Do keňské savany za velkou pětkou

„Velká pětka“ je ustálený pojem a každý účastník safari doufá, že na všechny její členy při putování savanou narazí. Některé druhy lze najít snadno. Slony a hrochy uvidíte, když si na ně počkáte u vody. Stáda buvolů a pakoňů jsou zpravidla docela velká a dají se snadno najít. Zebry a antilopy, jichž je mnoho druhů, jsou skoro všude a v jejich blízkosti se pohybují lvi. Asi i levharti, ale na rozdíl od lvů neloví ve smečkách, jsou velmi plaší, a tak při putování za velkou pětkou je jejich spatření největší vzácností. Snadné to nebývá ani s nosorožci. V přírodě jich citelně ubylo, mají svá teritoria a cestu k nim najde jen zkušený průvodce.

Nakuru je město, stejně tak se jmenuje i zdejší jezero a také národní park, rezervace se spoustou zvěře. Toto všechno je vzdáleno nějaké dvě hodiny cesty na sever od keňské metropole Nairobi.

Kromě všeho ostatního je park Nakuru proslulý desítkami tisíc plameňáků, žijících na zdejším jezeře. Z dálky to vypadá, jako by břehy jezera pokrývala růžová pěna. Ptáci postávají na svých jasně červených dlouhých nohou v mělké vodě, v níž občas zarejdí zobákem. Sem tam se stovka plameňáků zvedne, zakrouží nad hladinou a snese se o kousek dál. V těsném sousedství, ale přísně oddělena, se pohybují méně početná hejna kormoránů, marabuů a pelikánů. Do místní ptačí říše patří ještě orli a pak drobná barevná havěť, jejíž jména znají jen odborníci.

Pamětníci říkají, že ptactva kolem jezera bývalo mnohem víc. To bylo v dobách, kdy neexistoval takzvaný fair trade a zdejší farmáři nedostávali tak štědré peníze za růže, které se tu ve velkém pěstují a letecky se vozí na burzu do Amsterdamu. Dnes si tu mohou dovolit umělá hnojiva, jejichž zbytky se za dešťů spláchnou a usazují v jezeře.

První z obyvatel divočiny jsme viděli hned za vjezdem do rezervace. Byli to paviáni, kteří posedávali podél cesty nebo na větvích stromů. Pár tlamatých jedinců však sedělo vyzývavě přímo na cestě a před autem uskakovali na poslední chvíli. Když jsme se pak vydali hlouběji do zdejší savany, nejčastěji jsme naráželi na antilopy všech druhů, na zebry a na buvoly. Kromě jednoho lenocha, který se vyvaloval ve vlhké půdě u jezera, jsme nosorožce viděli jen z dálky.

Je zajímavé si všímat, jak se postavení ve zdejším živočišném společenství odráží v chování jednotlivých druhů zvěře. Antilopy a zebry, které jsou častou kořistí dravých šelem, jsou neustále ve střehu, připraveny dát se na úprk. Zebry o něco méně než antilopy, které jsou ze své bezbrannosti viditelně nervózní.

Takový nosorožec, na něhož si nikdo netroufne, chodí pomalu a rozvážně, nekouká napravo ani nalevo a zajímá ho jen pastva. Lvi jsou podobně lhostejní ke svému okolí, když jsou sytí. S příchodem večera se dostaví hlad. To se lvice (ony obstarávají potravu) z letargie probouzejí. Plíží se vysokou trávou a pro některou ze zeber či antilop to zpravidla skončí tragicky. Nemusí tomu tak být vždycky. O tom jsme se měli zanedlouho přesvědčit na vlastní oči.

Vysílačka nad hlavou řidiče zachrastila a zaznělo z ní pár svahilských slov. Řidič otočil auto tak prudce, že otevřenou střechou vletěl dovnitř oblak červeného prachu. Za pár minut jsme byli svědky divadla, které při safari není zrovna časté. Lví smečka zřejmě nebyla úspěšná při nočním lovu, a tak pokračovala ve shánění potravy i po rozednění. Lvice se opatrně plížila ke stádu zeber. Ty ji však včas zpozorovaly, část stáda s mláďaty se dala na útěk, zatímco ty další v divokém cvalu křížily cestu lvici, která vyrazila za vyhlédnutou obětí.

Létající kopyta nutila lvici měnit směr a uhýbat. Moment překvapení byl zmařen a vůdkyně smečky se šourala zpět ke svým. Účastníci safari častěji vidí idylický obrázek syté lví smečky netečně procházející kolem stáda pokojně se pasoucích antilop či zeber. Safari je hra s náhodou. Pro její aktéry i pro návštěvníky.

Pod nejvyšší horou Afriky, Kilimandžárem (ta je však na území sousední Tanzanie), je jedna z nejznámějších keňských rezervací, národní park Amboseli. Je to fádní rovina, na níž je pozoruhodná jen bažinatá oblast s jezírky, napájená podzemní řekou z tajícího sněhu na Kilimandžáru.

Voda je nejen v Amboseli, ale ve velké části celé Afriky problematickou záležitostí. Když několik let v nedávné minulosti pořádně nezapršelo, masajští pastevci přišli o svá stáda, jejich tradiční a často jedinou obživu. Sloni, kteří jsou pověstní čvachtalové a za vodou putují denně i mnoho kilometrů, mají rádi Amboseli. Voda je tam skoro neustále, a tak tam taky roste tráva, a když nikde jinde, tady si účastník safari může být jist tím, že na slony narazí.

Podobné je to v rezervaci Tsavo ještě dál na jih, v níž je několik vodních toků a jezera na nich. Také tam je možné z návrší pozorovat početná stáda slonů, putujících v pozdním odpoledni za nezbytnou koupelí.

V rezervaci Tsavo se naše auto ocitlo uprostřed stáda buvolů, čítajícího několik set hlav. Šli klidně, obcházeli stojící mikrobus a nevěnovali mu nejmenší pozornost. „Zvířata, která žijí ve stádech, se v nich cítí bezpečně a jsou klidná. Člověku v takové situaci zpravidla nic nehrozí. Horší je to s buvolem nebo se slonem samotářem. Jejich chování je nevypočitatelné, mohou zaútočit a je rozhodně nejlepší se jim neplést do cesty,“ vysvětloval nám při jedné ze zastávek řidič a průvodce Newton.

Podobné je to prý s nosorožci nebo hrochy. Špatně vidí, a tak jim pohyby tvora, kterého neznají, mohou být podezřelé, což už může být důvod k útoku. Zvlášť když narazíte na samici s mládětem.

Jedním z důležitých pravidel safari proto je, že účastníci nesmějí v přírodě opustit vozidlo. Malé mikrobusy jsou už pro většinu obyvatel savany dalším „zvířetem“, které se tam pohybuje, a zvykli si na ně. Člověk by pro ně byl tvorem novým, a zatímco jedni by třeba utekli, druzí by se mohli vydat měřit síly. Je ještě jeden důvod, aby se člověk ve vysoké trávě moc neproducíroval. Mohl by narazit na hada a někteří z nich jsou opravdu jedovatí.

Na cestách i necestách několika keňskými rezervacemi jsme viděli a měli takřka na dosah ruky všechno, co se vidět dá. Bylo to jako v biografu, jenže ten filmový pás obrázků a zážitků byl nesestříhaný a jeden záběr byl pozoruhodnější než druhý.

Cestovky nabízejí návštěvníkům Keni různé druhy safari včetně jednodenních. Ty však za mnoho nestojí. Z hotelu někde na pobřeží se vyjíždí po snídani, do nejbližší rezervace autobus přijede po desáté, kdy se každé rozumné zvíře ukládá někde ve stínu k odpočinku. Když se v pozdním odpoledni vydají stáda na pastvu nebo k vodě, autobusy s turisty rezervaci opouštějí, aby všichni byli doma včas k večeři.

Putovali jsme keňskou savanou za „velkou pětkou“ několik dní, ale naše safari přesto nebylo úplně úspěšné. Tajemného levharta jsme nespatřili. Tím jsme se přidali k naprosté většině těch, jimž se vedlo jako nám. Nebýt toho, že jednou, před lety, jsem to štěstí měl, možná bych nevěřil, že levhart vůbec existuje.