Dachau, pietní místo, kde se mluví polohlasem nebo mlčí

Právě zde byl totiž v místech někdejší muniční fabriky založen v březnu roku 1933 úplně první koncentrační tábor. Původně vznikl jako vězení pro politické odpůrce třetí říše, ovšem postupem času se z něj stalo jakési modelové „školicí“ středisko pro další ve velkém měřítku vznikající koncentráky, které dostaly pojmenování „vyhlazovací“.

Na bráně, která spojovala lágr s obcí Dachau, se poprvé objevilo cynické heslo, jež pak bylo typické pro všechny tábory: Arbeit macht frei, tedy „práce osvobozuje“.

Už příchod ke vstupní budově s kovovou bránou právě s tímto nápisem (od míst, kde kdysi končívala železniční vlečka) je zvláštní. Početné skupinky především německy mluvících mladých lidí jakoby instinktivně tlumí své hlasy. Většina z návštěvníků v němém úžasu zírá na obří prostor lemovaný z pravé strany správní budovou koncentráku a proti ní baráky, které byly ubikacemi (původně jich bylo dvaatřicet).

Ohromující je nástupní prostor mezi nimi. Vždyť na ploše mohlo být až padesát tisíc lidí! Pohled na toto prostranství s jakousi vyvýšenou rampou doslova šokuje každého z návštěvníků. Představit si tu děsivou masu nastoupených nešťastníků, pro které byl pobyt za elektrickým plotem posledním místem na Zemi, není vůbec složité. Už na první pohled je zřejmé, že původní počet šest tisíc vězňů, pro které měl tábor být, bylo jen číslo. Ten prostor to jenom dosvědčuje.

Jak dokládají expozice umístěné právě v monumentální správní budově, která také zpočátku zčásti sloužila jako ubytovací prostor pro vězně, nebyli zde po založení jen političtí odpůrci Hitlerova nastupujícího režimu. Vězněni zde byli například i homosexuálové, Romové, Židé a mnozí další. Expozice nabízejí jejich korespondenci i drobné předměty ze života, který pro ně znamenal peklo na zemi. Nechybí ani česky psané památky.

Bití zde bylo na denním pořádku, stejně jako popravy. A i když přímo tady nebyly známé hrůzné plynové komory, také v Dachau se prováděly různé „lékařské experimenty“ doprovázené mukami a končící často smrtí.

Kolem tábora vznikaly až do roku 1944 další táborové pracovní satelity, které se všechny podílely na válečné výrobě. Tábor, který ke konci války sloužil i jako vězení pro zajatce, byl osvobozen až 29. dubna 1945 Sedmou armádní pěchotní jednotkou Spojených států. Ještě tři dny před tím však byl z tábora vypraven pochod smrti pro sedm tisíc vězňů, převážně Židů, z nichž většina nepřežila.

V době osvobození bylo v táboře 27 400 vězňů a celkem se odhaduje, že v něm za dvanáct let existence zemřelo na padesát tisíc lidí. S několikajazyčným nápisem, který na prostranství tábora hlásá „nikdy více“, musí souhlasit každý, kdo se sem podívá.