Demilitarizovaná zóna mezi Korejemi. Děsivá, bizarní, absurdní

Zatímco berlínská zeď padla a Německo se sjednotilo, Korea je nadále rozdělená a na obou stranách hranice jsou desítky tisíc silně ozbrojených vojáků. V tvářích jihokorejských vojáků, kteří tam slouží, je patrné napětí. V případě války by právě oni nesli tíhu prvního úderu.

Demilitarizovaná zóna však má i další tváře, je stejně tak děsivá jako bizarní. Každodenně ji navštěvují stovky turistů. Mnozí si tam jedou připomenout doby studené války, která mohla kdykoli přerůst v horkou, jak se tady na začátku 50. let stalo. Další si přes čáru pořizují alespoň pár záběrů nejtajemnější země světa, Severní Koreje, tohoto skanzenu totalitarismu, aby mohli všem ukázat, že tam skoro byli.

Jižní Korea se v posledních letech snaží pásmo proměnit v turistickou oblast. Každý den vyjíždějí ze Soulu desítky autobusů na různá místa v demilitarizované zóně, ročně ji navštíví sto tisíc lidí.

Měl jsem možnost se do pásma podívat a konstatovat, že kupodivu není bez života. Jsou v něm i dvě vesnice, přičemž ta jihokorejská je obývaná. V západní části zemědělci pěstují rýži i další plodiny včetně ženšenu, protože v údolí řek Imdžin a Hantan je velmi úrodná půda. Každý den tak do zóny vjíždějí farmáři se svými pick-upy.

Lidská aktivita v pásmu je však přece jen omezená, a tak představuje unikátní přírodní rezervaci, kde žijí jeřábi včetně vzácného mandžuského i tygr sibiřský, medvědi ušatí nebo levharti mandžuští.

Doby, kdy demilitarizovaná zóna byla oblastí, kam se normální smrtelník nedostal, jsou už pryč stejně jako doby, kdy tam byly severokorejské útoky běžné. Od posledního, kdy přímo ve společné bezpečnostní zóně, kde obě strany jednaly, zabili Severokorejci sekerou dva americké vojáky, už uplynulo 38 let.

Pchanmundžom, kde se útok odehrál, není jediným místem, které lze v demilitarizované zóně navštívit, i když právě do něj míří nejvíce návštěvníků a z něj také pochází nejvíce fotografií severokorejských vojáků s typickými podivně velkými čepicemi. Není divu, tady se podepsalo příměří, které ukončilo boje na Korejském poloostrově, a právě zde pracovaly komise snažící se vyřešit sporné otázky, včetně Dozorčí komise neutrálních států, v níž působili od roku 1953 Čechoslováci.

I když jsou jednotlivá místa od sebe dost vzdálená, začátek cesty je vždy stejný, jede se po dálnici 23 ze Soulu. Hned první kilometry uvedou každého do reality. Zatímco v Soulu ani v dalších oblastech Jižní Koreje si nikdo neuvědomí, že obě Koreje jsou technicky stále ve válce, protože příměří z roku 1953 nevystřídala mírová smlouva, na dálnici vedoucí kolem hraniční řeky Imdžin je to jasné hned.

Trasu lemuje plot zakončený ostnatým drátem a každých pár desítek metrů stojí jednoduché pozorovací stanoviště kamuflované hnědými a zelenými skvrnami. Většina je jich prázdná, ale v některých jsou vidět patrolující vojáci.

Technologie sice pokročila, ale zatím nedokáže plně nahradit při kontrole hranic člověka. A stráže jsou nutné. Přes řeku se mohou pokusit dostat do Korejské republiky severokorejští agenti vydávající se za uprchlíky.

Za slunečného počasí je na druhém břehu vidět Severní Korea. A v tu chvíli přichází další překvapení. Místo přikrčených vesnic je vidět pár vysokých paneláků, podobně nevzhledných jako ty jihokorejské.

Na prvním vrcholku nad městem Padžu, které je dnes součástí 23miliónové aglomerace, v jejímž jádru je Soul, je vidět rozsáhlá prosklená stavba. Není to luxusní hotel, ale první pozorovatelna Odusan, ze které je možné spatřit, co se děje na severokorejské straně. To je první místo, odkud se lze podívat dalekohledem na KLDR.