Costa Brava: Ve stopách Salvadora Dalího

Trávíte-li dovolenou v této části Španělska, vydejte se po stopách Salvadora Dalího. Nemusíte být jeho bezmeznými obdivovateli, tento kouzelný kraj sám o sobě stojí za návštěvu.

Ideálním výchozím bodem k poznávání severní části kraje je Roses. Letovisko se prostírá u největšího zálivu Costa Brava.

Jeho centrum se choulí pod kopci na jižním okraji přírodního parku Cap de Creus a hotely a apartmánové komplexy se táhnou na druhou stranu podél palmové promenády a čtyřkilometrové písčité pláže. Ale začněme od začátku.

Dalí se narodil ve Figueres. Tehdy bylo toto město, nacházející se pouhých dvacet kilometrů od pobřeží, prosperujícím hospodářským a kulturním centrem kraje.

Viditelné šrámy na něm zanechala občanská válka. Nejvýznamnější kulturní stánek města – divadlo poničené požárem – byl kvůli nedostatku prostředků na opravu málem stržen, kdyby roku 1961 nepřišel tehdejší starosta se spásným nápadem. Nabídl ruinu Dalímu a navrhl mu, aby z ní vybudoval své vlastní muzeum.

Muzeum v rodném městě, v divadle přímo před kostelem – tato myšlenka ambiciózního umělce nadchla a téměř okamžitě se pustil do práce. Po více než desetiletém úsilí bylo roku 1974 Teatre-Museu Dalí slavnostně otevřeno. Roku 1981 se jeho součástí stal i přilehlý dům Torre Galatea.

Výčet pocitů, které návštěvník zažívá při přecházení z jednoho sálu do druhého, by vydal na několik řádek. Určitě mezi nimi není lhostejnost. Už nápadný exteriér – granátově červená budova posetá žlutými ornamenty, věž Galatea s obrovskými vejci na střeše, prosklená kopule a nápadné skulptury na náměstíčku – vás naladí na zvláštní notu.

Vejdete dovnitř a ocitnete se na nádvoří uprostřed působivého plastického obrazu, jemuž dominují černý cadillac a sloup z pneumatik, na jehož vrcholu spočívá dnem vzhůru rybářský člun.

Z výklenků shlíží na tuto bizarní kompozici řada nahých ženských figurín. Vstoupíte na jeviště chráněné ohromnou skleněnou kupolí, zastavíte se před dekorativní oponou, kterou Dalí vytvořil pro svůj balet Labyrint, a pak se už noříte do extravagantního světa surrealistického umělce.

V chodbách a četných sálech třípatrové budovy jsou vystaveny olejomalby, kresby, grafiky i nápadité a bizarní kompozice, mnohdy hraničící s výstředností či dokonce se schválností a sarkasmem, které výstižně dokumentují uměleckou dráhu autora.

Kromě jeho vlastních prací jsou tu vystavena i vybraná díla umělců, která si tam Dalí přál mít. Ve svém muzeu je Dalí také pohřben.

Na prázdniny jezdíval Dalí do Cadaqués. Toto kouzelné pobřežní městečko ležící v překrásné krajině zvané Cap de Creus mu bylo osudové. Přestože kvůli davům turistů už ztratilo někdejší jedinečnou atmosféru, nebudete zklamáni.

Když před sebou spatříte typické panorama rybářského přístavu s bílými domky a dominantou pozdně gotického kostela Panny Marie, nad nimiž se zvedají oblé vrcholky hor, když se projdete jeho úzkými a křivolakými uličkami, pochopíte, proč si Dalí už jako dítě toto místo zamiloval a proč sem tak rádi jezdívali Luis Buňuel, Pablo Picasso, Federico García Lorca, Paul Eluard, Gabriel García Márquez a další umělci.

Nehoní-li vás čas, zdržte se do večera, kdy už z města odjela většina jednodenních turistů. Posaďte se na břeh zšeřelé zátoky, na jejíž hladině se mihotavě jako bílý přízrak odráží obraz městečka Cadaqués.

Chybí tu jen široká loď s klavírem a hudebníky ve společenských oblecích na palubě, zakotvená jen pár desítek metrů od břehu, a hudba vycházející jakoby z hlubin moře. Tak aby iluze, že jste se přenesli do dob Dalího mládí, kdy tu umělecká rodina Pitxotů takové koncerty pro své přátele pořádala, byla dokonalá.

Cap de Creus se svými zátokami, útesy, skalami a majákem se stal Dalího dětským rájem. Nepřestával objevovat stále nové scenerie a žasnout nad roztodivnými fantaskními kamennými výtvory, které dokázala během staletí vymodelovat příroda.

„Tato epická krajina, kde Pyreneje spadají k moři ve velkolepém geologickém deliriu,“ píše ve svých pamětech, pro něj byla „přírodním divadlem optických přeludů“, které ho znovu a znovu fascinovalo a které pro něj bylo nepřetržitým inspiračním zdrojem.

Maják na samé špičce mysu, v jehož budově je dnes restaurace a informační středisko Přírodního parku Cap de Creus, je přitažlivým cílem, který si málokterý návštěvník této oblasti nechá ujít.

Dostanete se k němu autem a v letní sezóně také turistickým vláčkem Cadaqués Expres. Máte-li dost času a vhodné obutí, stojí za to vyrazit k majáku pěšky z Portlligat (cca 2 km od Cadaqués) po značené úzké stezce kroutící se v délce osmi kilometrů téměř souběžně s pobřežím.

Není divu, že si Dalí svůj někdejší dětský ráj zvolil jako místo k životu. Roku 1930 si v malé rybářské vesničce Portlligat koupil první domek, který se stal základem jeho svérazné rezidence, v níž společně se svou ženou a múzou Galou trávíval šest až sedm měsíců v roce. S přestávkami ho budoval čtyřicet let.

K Dalího domu, který je přístupný veřejnosti, je to z centra Cadaqués necelou půlhodinku pěšky. Když dojdete ke kapli sv. Šebestiana, jste skoro na místě. Před vámi či spíše pod vámi se v zeleni objeví gigantická vejce jakoby vyrůstající ze střechy svérázného domu a nádherná portlligatská zátoka.

Uvnitř na vás čeká bludiště pokojů a nejrůznějších prostor, propojených úzkými chodbami a chodbičkami a zaplněných velkým množstvím nejroztodivnějších předmětů. Jejich instalace je sama o sobě výtvarným dílem.

Na dvoře s bazénem a vodotrysky, letní jídelnou a originálně řešeným odpočinkovým koutem, kde Gala a Dalí přijímali návštěvy, prohlídka končí.

Asi 40 km od Figueres, v Púbolu, najdete další místo, které je úzce spjato s Dalím a jeho ženou Galou. Roku 1970 Dalí koupil v této malé obci rozpadající se středověké sídlo. Daroval ho své ženě, aby tak splnil dávný slib. Jak uvedl v darovací listině, on sám do něj bude smět vstoupit jen na její výslovné pozvání.

Restaurátoři se tehdy museli vyrovnat s nezvyklým úkolem. Polorozpadlou budovu z konce 11. století, téměř zarostlou bujnou vegetací, zrenovovat tak, aby se její vzhled nezměnil, zub času na ni byl stále patrný, ale aby se tam dalo pohodlně bydlet. Bizarní dekorace exteriéru i interiéru jsou samozřejmě Dalího dílem. Některé obrazy vznikly speciálně pro tento zámek, velkou pozornost věnoval zvláště výzdobě stropů.

„Když Gala zvedne oči, vždycky mě uvidí na svém nebi,“ vysvětloval tuto svou mánii. Roku 1982 Gala umírá a je na svém sídle, kde si po deset let užívala s mladými milenci, i pohřbena. Dalí ji nechtěl opustit ani po smrti a na zámek se přestěhoval. Právě tam vznikla jeho poslední díla.

Dalí, zcela odloučen od společenského života, obýval púbolský zámek do srpna 1984. Tehdy pravděpodobně následkem zkratu zvonku chytla postel a malíř utrpěl vážné popáleniny. Posledních pět let žil v domě Torre Galatea sousedícím s jeho Divadlem-muzeem ve Figueres a do Púbolu se už nikdy nevrátil.