Ďáblický hřbitov: Kubistický unikát s temnou minulostí

S jistotou se to už nejspíš nikdy nedozvíme, protože potřebnou dokumentaci představitelé obou diktatur, nacistické a komunistické, které sem zakopávaly své oběti, zničili. Od neúspěšného pokusu o nalezení ostatků matky bratří Mašínů se od dalších exhumací v místě čestného pohřebiště prozatím upustilo.

Na druhý největší hřbitov v hlavním městě, který byl v únoru 2017 vyhlášen národní kulturní památkou, jsme se však v rámci festivalu Open House vypravili i za jinými, méně temnými příběhy.

Na počátku 20. století, kdy na největším pražském pohřebišti na Olšanech začalo být těsno, padlo rozhodnutí zřídit nový ústřední hřbitov v Ďáblicích.

Počátek první světové války znemožnil výstavbu v rozsahu, v jakém byla projektována, takže zhruba polovinu z plánovaných devětadvaceti hektarů zabírá zahradnictví a některé stavby zůstaly jen na papíře.

Přesto se jedná o světový unikát – jediný hřbitov v kubistickém stylu.

V letech 1912 až 1914 ho projektoval Vlastislav Hofman (1884–1964), který je také autorem několika mostů přes Vltavu (Jiráskův, Štefánikův) či desítek divadelních scénografií.

„Podle mého názoru vytvořil kubistickou anomálii,“ říká spolupracovník festivalu Open House, architekt Filip Ditrich ze Správy pražských hřbitovů.

Nutno podotknout, že za výjimečnost hřbitova může i fakt, že kubismus se jako architektonický směr za hranice českých zemí příliš nerozšířil.

Z Hofmanových návrhů se v Ďáblicích realizovala betonová obvodová zeď, která před pěti lety prošla rekonstrukcí, a vstup tvořený dvěma pavilony a bránou.

Autorkou smuteční obřadní síně z roku 2005 postavené v duchu kubismu je architektka Marie Švábová.

Než se však ke stavbě sousedící s rozptylovou loučkou dostaneme, projdeme Lesem vzpomínek založeným v roce 2015.

Jedná se zhruba o tři sta vzrostlých stromů, především javorů, lip a ptačích třešní, k jejichž kořenům se v urnách z rozložitelného materiálu ukládá popel zesnulých. Obřady se odehrávají na kruhovém prostranství mezi dvěma duby u pískovcové „skořápky“ s vodní hladinou.

Hroby nejsou nijak označeny, pouze kmeny památečních stromů jsou opatřeny dřevěnými cedulkami se jmény zemřelých.

„V plánu je umožnit i ekologické pohřbívání nezpopelněných těl zabalených do plátna nebo uložených v papírové rakvi pod drn, který se po uložení ostatků do země vrátí zpátky do hlíny, takže louka zůstane v podstatě neporušená,“ konstatuje architekt.

Jedná se o dosud nevyužité místo poblíž kruhového prostranství v centrální části hřbitova obklopeného tújemi, kde jsou pochováni především rumunští a italští partyzáni padlí na konci druhé světové války.

Další zastávkou je malá část louky obehnaná drátěným plotem, kde se ukládají ostatky neznámých osob, často obětí trestných činů a lidí bez domova, které z různých důvodů nebylo možné identifikovat.

„Osobu neznámé totožnosti nelze podle zákona o pohřebnictví zpopelnit. Navíc se počítá s tím, že na ostatcích mohou případně proběhnout další zkoumání včetně odebírání vzorků DNA,“ vysvětluje Filip Ditrich.

Hned naproti přes cestičku se plánuje zřízení muslimského pohřebiště. „Toto oddělení nebude nijak vybočovat ze standardu okolních oddělení, kromě toho, že hrobová místa budou orientována hlavou k Mekce,“ říká architekt.

„Pokud by vás zajímalo, jak můžou fungovat jednotlivé konfesní hřbitovy společně na jednom místě bez toho, aniž by si překážely, doporučuji návštěvu centrálního hřbitova ve Vídni, kde jsou pochováni židé, buddhisté, muslimové nebo adventisté a nikdo nikomu nevadí. Naopak, hřbitovu to dává velký potenciál a pozitivní náboj,“ popisuje Filip Ditrich.

Kolem zmíněné Hofmanovy kubistické brány se dvěma kiosky se přesouváme k Čestnému pohřebišti bojovníků za svobodu, popravených a umučených, jemuž dominuje památník s rukama zapletenýma do ostnatého drátu.

Desky včetně těch, které vypadají jako náhrobní kameny, mají symbolický význam a jména na nich uvedená, mimo jiné i Milada Horáková, vůbec nevypovídají o tom, kdo je na daném místě pochován.

„Jedná se o sedmdesát pohřebních jam o velikosti pět krát dva metry, z nichž pětačtyřicet je patrných v terénu. V každé z nich je ve čtyřech vrstvách pohřbeno několik set osob, u kterých bylo žádoucí, aby se o místě jejich posledního odpočinku nevědělo. Na nacisty v této činnosti navázali komunisté, kteří zde poslední tajný pohřeb uskutečnili v roce 1960,“ vypráví Filip Ditrich s tím, že nalezení ostatků umučeného pátera Josefa Toufara v roce 2014 byl pouze ojedinělý úspěch.

„Protože příslušná dokumentace byla cíleně zničena, po jeho ostatcích se pátralo na základě jednoduchého nákresu jednoho z hrobníků, kteří tělo v roce 1950 zakopávali. Po několika dnech byly nalezeny a bezpečně identifikovány. Kříž s Toufarovým jménem tak plní pouze funkci kenotafu, tedy symbolického náhrobku, protože páter je pohřben ve ‚svém‘ kostele v Číhošti na Vysočině, navíc jeho ostatky byly nalezeny o kousek dále,“ vysvětluje architekt.

Na základě tohoto úspěchu proběhly pokusy najít i komunisty vězněnou matku bratří Mašínů, Zdenu, kterou zde do hromadného hrobu uložili v roce 1956.

„Poté, co hledání skončilo nezdarem, preferovali bychom do budoucna zachování piety místa a žádné další exhumace neprovádět. Kdo a kde přesně leží se v tomto případě již nedozvíme. Jsem však přesvědčen, že je to tak pro klid obětí násilných režimů správnější.“

To je i případ odbojářů a parašutistů bojujících proti nacistům, jejichž pomník najdete na konci cestičky.

Podél ní by měly být pochovány děti komunistických vězenkyň, jak hlásá pamětní kámen. Ani to podle Filipa Ditricha není pravda.

„Tyto děti se pohřbívaly s dospělými do hromadných hrobů, žádný dětský hřbitov neexistuje.“ Desky se zavádějícími informacemi se na místě čestného pohřebiště začaly objevovat v 90. letech ve snaze oběti obou diktatur pietně připomenout.

V současné době probíhá soutěž na novou krajinářsko-architektonickou úpravu této části hřbitova – Čestného pohřebiště popravených a umučených politických vězňů a příslušníků druhého a třetího odboje.

„Toto pietní místo celonárodního významu musí reflektovat celou historickou skutečnost, nikoli jen její část. Nová úprava by měla lokaci očistit od nevhodných historických nánosů a přístaveb a sjednotit v jeden celek a zároveň zasadit historická fakta do správného kontextu,“ zmiňuje architekt část oficiálního soutěžního zadání.

Může se vám hodit na Firmy.cz: