Článek
„Jezdíval jsem tam na prázdniny k babičce a nakonec přijel nastálo. Houby, borůvky, brouci, cesta pšenkou, trnky, náprstníky, mravenišťata a strnišťata, loďky v předjarní strouze, čutání na Majeráku. Drobný říční pych, na rohlík či hnojáčka, pardon. Jak říkám, jezdívám tam domů."
Jak říká, národní park má prochozený, jen trochu jinak než jako turista nebo rekreační sportovec, nelyžuje. „Hned, jak se pohraničí otevřelo, jezdíval jsem tam, spal v lese a tak. Na Poledníku jsem byl, ještě když tam stál jen opuštěný barák po vojenské posádce. Lišáka toulat se březnem a laně v dešti lesní cesty jsem viděl. V rámci brigád jsem pálil hluboko a vysoko v lese klest, ještě jako pubescent. Vlastně nijak zvlášť ho celý prochozený nemám, ale můžu se v něm bez obav ztratit.“
Rozhledna Poledník, Národní park Šumava
Ticho, klid a mír
Obdiv ke krásám Šumavy je cítit z každého zpěvákova slova. Jak by ale představil šumavský park člověku, který panenské přírodě příliš neholduje. Na co jej, jak se říká „dostane“.
„Nevím, zkusil bych to podat tak, aby uznal, že Šumava by měla patřit mezi ta místa na zemi, která patří více sobě než lidem. Asi bych mu vyprávěl tklivé historky o šumavských živočiších a rostlinách, jak to dělají, že žijí, kterak se k sobě vztahují, třeba by se chytl. Upozornil bych na podvečerní blata, na chladné ticho kolem nich. Ukázal bych mu ,signálku‘ a pár památníčků na ty, kterým se nepodařilo utéci komunistické hrůzovládě dobra a umřeli tam odstřeleni bdělými pohraničníky, hlídači stáda. A půjčil bych mu nějaké Klostermannovy knihy, to by zabralo jistě.“
Toulky Šumavou zpříjemní přátelé, co však jeho osobně do šumavských hvozdů táhne, je nasnadě. „Ticho, klid a mír. Někdy s přáteli, většinou místními, se toulám, jindy sám, jindy ve dvou,“ říká zpěvák. Velkým koníčkem držitele pěti cen Akademie populární hudby je fotografování, cílem jeho objektivu jsou hlavně vážky, krásné záběry ale nabízejí i jiní živočichové.
Nová Pec
„Párkrát jsem se neudržel před pestřenkou, to jsou ty pruhaté mouchy, co se jim lidově říká vosičky, ty, co umějí viset ve vzduchu. Před tesaříkem či babočkou taky, to ale spíše z čiré rozjívenosti.“ Kdo by čekal úžasný šumavský foto úlovek, bude teď možná zklamán – i když se v souvislosti s Šumavou přímo nabízí.
„Nic, pangejt maximálně. Na Hejhálu jsem celý jeden den krok sun klek zkoušel nachytat samici šídla sítinného při kladení, až se mi to povedlo, dokonce v hezkém světle, to jsou poměrně vzácné záběry. Ale obávám se, že ‚úžasné‘ to bylo jen pro mě, pro ty celé dva dny, co jsem tam, natřený repelentem, ‚pracoval‘, přespal ve stanu, snědl si ‚trenčiansky párok s fazuľou‘ a poslouchal kosa.“
Jak potkal kůrovce
„Mockrát jsem potkal kůrovce. Mě pohled na souše netrýzní ani neuráží. K horské smrčině patří, není to poprvé ani naposled, co Šumava vypadá tak jako teď. Divočina je tam chráněna ve smyslu procesu, nikoli stavu. Tedy v čase. Mráz, houby a různá havěť souše ‚načnou‘ a vítr pak zlomí. A kolem pahýlů, kde je vlhko, teplo a dostatek živin, se postupně zachytí a vzklíčí nová semena.“
Šumava by měla patřit mezi ta místa, která patří více sobě než lidem, říká zpěvák. Zcela jistě to platí i o Železné Rudě.
Při rozloučení se nabídla otázka, co popřát Národnímu parku Šumava. Odpověď byla jednoznačná. „Shodu nebo alespoň dohodu přírodovědců, ochránců přírody, lesníků a lidí, co na jeho území žijí a pracují, formulovanou jako dlouhodobý koncept jeho správy a ochrany, přijatý jako zákon,“ říká zpěvák.
„Zákon imunní vůči nápadům, názorům a chytristikám našich politických špiček a vytvrzený nějakou směrnicí EU, která by byla bariérou pro příliš rozjeté národní vlády a nenažrané hajzly na ně napojené. Smysluplnou zonaci a systém, které ochrání hospodářský les před ‚zvůlí přírody‘ a naopak. Správu, co bude dbát na své lidi a taky citlivé návštěvníky, kteří budou Šumavu vnímat nejen jako prostor, na který mají ‚jako daňoví poplatníci právo‘. To bych mu popřál. Pro začátek.“
