Hlavní obsah

Cyklistické putování po vinařských stezkách severní Itálie

Právo, Petr Veselý

Pot mi crčel po tváři a kapka na špičce nosu lechtala. Stoupal jsem na kole mezi vinicemi do strmého kopce. Když jsem se vyškrabal až nahoru, k malému vinařství, otevřelo se přede mnou úchvatné panorama hor obklopující severoitalské jezero Kalterer.

Foto: Petr Veselý, Právo

Působivé panorama u severoitalského jezera Kalterer

Článek

Bez ohledu na více než třicetistupňové vedro jsem si oblékl neprodyšnou sportovní bundu. Vydal jsem se totiž se skupinkou cyklistů do chladného podzemí rodinného vinařství Dominikus. Jeho majitel, Georg Morandell, se zaměřuje na místní speciality, červené odrůdy Vernatsch a Lagrein, společně s bílým Gewürtztraminem. Využívá řadu tradičních postupů.

V podzemních katakombách

To, co mě však fascinovalo nejvíc, byly podzemní katakomby. V kopci kolem domu a pod ním je vybudoval jeho otec Dominik. Vypadalo to, jako kdyby mu radili trpaslíci z Pána prstenů. Vytvořil podivuhodnou tajemnou stavbu křižující podzemí jako plachetnice hladinu jezera hluboko pod námi. Postavil ji jen tak, pro potěšení, při péči o slušně velkou vinici a o rozsáhlé hospodářství.

Foto: Jana V. Bendová

Romantická, mírně zvlněná krajina a výborná vína jsou typická pro zdejší oblast.

V kamenných chodbách jsem našel i výklenek se studánkou, ve které se jakoby mimoděk chladily dvě láhve ušlechtilého bílého. V přítmí tu na policích a v arkádách ležely desítky láhví vína, ve spojovacích místnostech zase staré dřevěné sudy a na stěně visel funkční bronzový zvon z 19. století. Hlavně tu však byla řada nádherných místností.

Foto: Petr Veselý, Právo

Noc vinných sklepů jsme začali ve vinařství St. Pauls s provozním ředitelem Alessandrem Righim. Tenhle velký mejdan se ve zdejším regionu koná každý rok v polovině června.

Do té centrální proudilo shora měkké horní světlo jako do sochařského ateliéru. Tady, u masívního dřevěného stolu, si hosté vychutnávají svérázná vína George Morandela. Komu se odtud nechce, může si nahoře pronajmout pokojík a užít si tenhle krásný poklidný kout světa i se snídaní a svítáním slunce.

Na trávníku u jezera

V hotelu u jezera měli krásně pěstěný, téměř golfový trávník. Vstup na tuto zelenou pláž stál tři eura. Kdo chtěl, ten si dal deku nebo ručník na sluníčko, stejně tak si je mohl dát do stínu stromů, případně i palem. Voda v jezeře byla velice čistá. Z dřevěné plošiny jsem se do něj nořil pomalu a po schůdcích - jako do bazénu. Kupodivu se ukázalo mnohem teplejší, než by tady člověk čekal.

Foto: Jana V. Bendová

Travnatá pláž u jezera Kalterer

Nebyli jsme jediní cyklisté, kteří sem odbočili z vinařské cyklostezky, abychom se zchladili a v místní restauraci i najedli. Cyklostezka začíná několik desítek kilometrů odtud na sever, v horském údolí u vesničky Nalles, pár kilometrů pod Meranem.

Pak míjí Bolzano a přes Kaltern čili Caldano vede na jih až po Salurn. Asfalt na ní střídá uježděná hlína, štěrk a zase asfalt. Vede mezi vinicemi a ovocnými sady. Krásně tu musí být na jaře, když stromy kvetou. Místní tvrdí, že jemná, ale intenzívní vůně sta tisíce kvetoucích jabloní (pěstuje se tu 12 % úrody EU) se vznáší až do hor.

Na zdejší vinařské cyklostezce můžete vidět spoustu nejrůznějších atrakcí: impozantní hrady a zámky, jezera a vodopády, muzeum vína, ale třeba také muzeum archeologie s expozicí o pravěkém lovci přezdívaném Ötzi, nalezeném po 5000 letech v ledovci, vesničku Tramín, odkud pochází slavná odrůda vína, a tak dál.

Foto: Petr Veselý, Právo

Koupání v čistých jezerech obklopených horami je hezkým zážitkem.

Města a vesnice tu mají německé a italské názvy, většina obyvatel z tohoto regionu se domluví jak německy, tak italsky. Tato oblast nazývaná Jižní Tyrolsko nebo také Alto Adige. Patří k průmyslově nejvyspělejším a nejbohatším částem Itálie.

Žádné postřiky ani umělá hnojiva

Zaparkovali jsme kola uprostřed vinic před rodinným zámečkem. Přivítal nás prošedivělý šedesátník, hrabě Michael Goëss-Enzenberg. Vypadal v bleděmodré košili a ve světlých plátěných kalhotách velmi elegantně. Třípatrová budova rodinného vinařství Manincor je ze speciálního betonu a architekt ji zapustil hluboko do nitra kopce jako obrovitý bunkr. Na něm a kolem něj stojí vinice.

Mezi keři vinné révy není například zoraná půda a roste tu spousta rostlin. Umožňuje to návrat nejrůznějších společenství hmyzu a drobných zvířat, mezi kterými se vytvoří přirozená rovnováha, takže ani jedna skupina nemá šanci se přemnožit.

Foto: Jana V. Bendová

Ochutnávka u hraběte Michaela Goëss-Enzenberga v jeho rodinném vinařství.

V těchto podmínkách hrozí minimální nebezpečí napadení vinné révy nejrůznějšími chorobami. Není ji třeba ošetřovat chemikáliemi a cpát do půdy umělá hnojiva. To hrabě považuje za drancování vinic a narušení přirozeně vytvořených ekosystémů.

Vzít si z přírody jen to, co dokážeme obnovit

„Z přírody bychom si měli brát jen tolik, kolik dokážeme přirozeně obnovit,“ říká. Všechny tyto ideje by však byly pouze líbivou filozofií, kdyby pan hrabě neprodukoval spolu se sympatickými myšlenkami také výborné víno.

Popisovat ho, to by vydalo na samostatný článek. Nám nejvíc chutnala Schiava čili Vernatsch. Je to podceňovaná odrůda. Má punc levného vína určeného k rychlé konzumaci nebo na vaření. To, co z ní Michael Goëss-Enzenberg dokázal vyždímat, si zaslouží hlubokou poklonu.

Šampaňské pro mou ženu

Stoupáme divokými serpentinami do kopců asi 15 kilometrů za Bolzanem, tentokrát autem. Na kole by se do těchto kopců mohl vydat jen sebevrah nebo exhibicionista. Každou chvíli se před námi otevřely úchvatné scenérie vesniček mezi vinicemi a rozlehlými ovocnými sady obklopenými štíty hor.

Foto: Jana V. Bendová

Víno není možné neochutnat.

Jeli jsme se podívat na vinařství produkující sekty. Marně jsme tu hledali vinice. Vesnice Mölten/Meltina leží 1200 m nad mořem. To je už na vinnou révu moc vysoko. Dokonce i vinařství byl jenom větší rodinný domek. Josef Reiterer, sympatický šedesátník, vykoukl z balkónu a odvedl nás do podzemí.

„Za to, že jsem se stal vinařem, může moje žena Marianne,“ říká. „Ráda pije francouzské šampaňské. Protože má vytříbený vkus, docela se to prodražovalo. Tak jsem si říkal, že bude levnější, když kvalitní sekty začnu vyrábět sám,“ žertuje.

Odpalování ledových špuntů

Stovky lahví šampaňského stojí ve speciálních stojanech. Josef Reiterer kupuje hrozny od vinařů dole v údolí. Udělá z nich klasické víno. Pak do něj přidá cukry a speciální kvasinky. Vše se znovu rozkvasí a vzniknou i charakteristické bublinky.

Foto: Jana V. Bendová

Královské krevety, na libovém špeku a cukrovém melounu

Láhev leží šikmo ve stojanu tak, aby se všechny sedliny usazovaly kolem jejího ústí. To po dozrání zmrazí ve speciálním přístroji. Vznikne v něm jakýsi ledový špunt. Víno otevře, ledový špunt odpálí a s ním vylétnou i všechny sedliny. Může pak dát na láhev uzávěr, jaký se dává na sekty. Víno často nechává rok, dva nebo i déle zrát.

Pod křídly svatého Michaela

Když vejdete do sklepení secesní budovy vinařství St. Michael na předměstí Bolzana, ocitnete se v podzemních místnostech obložených tmavými dlaždicemi. „Řada z nich tu kdysi plnila funkci jakýchsi obrovitých tanků na levné víno, které vinařství produkovalo ve velkých objemech,“ říká nám Hans Terzer, představitel vinařství.

Představoval jsem si ty obrovské bazény plné červeného. Takové italské Podolí. Dnes ve sklepech stojí nové dubové sudy a v nich zraje velice kvalitní víno.

Foto: Jana V. Bendová

Stěna ve věhlasné restauraci Pilhof vzdáleně připomíná knihovnu. „Kterou láhev si přečteme k večeři,“ žertovali jsme.

Mladý návštěvník sklepa zvědavě zaťukal na jeden z nich. Hans Terzer na něj přísně zavolal: „To už nedělejte. To je stejné, jako kdybyste poplácal po zadku cizí ženu.“ Obrat v kvalitě zdejších vín nastal podle Hanse Terzera zhruba v 80. letech. Když se dnes podíváme na to, na kolika hektarech se tu pěstuje vinná réva a kolik ocenění získávají zdejší producenti v různých soutěžích, je jasné, že patří k italské špičce. To není marné vědět, až se v některé naší vinotéce budete probírat italskými víny.

Tatarák jako show

Sedím v restauraci Pilhof, která patří ve zdejším kraji k vyhlášeným. Před sebou mám osmažené královské krevety položené na libovém, sametově jemném špeku a pod nimi na malé kousíčky nakrájený a lehce orestovaný cukrový meloun. Zdejší kuchyně je směsicí rakouské a italské. Na sever regionu přibývá špeku, klobás a knedlíků, směrem na jih zase ryb, salátů a různých druhů těstovin.

Foto: Petr Veselý, Právo

Tatarský biftek jako divadelní show i úžasná pochoutka

V nečekanou show se proměnila příprava tatarského bifteku v hotelu, kde jsme bydleli. Číšník přidával do jemně namletého hovězího, s naším souhlasem, olivový olej, sůl, pepř a z malých mističek i další ingredience. Tabasko, pažitku, petržel, česnek, sardinky, červenou papriku, jemně nakrájené okurky, kečup a hořčici.

Užitečné rady

K jezeru Kalterer je to z Prahy kolem 800 km (přes Mnichov a Insbruck), autem zhruba 8 hodin jízdy. Spoustu užitečných informací o Jižním Tyrolsku najdete na www.suedtirol.info.

O Jihotyrolské vinařské cyklostezce pak na www.suedtiroler-weinstrasse.it a www.weinstrasse.com.

Celkový přehled o vinařstvích získáte na www.suedtirolwein.com.

Vše důkladně promísil a zalil sklenkou koňaku. Zkrátka divadlo. Trochu to vypadalo, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale tak dobrý tatarák jsem v životě nejedl.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám