Divokou vodou s dvojníkem Enrique Iglesiase

V plavkách se soukám do neoprenových raftových kalhot. Jsou dost úzké, jde to poměrně ztuha. S ponožkami je to podobné. Kabát završí nezbytnou výbavu z hlediska oblečení. Ačkoli je na dubnové dopoledne krásných 23 stupňů a má se ještě oteplit, ve vodě je prý „frišno“. Naivně si pomyslím, že teplotu vody nemám v plánu hlouběji testovat.

Teď ještě vybrat správnou velikost helmy a vyslechnout doporučení, co je vhodnější sundat. „Všechny větší náušnice, řetízky a brýle.“ Brýle? Vzhledem ke krásně slunečnému dni jsem zvolila zabarvenou variantu, která působí čistě designovým dojmem, ale to nic nemění na faktu, že množství dioptrií je nezanedbatelné. Napěněná voda mi pro dnešek připadá jako dost velká výzva sama o sobě, pádlovat vstříc neurčitým barevným flekům není ani trochu lákavou možností.

Zkušenější kolegyně mě varuje, že ve vodě o brýle přijdu. Co mají všichni pořád s tou vodou? říkám si. Na „vodu“ v Čechách jsem jezdila roky a nikdy jsme se „necvakli“. Pravda, ne na raft, ale laminátová kánoe vertex mi vždy byla bezpečným útočištěm. Stačilo pořádně pádlovat a nedělat žádné blbosti.

S ambivalentními pocity vděčně využívám nabídky zapůjčení tkaničky od bot, kterou brýle aspoň částečně zafixujeme pod helmou.

Ještě boty. Chce to pevnou obuv, která se může namočit, protože raft máme v jednom úseku přenášet a bude se šplhat po kamenech. Dostávám na výběr z tašky plné erární obuvi.

Vklouznu do bílých tenisek na suchý zip a už nastupujeme do zadní části džípu, který nás od krásně poklidné hladiny odváží proti proudu řeky. Jedeme zhruba dvacet minut a hodně do kopce.

Vystupujeme v lese nad řekou. Už zdálky je vidět, že v tomto úseku je výrazně rychlejší. Instruktoři začínají ručně nafukovat rafty a budoucí posádky se zatím nečinně poflakují kolem.

„Paiva je jednou z nejčistějších řek v Evropě. Rafting na divoké vodě má šest obtížností. My dnes pojedeme čtvrtý stupeň ze šesti,“ navnazuje nás Pedro. Že se jedná o velmi těžké peřeje s víry a válci, zjišťuji až později. Ale čtyři ze šesti ve skupině, kde je ze sedmi účastníků pět nepříliš zkušených žen, jen zvětšuje mé obavy.

Ty na chvíli rozptýlí sledování spouštění raftů na vodu a poměrně humorná instruktáž před nástupem.

„Pravidlo číslo jedna: usmívejte se, protože natáčím. Pravidlo číslo dvě: nepouštějte pádlo. Protože bez pádla jste jen náklad,“ vysvětluje Pedro. Následně se mimo jiné dozvíme, jak správně zaháknout nohu do gumových úchytů, protože to bude házet, jak se chovat v případě nedobrovolného opuštění lodi, i jak probíhá vytahování zpět do ní. A jakým způsobem se můžeme během plavby osvěžit záklonem přímo do řeky.

Obzvláště dva poslední body demonstrace stojí za zaznamenání na mobilní telefon uložený ve vodovzdorném krytu. Evidentně jsem jediná, kdo dělá něco podobně nerozumného.

„Všechno je jasné? Tak nastupovat.“ Zadní místa se obsadí překvapivě rychle. Tam to totiž skáče nejmíň. Usedám tedy úplně dopředu, protože zaprvé nejlepší výhled a zadruhé mě tam nejspíš nepropleskne něčí pádlo. Jistit nás bude doprovodný kajak.

Začátek je nejen poklidný, ale i velmi příjemný. „Jste tu ve skvělou dobu. Hladina řeky je vysoko a je nádherné počasí, ještě před týdnem nám pršelo,“ pochvaluje si Pedro aktuální podmínky. A anglicky rozdává pokyny.

Není to žádný olej, řeka krásně teče, takže před příjezdem k prvním peřejím to není žádná velká práce. „Nastal čas pádlovat, jedeme dopředu… A stop,“ volá zezadu Pedro. Před námi jede na raftu tříčlenná rodinka.

Že jde o laškovné pořadatele, ilustruje i skutečnost, že instruktor Lee na kajaku nás při předjetí schválně ohodí pádlem. Přesně to, po čem kolega s goprem na čele a já s mobilem v ruce toužíme, kapky.

„Když zakřičím ‚get down‘, hned si sedněte nebo klekněte doprostřed člunu. Pádlo musíte držet vertikálně, abyste nikomu neublížili, slyšíte mě?“ „Ano,“ odpovídáme jako jeden muž a mně se opětovně vybaví Iglesias. „Tak jedeme, pádlujte dopředu!“

Prvními menšími peřejemi projedeme jako nic. „Je tu krásně,“ komentuje instruktor naše poklidné kochání se krajinou. Po levé straně řeky vedou dřevěné chodníčky v délce více než osmi kilometrů. Lze z nich pěšmo obdivovat krásu řeky a okolní unikátní krajiny Geoparku Arouca včetně působivého vodopádu. Vedou od stejnojmenné vesnice až k mostu Arouca 516. Ten je jedním z nejdelších visutých mostů pro chodce na světě.

Ale před námi už se začíná něco dít. „Jste připravení? ptá se Pedro. „Opravdu jste připravení?“ Ano!“ zní z raftu. „Tak všichni dopředu! Jedeme, lidi!“ řve instruktor, zatímco najíždíme do prvních velkých peřejí. A kolegyně zezadu freneticky křičí česky: „Pádlujte, pádlujte!“ Párkrát se prudčeji zhoupneme na vlnách a já si pomyslím, že to by šlo, zatímco Pedro u velkého kamene volá: „Všichni kontra… A zase dopředu.“

Necháme se unášet proudem a mě zaplavuje příjemná hladina adrenalinu podpořená nějakým tím šplíchancem. Je tu prostě nádherně. Pravidelně následujeme pokyny: „Dopředu… A stop.“

Voda mezitím dostává svému jménu a stává se vskutku divokou. „Všichni pádlujte dopředu… Stačí… Všichni do člunu! Do člunu!“ řve Pedro, zatímco mě olíznou první pořádně napěněné peřeje. Zapomněla jsem zavřít pusu… Dochází mi po vypití nemalého množství řeky. Štěstí, že je tak čistá. „Všichni zpátky a pádlovat!“

„A koukněte, lidi, máme tady soukromý bazének,“ hodnotí Pedro skutečnost, že jsme všichni ve vodě skoro po kolena.

Za chvíli nás zkušeně navede ke skále, kde vystupujeme, a dochází ke „koníčkování“ raftů. Řeka je tu nesjízdná. Lehce promočená posádka zatím přeleze skály a chvíli se kocháme divokostí peřejí. Pod nimi se znovu nastupuje.

V tu chvíli už vím, co čekat, a i divočejší plavbu si užívám. Tentokrát se zavřenou pusou. Protože po několika uchýleních se doprostřed raftu jsem vpředu slušně promočená.

„Teď to bude velké, připravte se a jedem!“ snaží se Pedro přeřvat vodu a velké to vskutku je. Schovávám se doprostřed člunu a divokou vodu mám navzdory tomu, že ho neopustím, i pod helmou. Po zjevně největších peřejích následuje přestávka. A malé překvapení.

„Kdo by si to chtěl udělat ještě zajímavější, může si tady skočit do peřejí. Ale žádnou šipku, spíš placáka. Po dopadu do vody se přetočíte na záda a nohy musí být nahoře, aby se vám náhodou pod vodou o něco nezachytily. Takhle,“ vysvětlí instruktor a vrhne se do vln řeky. Ještě to tak, říkám si. A lehce zděšeně pozoruji, jak se natěšená asi třináctiletá dívka z prvního raftu chystá na skok.

Když se dívčina a po ní i kolegyně bezpečně vynoří za peřejemi a doplavou ke břehu, hluboce si povzdechnu. Nejde to jinak. Nebude to koneckonců první blbost, do které jsem se vrhla „po hlavě“. Tentokrát se tak aspoň stane pod vedením instruktora.

Odevzdám mobil, vyšplhám na ten správný balvan, zhluboka se nadechnu a skočím. Voda příjemně chladí, v neoprenu se nezdá moc studená. Rychle se přetáčím na záda, ruce i nohy na hladině, načež mě na chvíli pohltí napěněná voda peřejí. Jedná se jen o okamžik. Za chvíli se vynořuji. A nasazuji brýle, které mi proud strhl, naštěstí díky tkaničce nemohly uplavat. Jakmile mě proud jen trochu nechá, plavu za ostatními k levému břehu. A mám ze sebe radost. Výzva splněna.

Navíc mám pocit, že zážitek je kompletní. Pedro je ovšem zjevně jiného názoru. Těžko říct, zda proto, že se pro skok nerozhodli všichni členové výpravy, nebo ho to ve vodě prostě baví. „Teď si zkusíme ještě takovou specialitku - surfování na vlnách. Dojedeme oklikou k peřejím a budeme pádlovat proti proudu, jak dlouho se udržíme,“ nezní mi to ani trochu dobře. Ale co už.

Dojet k nim z boku není ničím zvlášť těžkým. „Tak teď, pořádně pádlujte, dopředu,“ křičí radostně Pedro. Chvíli se za výskání držíme na vlnách, pak skáčeme do člunu, následuje rychlý náklon a mokro. Chci se vynořit, ale přichází náraz. Au. Zjevně na mě spadl někdo ze člunu. Jsem směrově zmatená a zkouším se dostat nad hladinu. Bohužel se mi to daří v červené temnotě pod člunem.

Nebýt bezpečnostní vesty, bylo by to jednoduché. Šnorchluji od dětství a zvládnu i nějaký ten menší ponor bez vybavení. Ale tady to moc nejde, protože vesta mi v tom brání. Na klidné vodě by to vůbec nebyl problém, ve člunu je vzduch. V peřejích jsou v něm ale spíš peřeje a já začínám lehce panikařit. Divoce kopu nohama a lapám po dechu. Po chvíli se, ani nevím jak, vynořuji vedle něj. Psychicky vyčerpaná a jen s jednou botou. Brýle nahmatám pod krkem, tkanička je už podruhé zachránila. Dovleču se na břeh a na velkém balvanu čekám, až instruktoři na vodě posbírají pádla i posádku.

„Parádní cvaknutí, nádhera,“ pochvaluje si Pedro, kterého už probodávám nemálo nevraživým pohledem. A nejsem sama. Nutno podotknout, že kdo netouží po kompletním zážitku, ale prostě zábavném svezení v krásných kulisách, musí ve vhodnou chvíli protestovat. Ve skupině různě smýšlejících lidí to ale nebylo vhodné. Tak to mám komplet.

„Ztratila jsem botu. Takže vy jste ztratili botu,“ informuji Pedra, který nad tím jen vesele mávne rukou. A řeka je hned o botu méně čistá. Pak už zbývají jen jedny střední peřeje a následně se před námi klene most, který značí brzký konec plavby. Základní tábor je na dohled.

Ještě poslední společná fotka u raftu a směr sprchy. „A teď si dáte zasloužený oběd, vaří tam skvěle,“ láká Pedro na vyhlášenou lokální kuchyni. Teď snad radši panáka než oběd, pomyslím si. Pobyt pod člunem mi připomněl dávnou příhodu z dětství, kdy se se mnou v zimě při bruslení probořil led. A nebyl to dobrý pocit. Naštěstí se pro mě maminka bez váhání obětavě vrhla a vytáhla mě.

Cestou do restaurace jsem nezvykle tichá. Pedro měl ale tentokrát pravdu. V Mota Steakhouse v nedalekém městečku vaří opravdu skvěle. Nejde o žádný extra načančaný podnik, což by s účesem á la řeka Paiva ani nebylo žádoucí, ale o poctivou místní kuchyni. Steaky se na jazyku doslova rozplývají. A i na ten přípitek portským na závěr dobrodružství dojde. Rozhodně to byl silný zážitek. Prostě pořádná jízda.