bahia, vybudovaný v 19. století velkovezírem Si Ahmedem Benem Moussou. Je ukázkou zbohatlického vkusu bývalého černého otroka, který se zmocnil pozice vezíra.

Dojmy z Maroka by nebyly úplné, kdybychom se aspoň trochu nepřiblížili k poušti. Ideální je vyrazit do Quarzazate. Slouží jako základna pro trekaře, natěšené na túry ve Vysokém Atlasu, i pro turisty, najímající si terénní auta, která je vyvezou do pouště. Z Marrákeše jsme v Quarzazate za šest hodiny jízdy.

Saharské město uprostřed palmové oázy vybudovali koncem 20. století Francouzi. Najít tu nocleh není problém. V centru jsou seskupeny levnější hotely, na náhorní plošině za městem stojí ty luxusní a přes řeku se dostaneme do hotelů střední cenové skupiny. Tyto starosti neřešíme, jsme-li v Maroku s cestovkou, která mimochodem připraví i náš cestovní itinerář. Je to dobrá volba pro toho, kdo chce o dovolené hodně vidět, ale vydat minimum námahy.

Cesta do vnitrozemí i krátký pobyt v berberském Quarzazate dokreslí obraz, který si o Maroku vytvoříme, ačkoli už nám začíná být jasné, že během jedné návštěvy nemůžeme vidět všechno, co tato severoafrická země nabízí.

Z jejího přebohatého menu si vzali slušné sousto i hollywoodští tvůrci. V okolí Quarzazate natočili řadu filmů, mimo jiné i Lawrence z Arábie, Pod ochranou nebe, Kundun, Kleopatru, Alexandra Velikého, Království nebeské, Černý jestřáb sestřelen. Filmová studia The Atlas Corporation jsou jedním z turistických cílů a zároveň i příležitostí pro obyvatele. Například stovky mužů si nechávají růst plnovous, co kdyby?

Možná že si po návratu domů znovu pustíme na DVD Gladiátora od Ridleyho Scotta s Russelem Crowem, který tu také vznikl, abychom si oživili vzpomínky na Afriku.