Do Banátu šla pěšky 54 dnů. Krajané ji přivítali tancem i pivem

Její trasa vedla z Havířova přes Slovensko a Maďarsko. „Byli jsme domluveni, že dojdu do Gerníku ke kapličce. A oni tam na mě v sobotu čekali a přivítali mě živou hudbou, chlebem se solí, ale taky pivem. Místní kluci mě vyzvali k tanci,“ popisovala studentka, která svou cestou chce podpořit tamní krajany.

„Přišli kvůli koronaviru o turisty, kteří jim pomáhají s obživou. S místními se bavím o tom, co je trápí. Kromě toho, že turismus skomírá, tak jim zde chybí i zdravotní péče. Kdysi sem jezdili pracovníci Červeného kříže, ale to skončilo. Ráda bych jim s tímto problémem pomohla. Zatím jsem aspoň pro ně spustila sbírku. Probíhá na stránce Donio.cz, jmenuje se Po svých pro Banát. Zaštiťuje ji Člověk v tísni,“ líčila odvážná dívka, která studuje na vysoké škole v anglickém Liverpoolu marketing.

Z Gerníku, kde strávila noc u manželů Maškových, pak šla 14 kilometrů do další vesnice, do Svaté Heleny. „Ten večer a noc u Maškových byl neuvěřitelný. Oni tam žijí jako za dob našich prababiček na vesnici. Večer museli nahnat krávy do stodoly, všude mají slepice a vaří na kamnech. Sprchují se venku vodou z barelu, která je ohřátá od sluníčka. Veškeré jídlo, co mi zde nabídli, bylo domácí a výborné. Zeleninová polévka, domácí chléb s domácím sýrem, a právě nadojeným kravským mlékem,“ dodala.

Ve Svaté Heleně se o ni zase postarali manželé Salabovi. Nejprve ji ale místní děti přivítaly českými písničkami za doprovodu houslí. „Dostala jsem od nich tradiční svatohelenské rohlíčky, které se tady pečou. Manželé Salabovi se o mě také krásně starají. Jen mají velké obavy, že je zase kvůli epidemii na podzim zavřou pro turisty,“ podotkla Nicolette.

Ze Svaté Heleny chce jít navštívit ještě další banátské vesnice, pak už ale zamíří do Srbska, přes bulharské hory, Řecko až do tureckého Istanbulu. „Doufám, že tam dojdu 10. září, protože do 25. září bych ráda už byla v Anglii. Pak mi totiž začíná škola,“ usmála se mladá cestovatelka s tím, že cestu zpět snad zvládne stopem za pět dnů. „Když ne, tak poletím.“

Nejtěžší na celé cestě pěšky podle ní není samotná chůze, ale hlavně to, že člověk nikdy neví, kde večer bude spát. „Vyberete si podle mapy místo na spaní a když tam přijdete, tak zjistíte, že tam stan postavit nemůžete. Ve vedru mi chyběla pitná voda. Často jsem došla někam, kde měl být vodní zdroj a on tam nebyl. Problém jsem měla i s jídlem, protože to, co jedí místní, nemusí být vždy dobré pro můj žaludek,“ vzpomínala studentka s tím, že odhánění pasteveckých psů už ji ani nevzrušuje.

Ještě na Slovensku musela měnit boty, protože ji tlačily na achillovku. V těch druhých už do Banátu došla. Tady ji čekají nové boty, které už by měly vydržet zbylých 1200 kilometrů do Istanbulu. Problém s koronavirovými opatřeními na své cestě zatím neměla.

„Mám dokončené očkování dvěma dávkami, takže nikde nemám problém. Všechny státy, kterými jsem zatím prošla, tohle akceptují,“ shrnula cestovatelka.