Čínské mrakodrapy a pod nimi zelinář

Diváka v 37. patře dělí od propastné hlubiny jen nechutně čisté sklo, které není žádnou samozřejmostí ve městě dosti pravidelně navštěvovaném bouřemi, jež v létě přinášejí hustá oblaka prachu z erodovaných sprašových plání okolo Žluté řeky.

Zatím ještě nestojí 500metrová věž jakési kreditní firmy, která již za dva roky budovu CCTV výrazně zastíní. V počátcích je i stavba dalšího, tentokrát pouze třísetmetrového věžáku. Celkem má jen na jedné straně futuristické televizní stavby vyrůst 16 větších či menších mrakodrapů.

Výstavní hala přístavního města Tchien-ťin nabízí vhled do ještě skvělejších zítřků. Na rozlehlé maketě zabírající velký přízemní sál ukazují červená, modrá a zelená světýlka, jak se tato 11miliónová metropole rozvinula a jak se bude podél řeky Chajche rozvíjet v příštích letech tak, aby si zasloužila přídomek „ekologické město“.

Do tchien-ťinské reality jsou zakomponovány napodobeniny historizujících staveb z různých evropských zemí. Mají zlidštit aspoň část úpatí věžákových útesů, na jejichž rozšíření město pilně pracuje. V plánu je také další rozvoj městské části, kde probíhaly některé soutěže pekingské olympiády, a rovněž stavba mostu, nad nímž se bude otáčet obří ruské kolo.

Hned vedle výstavní haly už stojí „město v italském stylu“, před domy jsou však vyloženy plechové soudky s německým pivem Paulaner. Vzdáleně to připomíná doby před pouhými sto lety, kdy byla v Tchien-ťinu umístěna vojska císařského Německa spolu s vojáky Rakouska-Uherska, Británie, Francie, Ruska, Itálie a Japonska. Tehdejší velmoci si tím zajišťovaly volnou cestu na Peking pro případ, že by se tamní vláda chtěla stavět jejich diktátu.

Obří tchien-ťinský přístav je nejen největším čínským „oknem do světa“, ale také expandující ekonomickou zónou. Firma BOMESC tu hrdě předvádí těžní plošiny i umělé ostrovy, které konstruuje, a také podnikový bezpečnostní systém, díky němuž nebyl v posledních letech zaznamenán jediný případ úmrtí či vážného zranění při práci. Loděnice Tianjin Xingang Shipbuilding Heavy Industry Co. se zase chlubí stavbou lodí o výtlaku až 180 tisíc tun.

Jen z okna rychle jedoucího autobusu pohled aspoň zběžně zachytí dva dělníky, kteří lopatami vyhazují vodu z velké kaluže před vjezdem na stavbu dalšího tchien-ťinského věžáku. Červené linie ukazují rychlostní tratě, které již fungují, vysvětluje prezentátor před rozvinutou mapou. Výklad probíhá ve vlaku Peking-Tchien-ťin, který se řítí maximální povolenou rychlostí 350 kilometrů za hodinu.

Tratě pro čínské superrychlíky měří už 11 000 kilometrů. Dalších 7000 kilometrů bude uvedeno do provozu během příštích několika let. Ale i bez nich má Čína nejrozsáhlejší síť superrychlých železnic na světě a strčí hravě do kapsy celou Evropskou unii, o USA ani nemluvě.

Čínské rychlovlaky projíždí podle prezentátora nejrůznějšími klimatickými pásmy a jsou unikátní v tom, že dokážou čelit teplotním rozdílům až 80 stupňů Celsia. Vzdor nástrahám geologie a klimatu je výstavba zdejších tratí o třetinu levnější než u jejich světových protějšků...

V té chvíli levý roh mapy poklesne. Jeden lidský držák umdlévá a musí být vystřídán. Dívka, která přidržuje pravý roh, je vytrvalejší, vydrží po celou skoro půlhodinovou prezentaci. „Integrujeme různé technologie světa,“ odpovídá pak nadšený prezentátor na otázku, zda Čína využívá spíše francouzský TGV, nebo německý Siemens. A dodává, že nynější vlaky, které mohou jet rychlostí až 380 km/h, jsou čistě čínské.

Trať Peking-Tchien-ťin patří ale k prvním, které byly uvedeny do provozu, a tak jsou na oknech vozů vidět jen nápisy Siemens. Zdá se, že ve zvláštní hospodářské zóně Šen-čen existují pouze magistrály nebo výškové domy a že veškerý zbývající prostor tu vyplňují jen skály pokryté bujnou subtropickou vegetací, z nichž je dobrý výhled na moře.

Nebývalo to tak vždy, jak připomene nahlédnutí do místního muzea, které předvádí nejen záběry na stavbu prvních mrakodrapů, ale i podobné vybavení domácností, jakým se pyšnil náš „reálný socialismus“ 80. let.

Tady to však není doklad zaostávání či zastaralosti, nýbrž symbol změn: před pouhými 35 lety vstoupila rybářská vesnice Šen-čen spolu se svým okolím, kde tehdy žilo asi 300 tisíc lidí, na cestu, která už dovedla celou ekonomickou zónu nad českou úroveň.

Bující město má totiž — při zhruba stejném počtu obyvatel jako Česko — vyšší nominální hrubý domácí produkt (237 miliard dolarů loni oproti odhadu 198 miliard pro letošní rok v ČR). Čcheng-tu, hospodářské centrum západu Číny, působí méně drtivě než Šen-čen. I s hustými řadami mrakodrapů a obřích obchodních center tvoří město soudržný celek, okolo něhož jsou roztroušeny nevelké satelitní čtvrti obklopené zelení.

Nejvíce však asi každého zaráží to, jak těsně jsou mnohapatrové domy nastavěny vedle sebe. Vzniká dojem, jako by se místní stavitelé pokusili napodobit zdejší husté bambusové háje.

Při projížďce nejrozvinutějšími městy dnešní Číny může člověk získat dojem, že tentokrát je skutečně v komunistické zemi, kde „zítra již znamená včera“, jak to kdysi pro Sovětský svaz razil Julius Fučík. Do těchto představ se však obvykle paradoxem připlete nějaká prskající rachotina naložená melouny či zeleninou, jejíž majitel je rozloží přímo na chodníku, jen kousek od zářných staveb zítřka.