Covidová turistika: Utekli jsme z měst do přírody

Vratislav Chvátal kromě toho, že od roku 2014 působí jako předseda Klubu českých turistů, pracuje také jako vedoucí katedry tělesné výchovy na FF UK. Před chaosem velkoměsta a stresem uniká do přírody, kde to miluje a kde si čistí mysl.

Během naší schůzky jsme se bavili mj. o tom, jak současná pandemie ovlivnila poslední turistickou sezonu, proč se kvůli návalu výletníků musejí některé stezky rušit, proč si turistické značky zaslouží právní ochranu a čím turistika přitahuje mladé lidi.

Nejenže vyrazili ve velkém, ale díky moderním technologiím celkem jednoduše získali informace o netradičních turistických cílech, které nejsou příliš známé ani propagované. Jenže taková místa zároveň nemají potřebnou infrastrukturu. Když se lidé v hojném počtu potkávali na místech, kde nebyla parkoviště, záchody, občerstvení, logicky docházelo k lokální devastaci.

Jde o místo s krásným výhledem na ohyb Vltavy, kde se nachází i trampská osada. Jenže výletníci začali okupovat stoly a lavice patřící k chatám, vykonávali tam potřebu a zanechávali po sobě nepořádek. Nehledě na to, že parkovali na loukách a polích. Vlastníci se vzbouřili a svůj pozemek oplotili. KČT musel odstranit směrovky a značky a stezku zrušit. Je hezké, že ministerstvo pro místní rozvoj chce rozptýlit lidi po celé republice, ale k tomu je třeba předem vytvořit potřebnou infrastrukturu.

Rádi bychom dosáhli stavu, aby síť značených pěších tras, které vznikly od roku 1889, byla pod zákonnou ochranou. Stát do značení ročně investuje kolem osmi milionů korun, což není malá částka.

Pomohlo by nám to při vyjednávání s vlastníky pozemků. Jako nezisková organizace nemůžeme nikomu nic nařizovat, protože vlastnické právo je u nás nepřekročitelné. Nejblíže k vlastníkům mají obce, jejichž starostové by na ně mohli zapůsobit a vysvětlit jim, že trasa vede polem nebo kolem řeky už řadu let a je ve veřejném zájmu, aby se zachovala. Teď se s majiteli domlouváme sami, a když neuspějeme, musíme navrhnout a realizovat přeložku značené trasy. V roce 2019 bylo zrušeno nebo přeloženo celkem 182,7 kilometru tras, což zatím v celkovém počtu asi 43 tisíc kilometrů není až tak moc.

Když v 70. letech minulého století trasy značili naši předchůdci, rozvoj automobilové dopravy byl minimální. Pokud vedla tři čtyři kilometry po okresní silnici, nic se nedělo, protože auto tudy projelo jednou za půl hodiny. Dneska je situace jiná a my se snažíme úseky vedoucí po asfaltové komunikaci přeložit na přírodní povrch. Jenže polní cesta často někomu patří. A většinou nemá jen jednoho vlastníka, ale třeba deset.

Je to běh na dlouhou trať, protože na projektu se podílejí dva kraje, Ústecký a Karlovarský, a zatím práci komplikují problémy s přeložením trasy tak, aby splňovala požadavky pro certifikaci. Jsme připraveni pomoct, vytipovat a vyznačit trasu, ale objednavatelem a investorem by měly být kraje. Kromě toho momentálně zvažujeme, že bychom v každém kraji vytipovali historicky nejstarší trasu a všech čtrnáct úseků pak zpropagovali v časopisu Turista, v prospektu i na našich internetových stránkách (kct.cz, pozn. red.)

Pro rodiče je to jedna z nejlevnějších variant. U nás se neplatí horentní sumy za speciální sportoviště, jako jsou haly nebo lední plochy. Část rodičů to vnímá také jako protipól soutěžení. Mnohdy už v dětském prostředí se přetahují hráči a dělají nábory, odkud spousta zájemců odchází s pláčem. U nás je to jinak, my jsme parta, kde si děti pomáhají. Potkávají se v týdnu na schůzce v klubovně podobně jako skauti, dozvídají se informace, učí se orientaci, uzlování, zdravovědu, kreslí, modelují. Dominantní jsou víkendové výpravy, zimní a letní tábory.

Není nic výjimečného, že děti v oddílu vyrostou, dokonce se mezi sebou vezmou a pak třeba společně převezmou jeho vedení. Ale víme, že KČT nebude nikdy typicky mládežnická organizace. Máme mezi sebou především dospělé a seniory, kteří už v 70. letech chodili tehdy vznikající dálkové pochody. Jedna z výhod turistiky je, že umožňuje dávkovat si kilometry úměrně věku. Jak člověk stárne, trasy zkracuje, ale pořád je to pohyb a motivace a příslušnost ke komunitě lidí se stejným zájmem.

U nás v klubu je vidět, že statistika nelže a muži skutečně umírají dřív. V seniorských skupinách pozoruji, že jde třeba dvanáct žen a mezi nimi tři muži. Nejstarší senioři se pak několikrát do týdne vydávají třeba jen na šestikilometrovou vycházku po městě. Popovídají si a skončí v kavárně nebo restauraci, další den jdou třeba někam za kulturou. Stmeluje je to a posiluje do dalšího života.

Někteří jsou dokonce ortodoxní zastánci papírových map, které KČT začal vydávat hned po listopadu 1989 jako servis veřejnosti. V té době sice nějaké existovaly, ale mnohdy byly zavádějící, protože se tiskly z podkladů kontrolovaných státem. Vojáci záměrně zkreslovali některé cesty vedoucí k hraničním přechodům, aby lidi bloudili a nemohli utéct.

Kromě toho, že nepotřebuje zdroj energie ani signál, nemusíte si ji přibližovat ani oddalovat, abyste se zorientovali, jak je to nutné dělat na displeji mobilu. Na občerstvovací zastávce si ji v klidu rozevřete a prostudujete.

Když si představím, co lidi dokázali před osmdesáti i více lety s tehdejším vybavením, se kterým chodili do hor, je to obrovský rozdíl. Dneska se i na obyčejnou vycházku můžete obléknout mnohem kvalitněji než oni. Na druhou stranu to není záruka, že se vám nic nestane. Musíte mít i nějaké zkušenosti a dovednosti. Můžete mít sebelepší boty, ale pokud předtím nenatrénujete, dopadnete jako někteří účastníci pochodu z Prahy do Prčice, kteří se vyhecovali, ale buď nedošli vůbec, anebo se na týden zlikvidovali.

To bezesporu ano. Dřív turista, který došel do cíle, nebyl tak náročný jako dneska. Stačí srovnat chaty KČT ze začátku minulého století s těmi novodobými. Tehdy lidem nevadilo bydlet v místnosti se šesti nebo i více dalšími nocležníky, zatímco dneska si raději objednají pokoj pro dva se sociálním zařízením.

Výjimkou bylo období krátce po obnovení naší činnosti v roce 1990, kdy byl hlad po cestování po Evropě. Domluvili jsme bydlení ve školních tělocvičnách se spaním na zemi, kde si lidé roztáhli svoje karimatky a spacáky. Spalo jich čtyřicet v jedné místnosti, kde hromadně chrápali a šustili igelitovými pytlíky. Takové „spartánské“ formy ubytování dneska využívají spíš jen turistické oddíly mládeže. A to je dobře — i skromnost k turistice patří.