Co čeká za žlutými dveřmi s nápisem knihkupectví

Procházím kouzelnými uličkami kjótského Gionu a kochám se japonskou estetikou. Místní architektura, tedy dřevo, papír a tradiční látky v minimalistickém stylu, je lichotivě nasvícená lucernami a lampiony.

Dnes ale mířím do jiné části Kjóta. Opouštím poklidnou romantickou atmosféru mostu Gion Tatsumi, kde se natáčel film Gejša, a vydávám se do nedalekého Kijamači. Je středa večer, ale u mostu přes řeku Kamo už to slušně žije. Ač je Kjóto zejména historické město našlapané památkami, má i mladší a bouřlivější části. Tohle je jedna z nich.

Mým cílem je bar Bee’s Knees na adrese 364 Kamiyachō, Nakagyō City. Přicházím k úzké budově se správným číslem. Dole je knihkupectví, po pravé straně jsou schody vedoucí nahoru. Rozhodnu se je vyzkoušet. Ústí u dveří, za kterými může být podle poutáků cokoli mezi striptýzem, peep show a něčím ještě barvitějším. Vracím se dolů a na mobilu kontroluji adresu. Je správná.

Zamyšleně se rozhlížím kolem a můj zrak padne na žlutý koberec zdobený včelou. Někde to tu musí být. Při dalším zkoumání si všímám lampy ve tvaru včely nad vstupem do „knihkupectví“ a najednou jsem doma.

Prohibice, která v USA trvala mezi lety 1920 a 1933, se přece nesla ve znamení tajných barů. Jdu blíž ke kanárkově žlutým dveřím s anglickým nápisem knihkupectví a zaslechnu zpoza nich tlumenou hudbu. Otáčím koulí a ocitám se ve vykachlíkované chodbě vedoucí k černému sametovému závěsu. Tady už je hudba o poznání hlasitější.

Odhrnu těžký závěs a jsem v baru. Je menší, než bych vzhledem k renomé čekala. A vznáší se v oblaku dýmu z právě servírovaných koktejlů. Na první dobrou si pomyslím, že tohle není úplně klasický bar.

Může tu být maximálně 25 míst k sezení. Většina z nich je podél dlouhého baru, hlavní dominanty místnosti. Lehce v soukromí jsou napravo dva malé stolečky. A je zcela plno. Zdejší usazovač/vyhazovač mě přivítá a pokyne mi do koutku, kde můžu počkat, až se uvolní místo.

Ještě mi na ukrácení dlouhé chvíle podá nápojový lístek, jak jinak než se včelou. Mám štěstí, jsem druhá na řadě. Všichni následující příchozí jsou slušně, ale nekompromisně odesláni ven. Můžou to zkusit později, teď je plná kapacita. I ta čekací.

Bee’s Knees čeří barovou atmosféru tisíciletého hlavního města už pět sezon. Poslední čtyři roky se pravidelně umísťuje mezi 50 nejlepšími asijskými bary. Ve velmi čilém tempu se za barem otáčejí Toru Arijoši a Keisuke Jamamoto, kteří hravě inovují zejména oblíbené koktejly prohibiční éry.

Začtu se do knihy koktejlů a je jasné, čím začnu. Koktejl, podle kterého se bar jmenuje, nemůžu vynechat. Bee’s Knees je na přípravu jednoduchý drink, v němž se mísí gin, citronová šťáva a medový sirup. Ale protože jsem v Japonsku a navíc v ne jen tak ledajakém baru, připravují ho tu s králem japonských citrusů, yuzu. Díky svému nezaměnitelnému aroma je yuzu oblíbený zejména při přípravě dezertů a nápojů.

Asi za deset minut se uvolní barová stolička, na kterou spokojeně usednu. Objednávám si onen koktejl a nasávám atmosféru. Místní osazenstvo tvoří zajímavá směs Japonců, podle oblečení nejspíš byznysmenů, pár turistů a v klidnější části vidím i rodinu s dospělými dětmi. Část hostů představují podle chování evidentně štamgasti, kteří si vesele připíjejí se zručnými barmany. Ti se umějí otáčet, takže chvíli po objednávce mám koktejl před sebou.

Vnímání alkoholu je v Japonsku poměrně ambivalentní. Průměrný Japonec, ostatně jako většina Asiatů, kvůli fyzickým dispozicím příliš „nevydrží“. Na druhou stranu japonská whisky a gin už delší dobu zažívají prudký rozmach.

Alkohol tu seženete zcela běžně a často v pro nás nepochopitelné hodiny na nevšedních místech. Třeba tradiční trhy, které najdete ve všech větších městech a otevírají kolem páté ráno, servírují běžně míchaný nápoj z whisky a sody, obvykle citronové. Kuriózní ranní doplněk k jídlům, kterými bývají grilovaná krabí klepeta, plátky wagyu hovězího či smažené nudle. Den prostě začíná už za kuropění.

Bee’s Knees je příjemný koktejl a yuzu jej činí ještě příjemnějším. Je to asi jako se šampaňským, hodí se snad ke všemu. Jako další zkouším Smoked Mojito. Efektní drink, servírovaný v poklopu plném kouře z čerstvě opáleného sakurového dřeva. Pro dvojici barmanů to musí být náročná směna, jejich ruce se ani na moment nezastaví a hosté se rozhodně mají nač dívat.

Vyjma stálé nabídky je za barem tabule s ručně psaným menu, které se mění podle nálady zdejších mixologů. Momentálně jsou v nabídce Sakura Bee’s Knees, Flaper Sling s heřmánkem, Adorable s okurkovým ginem a Remember Bamboo Forest. Poslední jmenovaný koktejl se sauvignonem, ginem, bezinkovým sirupem, trojicí bylin a mučenkou mě zaujme nejvíc. Objednávám si jej a Japonec v dokonale padnoucím obleku vedle jen pochvalně pokývne hlavou. Pije totéž.

Barem se kromě čilé konverzace a cinkání sklenic rozezní hlas Aloe Blacca se slovy: „I need a dollar, dollar, dollar is what I need.“ Tady sice budu potřebovat především jeny, ale obsah sdělení je univerzální, všechno něco stojí. Japonsko rozhodně nepatří k levným destinacím. Na druhou stranu míra zdražování u nás během posledních let způsobila, že země vycházejícího slunce se zdá být paradoxně o něco méně drahá než při mé poslední návštěvě jen pár měsíců před vypuknutím koronavirové pandemie.

A ani tento zážitek nepatří k těm, které by cestovatele, jenž podnikne výlet do Japonska, zruinovaly. Koktejl tu stojí v přepočtu kolem 350 korun, což je cena, která by v jakémkoli lepším pražském baru nevyvolala údiv.

Ať už toužíte po roztomilém koktejlu s vlněnou minibuřinkou, osvědčené klasice barové scény v moderním hávu, či odvážných novinkách, které předčí vaši představivost, tady jste na správné adrese. A právě již zmíněný Remember Bamboo forest patří k tomu nejlepšímu, co kdy proteklo mým hrdlem, a je jednou z mých nejdelikátnějších vzpomínek na zemi vycházejícího slunce.

Po příjemných dvou hodinách platím účet, barmani s typickou japonskou zdvořilostí děkují za návštěvu a přidávají lákadlo, co se v baru bude dít v následujících dnech. Jenže po tak skvělém zážitku je čas zamířit dál. Cestování je především o poznávání, ať už jde o nová místa, lidi, či chutě. A když se nočním Kjótem vracím zpět do svého hotelu v Gionu, cítím, že jsem se s jedním z nejkrásnějších měst světa neviděla naposled.