Dietáři, odvraťte zrak! Nejsladší město Andalusie slibuje cukrové orgie

První, co vás praští do očí, je oslňující bílá barva budov. Medina Sidonia patří mezi Pueblos Blancos, bílá městečka rozesetá na kopcích jižního Španělska. Mnoho z nich bývalo pevnostmi, dnes sídla zasazená do čarokrásné krajiny lákají k návštěvě. Možná i proto rezidenti každý rok fasují od obce vápno, aby jejich domy nikdy nezešedly. Bílá barva je praktická v mnoha ohledech. Když procházím úzkými uličkami, uvědomím si, že díky bílému jasu nepůsobí ani temně, ani stísněně.

Medina Sidonia, jež se nachází v provincii Cádiz, má ve zdech zapsanou nejen barvu, ale hlavně bohatou historii. Najdete tu římský most i gotický kostel, zříceninu maurského hradu i poustevnu, prý jednu z nejstarších v Evropě. A také konvent, kde si na živobytí dodnes vydělávají pečením sladkostí, které v mnohém připomínají naše vánoční cukroví.

Na dveřích konventu je vyvěšena cedule psaná rukou, tohle za euro a tamto za šest. Stačí udělat objednávku a za chvíli vám kdosi pomocí otočného pultíku instalovaného v těžkých dubových dveřích pošle vše, co váš mlsný jazýček ráčí a kapsa zaplatí.

Nejvíc viditelné stopy zanechali v architektuře města Arabové. Kromě toho tu po nich zůstala jejich pověstná vášeň pro sladké. Cukrovinky z medu, mandlí, sušeného ovoce a koření si na své objevitelské cesty brali námořníci coby výživnou a nikdy se nekazící svačinu. Sladkosti z Mediny Sidonia putovaly i na královské muslimské dvory v Cordóbě, Granadě a Seville. Suroviny na výrobu byly v úrodném kraji pořád po ruce.

„A zůstalo to tak dodnes,“ říká Jose Joaquim Barrios, jenž s bratrem vlastní proslulou manufakturu na tradiční sladkosti Aromas de Medina. Dobroty odsud jsou oblíbeným vánočním dárkem, a tak mají právě teď dost napilno.

„Med a olivový olej pocházejí z cádizské pahorkatiny, brandy a víno z blízkého Jerez de la Frontera, pro ovoce také nechodíme daleko,“ říká Jose, navazující na rodinnou tradici, kterou odstartovala v roce 1958 jeho maminka Carmen.

Praprapra… předci Joseho byli ovšem pekaři, jak už to bylo v Sidonii zvykem. To až dědeček vyměnil noční pečení za cukrařinu. „On hrozně rád spal a kromě toho byl mlsný. Jeho dcera, moje maminka, to po něm zdědila,“ směje se Jose. Cherchez la femme…

Joseho maminka svou vášeň přetavila i v rozhodnutí rozšířit podnikání za hranice města. Rodinná cukrárna je sice pořád na stejném místě, ale sladkosti z Aromas de Medina, kterou založila právě Carmen, míří do celého Španělska. „Úcta k tradici nás přivedla až sem,“ předvádí Jose výrobnu kousek za městem. Provoz sídlí v nové budově, která ale vypadá jako honosná vila vystavěná v maurském slohu.

Součástí „továrny“ je i obří salon, kde si návštěvníci mohou dát kávu a počkat na svoji zakázku, pokud se stane, že zásoby konkrétního druhu zrovna došly. Já zde ochutnávám výrobky Aromas de Medina a Jose mi vysvětluje, že téměř vše ze šesti stovek druhů sladkostí má základ v arabské cukrařině. „Marcipán je taky arabský,“ upozorní mě, když v ruce otáčím barevný kousek ve tvaru květiny. A co čokoláda, ta přece byla objevena později, navíc se v horkých jižních krajích téměř nepoužívala?

„Cukráři měli karob,“ nenechá se nachytat Jose. Vida. To, co dnes považujeme za super zdravou, ale pořád jen náhražku kakaa, bývala a stále je rovnocenná surovina. „Ale vývoj se nedá zastavit, čokoládu už používáme také,“ kapituluje Jose, když vidí, jak se s chutí zakusuji do tmavé koule naplněné tou lahodnou směsí ořechů a ovoce. Kromě výrobků je obdivuhodná i samotná budova s impozantním schodištěm uprostřed.

A jaké překvapení, navrhl ji Jose, vystudovaný architekt, a postavil bratr stavař. „Díky našim profesím si můžeme dovolit věnovat prostředky na udržení kulturního dědictví, kterým sladkosti vyráběné ručně podle historických arabských receptů bezesporu jsou,“ uzavírá Jose Joaquim Barrios.