Divoká západní Korsika. Skutečný naturel objevíte v horských vesničkách

Když se řekne Korsika, každý si představí malebný francouzský ostrov s úchvatným mořem. A má pravdu, ale jen částečně. Srdce nespoutaného ostrova bije i v horách, kde si své domy začali stavět první osadníci. Chcete-li tedy poznat skutečný naturel Korsiky, sundejte plavky a vyrazte poznávat malé horské vesničky v její západní části. Některé z nich jsou již neobydlené a mají až tajemnou atmosféru.

Už po pár dnech strávených na čtvrtém největším ostrově ve Středozemním moři vám nebude dělat potíže charakterizovat Korsiku jedním slovem – divoká.

Pravá Korsika má s Francií společné jen máloco a Korsičané pohlížejí na vzájemné partnerství se značnou nelibostí. Při posledních volbách získala nadpoloviční většinu nacionalistická strana, která například požaduje, aby korsičtina byla uznaná jako druhý oficiální jazyk.

Korsiku sice nejvíce proslavil Napoleon Bonaparte, ale tím, kdo skutečně zahýbal zdejšími dějinami, byl Pascal Paoli. Právě díky němu se Korsika stala prvním demokratickým státem v osvícenské Evropě. Sepsal novou korsickou ústavu, která vycházela z anglického práva. Založil univerzitu v Corte, dal ženám volební právo a vybavil ostrov měnou, správou, soudnictvím, armádou, námořnictvem i tiskárnou.

Právem se mu přezdívá otec vlasti. Tím, čím byl pro nás Čechy T. G. Masaryk, byl pro Korsičany on. Mimochodem, první korsická ústava z pera Pascala Paoliho platila sice jen čtrnáct let, do anexe Korsiky Francií, ale stala se předlohou pro sepsání budoucí Ústavy USA.

Muna, Vico, Evisa či Ota jsou jen některé z horských vesnic, které stojí za vidění. Obzvláště pak první jmenovaná, která leží v prudkém svahu a kde vás hned na začátku cesty přivítá hýkající osel. To je v podstatě jediná živá duše, kterou zde potkáte. Obydlené jsou tu už jen asi tři původní kamenné domky a jinak je to vesnice duchů.

Otrlí osadníci si na božský klid rozhodně nemohou stěžovat. Alespoň mimo sezonu. V letních měsících sem zajíždějí zvědaví turisté. Stejně se jich tu ale v jeden moment nemůže naskládat moc, protože podél úzké křivolaké cesty není kde zaparkovat. Mezi Otou a Evisou se nachází geologický zázrak Gorges de Spelunca. Na dvou kilometrech tu na vás čekají až kilometr hluboké soutěsky.

Na poznávání vnitrozemí si rezervujte celý den. Budete totiž zastavovat na každém rohu. Buď vás z auta vyženou neskutečné výhledy, nebo vás přibrzdí stáda pasoucích se koz či černých prasátek. Ta jsou tady doma a rozhodně se nenechají znervóznit tím, že pospícháte.

Typickým korsickým stromem je kaštanovník a jedlé kaštany byly po staletí základní potravinou ostrova. Historie jejich pěstování sahá až do 15. století. Ostrov nemá příliš prostoru pro zemědělství, a proto tu své růžky občas vystrčil hladomor. Aby se mu předešlo, museli vlastníci půdy zasadit čtyři stromy ročně: třešeň, moruši, olivu a kaštan.

Korsika se v průběhu času proměnila v kaštanovou ekonomiku. Kaštany nejen živily rodinu po celý rok, ale používaly se i jako platidlo. Mlela se z nich mouka a svatební hostina například zahrnovala přes dvacet různých pokrmů ze stromového zlata. Bohužel kdysi bujné lesy ničí samotářské vosičky žlabatky, jejichž larvy žijí v kaštanových listech. Proto dnes kilo kaštanové mouky stojí neuvěřitelných 25 eur (takřka 600 korun).

Chov skotu se na Korsice objevuje až v poslední době a ani nyní se nejedná o výraznou produkci. Než se tu objevily kravičky a také obiloviny, jednalo se o ostrov zcela bezlepkový a bezlaktózový.

Až zase sjedete z výšin k moři, možná potkáte Pascale Bizzariovou, jak podél pobřeží sbírá divoké byliny. Můžete se k ní klidně přidat. Naučí vás umíchat si léčivé masti. Pokud vás bolívají klouby nebo máte na obličeji více vrásek, než si zasloužíte, nezapomeňte použít slaměnku italskou neboli immortelle. Říká se, že je to rostlina nesmrtelnosti – odtud také pramení její název.

Mezi Portem a hlavním městem Ajacciem leží malá korsická vesnice Cargese. Má zvláštní historii. Na konci 17. století sem přišlo z Lakónie na jihovýchodě Peloponésu přibližně 800 Řeků, kteří prchali před osmanskou tyranií. Obyvatelé horských vesnic je nepřivítali s otevřenou náručí, a tak se Řekové přesunuli do Ajaccia.

Zpátky se stěhovali o několik desítek let později ve chvíli, kdy byla Korsika připojená k Francii. Dodnes je zde patrná dvojí kultura a řecké tradice, i když poslední rodilý mluvčí zemřel v roce 1976. Přesto přibližně dvě stovky obyvatel vyznávají řecký způsob života.

Tou největší zvláštností jsou ale dva kostely, které stojí přesně naproti sobě na svahu nad zálivem. Kostel svatého Spyridona, patrona hrnčířů, je byzantský a kostel Nanebevzetí Panny Marie zase katolický. Bohoslužby se v obou konají na střídačku každý den.

Na cestě z Cargese do Porta budete míjet vesničku Piana s výhledem na pohádkovou krajinu Calanques de Piana. Radím vám dobře, přijeďte sem brzy ráno, protože v létě se tu nehnete. Každý si chce pomalu projet největší magnet západní Korsiky – klikatou silnici, která vede uprostřed bizarních žulových skal červené barvy, nořících se do moře. Eroze mívá destruktivní charakter, ale tady vytvořila opravdové umělecké dílo, zapsané na seznamu UNESCO.

Některá skaliska připomínají nejrůznější tvory. Schválně, jestli najdete kamenného slona, zápasící dinosaury, srdce, želvu nebo dračí hlavu. V samotném Portu si vyšlápněte na torzo janovské věže, která je jednou z mnoha, jež dříve chránily korsické pobřeží před pirátstvím.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy na Korsiku