Do Lipnice za Haškem. Autor Švejka letos slaví dvě kulatá výročí

Tradice letních festivalů satiry a humoru Haškova Lipnice, které se pravidelně konaly od konce padesátých let minulého století, už v poslední době sice upadá, po stopách autora slavného Švejka se však nepřestávají vydávat nadšenci z různých koutů světa. Mnozí z nich znají z knihy, jejíž podstatná část vznikla právě tady, nazpaměť celé pasáže.

Místostarosta Lipnice nad Sázavou a kastelán tamního hradu Marek Hanzlík si z nedávné doby vybavuje například návštěvníky z Norska, Maďarska či Polska, kde ve městě Přemyšl existuje spolek přátel dobrého vojáka Švejka. Svíčka od něj zdobila v době naší návštěvy místo Haškova posledního odpočinku.

Ke dvěma letošním kulatým výročím – třetího ledna uplynulo sto let od spisovatelovy smrti a třicátého dubna by oslavil sto čtyřicáté narozeniny – připravuje město několik speciálních akcí. V Haškově domku chce také představit nově zrekonstruovanou kuchyň. Té budou dominovat stará kachlová kamna. Objekt pod lipnickým hradem, který si spisovatel pořídil z honorářů za první, sešitová vydání Švejka, slouží od roku 1959 jako památník.

„Kdybyste o Haškovi vůbec nic nevěděli, prošli si expozici a něco si z ní zapamatovali, budete docela dobrými odborníky na jeho krátký, ale bohatý život,“ říká náš průvodce Marek Hanzlík, když vstupujeme do horní části objektu. Ta je plná informací o Haškovi a ukázek jeho tvorby. Najdete tu Švejka přeloženého do čínštiny, svahilštiny či finštiny i obálku jeho prvního českého vydání.

Co se týká životopisu, spíše než textem se ho Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod, které je autorem expozice, snaží představit formou fotografií, dobového tisku, dokumentů i obrázků akademického malíře Jaroslava Panušky (1872–1958), který svého kumpána a pražského bouřliváka v srpnu 1923 na Vysočinu přivedl. Pověstnou se stala už jejich asi osmikilometrová pěší cesta ze Světlé nad Sázavou.

„Putovali od hospody k hospodě, až skončili v Lipnici v hostinci U České koruny, kde Hašek více než rok pobýval,“ říká Marek Hanzlík s tím, že zhruba od začátku nového tisíciletí restauraci provozují spisovatelův vnuk se svým synem. V prostorách vyzdobených portrétem císaře Františka Josefa se čepuje Haškův ležák a servíruje Haškův guláš. Čas od času je hospoda také dějištěm akcí spojených se slavným lipnickým obyvatelem.

Hašek se narodil do rodiny profesora matematiky, po studiích na obchodní akademii pracoval jako úředník v bance. Po necelém roce místo opustil a čtyři roky se toulal po střední Evropě a Balkáně. Po návratu se stal známým anarchistou a bohémem, živil se satirickými příspěvky pro nejrůznější noviny a časopisy.

Počátkem roku 1915 byl povolán do rakouské armády. Na ruské frontě se nechal zajmout protivníkem a stal se českým legionářem.

O dva roky později vstoupil do Rudé armády, za což na něj Češi vydali zatykač pro velezradu. V Rusku kvůli tomu zůstal další dva roky.

V roce 1920 si z Ruska domů přivezl Alexandru Lvovu, řečenou Šura, s níž strávil zbytek života. Že si vojáci daleko od domova nacházeli nové partnerky, nebylo ničím neobvyklým. Jenže málokdo byl ochoten vzít je při návratu s sebou, zvlášť když už měl – jako Hašek – doma manželku a dítě. Šuru představoval jako kněžnu, kterou zachránil před bolševiky.

„Zpíval, pil a nadával,“ vzpomínal spisovatel Artur Longen, který za svým přítelem později jezdil do Lipnice. Válečné zážitky Hašek zúročil v postavě Švejka, hospodského anarchisty, který se stejně jako jeho duchovní otec dostal do soukolí dějin. Podle Šury Hašek o jednom z nejčtenějších děl české literatury ve světě prohlásil: „Vysměju se všem těm pitomcům a zároveň ukážu, jaká je naše povaha a co dokáže.“

Po svém příchodu do Lipnice se stal zajímavým pro místní honoraci – provozovatele hostince, řídícího učitele, židovského obchodníka a výrobce likérů či ředitele panského velkostatku. Jako společenský člověk, kterého nebavilo být sám, s nimi rád vysedával u České koruny i na lipnickém hradě, který byl v té době v ruinách, ale jako zázemí pro návštěvníky tam fungovala upravená místnost zvaná mázhaus.

Dnes je v těchto prostorách, které byly za Haška vybaveny nábytkem a návštěvní knihou, hradní pokladna. K vidění je ovšem stůl, u kterého Hašek se svou „partou“ popíjel a psal, a to nejen Švejka. „Hrad byl pro něho zřejmě inspirativním prostředím, a dokonce na něm příležitostně provázel. O svém pojetí průvodcovství napsal povídku Průvodčí cizinců, kde je všechno postavené na hlavu,“ usmívá se Marek Hanzlík.

Text tohoto krátkého díla a další exponáty související se spisovatelem jsou vystaveny v Haškově komůrce v jiné části objektu. O jeho zájmu o hrad svědčí stížnost adresovaná památkovému úřadu. Hašek v ní upozorňuje především na hledače pokladů a tajných chodeb, kteří v areálu provádějí neoprávněné zásahy a tím ho poškozují.

Lipnický hrad, který měl celou řadu slavných majitelů, ale od požáru v roce 1869 chátral, byl částečně zrekonstruován (mnohdy necitlivě) v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy se uvažovalo o tom, že by v něm na základě Haškovy značné popularity vzniklo muzeum světového humoru a satiry.

„Opravy začaly ve velkém stylu, ale protože chyběly pracovní síly, ke stému výročí Haškova narození se provést nestihly a později už ztratily smysl. Zbytek objektu se tak po listopadu 1989 pouze zakonzervoval,“ vysvětluje místostarosta a kastelán v jedné osobě.

Velký význam pro Lipnici měl v padesátých letech minulého století vznik amfiteátru na místě bývalého sokolského cvičiště, několik desítek metrů od hradu. Právě zde se konaly pravidelné „haškovské“ festivaly, na které přijížděli přední umělci jako Waldemar Matuška, Helena Vondráčková, Václav Neckář nebo herci z divadla Semafor. „Za minulého režimu šlo o ojedinělý druh zábavy, který přenášela i televize, a místní na to byli patřičně hrdí. Za komunistů, kteří si Haška tak trochu přivlastnili a začali ho vyzdvihovat, otevřeli mu expozici a postavili pomník, se jejich Lipnice stala světoznámou.“

Festival byl svého času oficiální akcí financovanou státem. Dnes by ho muselo organizovat město, které si to ale vzhledem k rozpočtu nemůže dovolit. Před dvěma lety opravený amfiteátr, do něhož se vejde až pět tisíc návštěvníků, tak nyní slouží například jako letní kino.

V roce 1988 v něm v rámci jiného festivalu, Folková Lipnice, vystoupil Václav Havel. „Jeho jméno bylo známé, ale nikdo nevěděl, jak vypadá, takže se jednalo o poměrně významnou událost, po které byl festival zakázán a pořadatelé potrestáni.“

Za kilometr po značené turistické cestě se odtud dostanete k další připomínce slavného lipnického občana, respektive jeho největšího díla, Osudů dobrého vojáka Švejka. Pod názvem Bretschneiderovo ucho je tu v lese nad zatopeným žulovým lomem do skály vytesán asi třímetrový ušní boltec symbolizující špiclování.

Projekt sochaře Radomíra Dvořáka nese jméno tajného policisty z románu o Švejkovi. Společně s dalšími reliéfy vytvořenými poblíž, Ústy pravdy a Zlatýma očima, je součástí Národního památníku odposlechu.

Pokud vás zajímá, co hmatatelného po sobě Jaroslav Hašek v Lipnici nad Sázavou zanechal, možná budete zklamáni. Po spisovatelově smrti se totiž nepočítalo s tím, kam až jeho popularita jednou vystoupá, takže v domku sídlilo holičství a později v něm bydlel hradní kastelán. Haškovy věci skončily neznámo kde. Jediné, co po něm zbylo, jsou vysoké plstěné boty, takzvané pimy, které si přivezl ze své ruské anabáze.

V dolní části domku, kterou obýval a kde také zemřel (nahoře žila jiná rodina), dnes kromě nich najdete například repliku historického nábytku, který si nechal Hašek vyrobit po vzoru vybavení zmíněného mázhausu. Rovněž je známo, jaký otisk zanechal ve vzpomínkách zdejších obyvatel, kteří o tom vyprávěli na besedách.

Syn lipnického policisty Kliment Štěpánek, kterého si Hašek najal jako písaře, byl uchvácen jeho fenomenální schopností bavit se se společníky u stolu a při tom diktovat Švejka nebo jiné dílo. Ačkoli na Haška nikdo nevzpomínal ve zlém, Marek Hanzlík upozorňuje, že zlou krev mohla vyvolávat spisovatelova vrozená škodolibost, styl humoru, pro který místní neměli pochopení.

„Jsou známy příhody, jak se dohadoval s ředitelem kostelního kůru, varhaníkem a učitelem hudby Františkem Niederlem, který byl jako věřící člověk politicky trochu jinde. Když se jednou pohádali, Hašek mu vrazil facku. Niederle byl drobnější postavy, urazil se a začal plakat, že tohle si nezasloužil. Hašek si uvědomil, že to přehnal, začal kolem něj poskakovat a vybízet ho, ať mu dá taky facku, což jeho oponent odmítl,“ vypráví Hanzlík.

Z domku na hřbitov, kde světoznámý český autor odpočívá pod náhrobkem ve tvaru otevřené knihy, je to necelých dvě stě metrů. Dobový tisk u příležitosti úmrtí Jaroslava Haška v lednu 1923 mimo jiné uvedl: „Obrovský talent, mohl napsat velikánské dílo, kdyby tolik nepil.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: Osudy dobrého vojáka Švejka - Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka po druhé světové válce - Josef Jaroslav Marek