Do čistírny v pražské Bubenči jsme vstoupili komínem

Před prohlídkou jsme navíc dostali lákavou nabídku: vylézt na místní komín vysoký třicet metrů a do prostorů čistírny se slanit jeho vnitřkem. V dobách, kdy se zde čistila odpadní voda, sloužil komín k odvětrávání pachů. Dnes je to turistická atrakce.

„Nevíme o jiném komínu na světě, po kterém byste mohli vnější stranou vylézt a vnitřkem se pak slanit dolů,“ říká Martina Lepine z neziskové společnosti Továrna. Ta má objekt pronajatý od majitele, hlavního města Prahy, a pořádá zde prohlídky a při objednávce nebo zvláštních příležitostech také výlezy na komín.

„Lezou tu děti od sedmi let i lidé, kterým je přes sedmdesát,“ pokračuje Lepine. „Rekordmanem je voják z povolání, ten komín vylezl za méně než minutu,“ dodává. Tento rekord teď určitě nepadne, říkám si pro sebe před výstupem.

Ještě musíme podepsat, že s fotografem nejsme pod vlivem omamných látek a také nemáme fobii z výšek. A pochopitelně i to, že lezeme na vlastní nebezpečí.

Zda je člověk opravdu schopný vylézt až nahoru, se nicméně často ukáže až v polovině komína.

Dostávám sedák, brigádník mě přichycuje na jištění a po žebříku stoupám k prvním příčkám. Pomalu mířím po komíně nahoru a ruce a nohy jako by byly stále těžší. „Měli jsme tu i lezce, kteří se v polovině rozhodli, že raději slezou dolů,“ dozvídám se od místního instruktora Pavla Štědrého, který už čeká nahoře. „Jedna slečna zase vystoupala až nahoru, ale nebyla schopná se ani rozhlédnout po okolí, celou dobu koukala jen na své ruce,“ vzpomíná Pavel. Já nakonec vylézám až nahoru a vychutnávám si výhled z třicetimetrového komína – vidět je zoologická zahrada, žižkovský vysílač, hotel International i Pražský hrad.

Následně si vyzkouším místní specialitu: Pavel mě spustí na laně vnitřkem komína. „Komín se bude postupně zužovat, tak dávejte pozor na kolena a lokty,“ dodává a pomalu mě pouští do tmy. Na jednom místě si tak můžu otestovat strach z výšek i uzavřených prostor.

Dole se odpoutávám z jištění a čeká mě ještě jedno dobrodružství: prolézt skrze ventilátor, jenž tu dříve odvětrával nepříjemné pachy. Teď už je pochopitelně vypnutý. Protahuji se skrz a připojuji se k prohlídce s průvodcem Vladimírem Řezankou. Ten nás teď provede budovou a přiblíží nám profesi, kterou by zřejmě nikdo z nás dělat nechtěl.

„Budova byla postavená mezi lety 1901 a 1906. V této době vznikl v Praze moderní systém stok a voda z nich přicházela právě sem do čistírny,“ dozvídáme se. Stavbu navrhl anglický inženýr sir William Lindley. „Všimněte si, že i když šlo o technickou stavbu, byla a je krásná,“ ukazuje průvodce. „Podívejte se na krásně oblé tvary, žádná cihla nevyčnívá ven. Třeba tato místnost působí až romanticky, přitom se jednalo o sklad chemikálií a poté kotelnu,“ dává příklad.

Méně romantická byla práce místních zaměstnanců. Scházíme dolů ke třem stokám, kudy sem proudila odpadní voda z celého města. „Nacházíme se v nížině, takže splašky sem tekly samospádem,“ pokračuje Řezanka.

„Tady voda protékala mezi ocelovými pruty, kde se zachytily hrubé nečistoty: větve, listí, ale i mrtvá zvířata a nejrůznější tuky. Místní zaměstnanci museli vše vytahovat pomocí jednoduchých nástrojů,“ říká průvodce. „Mělo to jedinou výhodu – pokud náhodou našli ve vodě něco cenného, mohli si to nechat.“

V roce 1947 se naštěstí dělníci dočkali modernějších strojů, které jim práci ulehčily a mrtvá zvířata tahaly z vody za ně. Pokračujeme dále. „Všechen odpad se spotřeboval. Od vody se oddělil písek, ten brali stavaři. A když se oddělil kal, vzali si ho zase zemědělci jako hnojivo,“ pokračuje průvodce. Následně nás čeká další netradiční zážitek – vstupujeme na prám a plavíme se nádrží, kde se dříve kal usazoval.

„Odtud se pak přepravoval do nádrží až na Císařský ostrov. Venku ještě můžete vidět zbytky kolejí, na ostrov totiž cestoval ve vozících po úzkokolejné dráze,“ říká náš doprovod.

Z podzemí míříme zpět na povrch a v hale si prohlížíme další místní chloubu – stále funkční parní stroje z roku 1903. Ve vedlejší místnosti už místní topič přihazuje pod kotel. Vyrobená pára pak pohání úctyhodné stroje z počátku 20. století.

Před našimi zraky se teď dávají do chodu a zejména malí návštěvníci je pozorují s němým úžasem. „I když byla budova později elektrifikována, pára stále poháněla povodňová čerpadla. Ta zvládla čerpat osm set litrů za vteřinu a díky tomu se tehdy nikdy nestalo, že by se voda dostala do podzemí,“ říká Řezanka.

„Voda se tu čistila do roku 1967, kdy ji nahradila nová čistírna na Císařském ostrově,“ vypráví průvodce. Místní nádrže ještě v 80. letech sloužily k uchování kalu, dnes už se tu voda nečistí a místní prostory slouží hlavně turistům. Bubenečská čistírna byla v roce 2010 vyhlášena národní kulturní památkou.

Cihlový vzhled bývalých stok přitahuje také filmaře z celého světa. Pohyboval se tu Wesley Snipes ve filmu Blade 2 (2002) nebo Tom Cruise ve snímku Mission Impossible – Ghost Protocol (2011). Natáčely se tu i české snímky Amerika, Šakalí léta nebo naposledy Po strništi bos. „V nejbližší době tu má točit pro změnu štáb z Číny,“ říká zase Martina Lepine.

„Také se tu konají výstavy a oblíbené jsou i svatby. Jen je kvůli velkým parním strojům omezená kapacita účastníků,“ dodává Lepine s úsměvem. „Prohlídky pořádáme každý den, na komín je pak možné se objednat buď ve větší skupině, nebo počkat na speciální akce. Další bude ke Světovému dni vody, 21. března 2020,“ zve Martina na závěr.

Může se vám hodit na Firmy.cz: