Článek
Když chce správce parku Vesteinn Runarsson zavolat svým nadřízeným, musí se vypravit na jeden z okolních vrcholků, kterému se přezdívá Telefonní hora. A ne vždy taková cesta končí úspěchem. Občas se mu signál nepodaří chytit, velmi totiž záleží na počasí. „Můj telefon má zrovna teď jednu čárku, což na hovor nestačí. Možná je to kvůli těm mrakům nebo něčemu jinému. Takže dneska žádné volání,“ konstatuje správce.
Hornstrandir, poloostrov vybíhající směrem k severnímu polárnímu kruhu, si svou odlehlost a odříznutí od civilizace do jisté míry hýčká. Do rezervace samotné nevedou žádné silnice a je přístupná jen lodí. Ale návštěvníci ji vyhledávají právě pro pocit samoty vprostřed drsné přírody.
Turisté rezervaci kvůli absenci signálu vyhledávají. Tedy mimo jiné.
Teď se ovšem debatuje o tom, že i tenhle poslední zbývající kus Islandu bez připojení zavede signál. Návštěvníci, správci nebo ti, kteří mají v rezervaci letní chatky, se ale bojí, že výdobytky moderní doby zcela zničí dosavadní poklidný způsob života. „Když se budeme bavit o budoucnosti, myslím, že lokality bez digitálních technologií — bez signálu — budou v Evropě, nebo spíš po celém světě, stále populárnější. Lidé mají někdy velkou touhu se zkrátka odpojit,“ myslí si Runarsson.
Problém rozděluje
Oblast dlouho odolávala vysílačům. V rezervaci je jen jediný, který se tyčí z ruin staré rybářské stanice z počátků 20. století, kdy byl Hornstrandir obydlený po celý rok. Ve žhavé debatě se teď řeší, zda by rezervace měla zůstat „odpojená“ od zbytku světa, nebo ne.
Island patří k národům, který technologie využívá téměř nejvíc na světě. Skoro 98 populace má připojení k internetu a mezi dospělými je 93 procent těch, kteří mají Facebooku, píše agentura AP. „Pro někoho může být těžké se na chvíli odpojit od zbytku světa. Ale já osobně si myslím, že většina lidí, která do Hornstrandiru zavítá, si absenci signálu užívá. Vnímá pak okolí úplně jinak,“ tvrdí Runarsson.
Je to především úchvatná severská příroda, co turisty do rezervace přitahuje.
Poslední obyvatel se z Hornstrandiru odstěhoval v roce 1952. Mnoho rodin pak někdejší farmy přeměnilo na prázdninové domy a jezdí do rezervace na léto. Jako třeba Alexander Gudmundsson, který si chvíle v domě, v němž vyrůstala jeho prababička, velmi užívá. Za opačným případem není třeba chodit příliš daleko — jeho náctiletá dcera do Hornstrandiru odmítá jezdit z důvodu, že by musela oželet připojení k internetu.
Naopak batůžkář z Finska Mikko Ronkkonen zónu bez signálu vítá. „Bylo by těžké odolat, kdyby tu byl internet? Samozřejmě ano. Lidé by nepustili mobily z ruky, koukali by pořád jen na displej a do digitálních map, místo, aby si s sebou vzali pro jistotu klasickou papírovou,“ konstatuje. I Podle Runarssona by signál představoval až příliš velké pokušení. „Musím se přiznat, že jedna z prvních věcí, co dělám při opuštění Hornstrandiru, je, že zapnu telefon a blízkým dám vědět, že už jsem zase k zastižení,“ připouští.
Oponenti, kteří navrhují, aby se signál v rezervaci zavedl, argumentují tím, že si bez připojení lidé nezavolají ani pomoc. „Nevidím nic romantického na tom ležet na izolovaném místě se zlomenou nohou a bez signálu,“ tvrdí Halla Signy Kristjansdottirová, která je jednou z členek parlamentu zastupujících severozápadní část Islandu, pod niž spadá i Hornstrandir.
Někde v krajině vykukují domky. Ty slouží jako prázdninové chaty.
Naopak ministr dopravy Sigurdur Ingi Johannsson trvá na tom, že absence signálu umocňuje cestovatelský zážitek. A chatky podél turistických tras jsou vybaveny vysílačkami na rádiové vlny, které mohou být v případě nouze použity. Zatím tedy Hornstrandir zůstává zónou „neznečištěnou“ digitálními technologie. Otázkou však je, na jak dlouho?