Chorvatský Brač: ostrov ze slavného bílého kamene

Kamenitý a řídkým lesem porostlý ostrov byl až do poloviny minulého století v závětří svých sousedů Hvaru a Korčuly, přestože z pevniny je z této trojice na ráně jako první.

Brač, třetí největší z jadranských ostrovů a zároveň nejvyšší z nich, má velmi málo úrodné půdy vhodné k obdělávání. Do roku 1977, než bylo napříč mořskou úžinou položeno potrubí přivádějící z pevniny vodu, byl jejím jediným zdrojem déšť a pár pramenů u městečka Bol.

A víno? Pěstování révy bylo na přelomu 19. a 20. století jedním z nejvýnosnějších hospodářských odvětví. Pak se ale na ostrov dostal z pevniny révokaz a byl konec. Dodnes se na Brači z té pohromy úplně nevzpamatovali a produkce místních vín je značně omezená.

Ostrovy Hvar a Korčula se pyšní svými dějinami, v nichž je v nejvyšší míře zastoupeno benátské období. V porovnání s nimi se o dějinách Brače mimo ostrov samotný mnoho neví, nebo spíš se o nich nemluví. Benátčané nebyli k Brači tak štědří jako k jeho sousedům.

Na ostrově ale jsou pozůstatky unikátních raně křesťanských staveb, bazilik a klášterů. Jsou tam kamenolomy, v nichž těžili už na počátku naší éry stavební materiál Římané. Bohatě, i když ne tak jako na Korčule, je zastoupeno i to benátské období.

Problém je však v tom, že to, co dějiny ostrova ilustruje, jsou střípky roztroušené téměř po celé jeho ploše. Je třeba hodně chodit nebo hodně jezdit, aby se člověk k oněm místům dostal. Navíc jsou mnohé z oněch památek v žalostném stavu a některé najde jen ten, kdo o nich ví.

Kostelík sv. Jadra ze 6. století u silnice mezi Splitskou a Škripem je zarostlý vysokou trávou, zdivo se drobí, kamenů z obvodových stěn ubývá. V římském lomu nad Splitskou je ve skále vytesána postava Herkula. Pokud nemáte místa znalého průvodce, nenajdete nejen sochu, ale ani samotný kamenolom.

Jižní strana ostrova, odvrácená od pevniny, je strmější a pobřeží je obtížněji přístupné. Výjimkou je oblast u města Bol, kde je pověstný Zlatni rat a další kilometry pláží.

Sever ostrova je přístupnější, je tam více osad a městeček. Pláž v Supetaru je z drobných oblázků a Lovrečina v zátoce za Postirou je dokonce klasická písčitá pláž, což je v Chorvatsku téměř nevídané. Obě pláže a řada dalších jsou v zátokách chráněných před větrem a vlnami.

V oblíbenosti a v počtu návštěvníků však přesto vede jižní pobřeží. Ač je administrativním střediskem ostrova Supetar, za skutečnou turistickou metropoli je považován Bol.

Proč tomu tak je? Kromě tradice jsou zřejmě i další důvody. Všichni jsme zvyklí na Jadran s průzračně čistou vodou. Tu najdeme tam, kde je pobřeží skalnaté nebo kamenité, takže písek právě tam zřejmě moc neláká.

Je i další problém. Na skalnatém severozápadním pobřeží nenajdete jediného ježka, spolehlivý indikátor čisté vody. Naproti Sutivanu, Mirce a Supetaru je na pevnině Split.

Ať člověk chce nebo nechce, velkoměsto produkuje množství nečistot a spousta se jich dostane i do moře.

Skoro všude v Dalmácii, ale nejen tam, narazíte na pojem bračský kámen. Jsou z něj postaveny paláce, kostely, měšťanské domy, radnice, divadla. Je to vápenec, který na cestě k mramoru ustrnul někde v půli. Je neobvykle bílý a poměrně snadno opracovatelný, což jej přímo předurčuje jako vznešený stavební materiál.

V městečku Pučišča, kde jsou velké moderní kamenolomy a kamenická škola, svítí bělobou snad každý dům, kamenné lavičky, sloupky ohrazující parky a pěší zóny. Ne všechno, co se třpytí, je ale zlato. Dnes se staví většinou z betonu a na stěny se pak nalepí natenko nařezané obklady. Je to jednodušší a hlavně levnější.

Kámen na Brači ve velkém těžili už Římané, kteří z něj postavili např. Diokleciánův palác ve Splitu, užívali ho k výrobě sarkofágů, stavěli z něj hradby i chrámy, což je dodnes vidět i v někdejší Saloně (dnešní Soline na předměstí Splitu).

Proslulost bračského kamene daleko přesáhla hranice nynějšího Chorvatska. Byl použit např. při stavbě benátských paláců, vídeňského a budapešťského parlamentu, a dokonce i sídla amerických prezidentů, Bílého domu ve Washingtonu.

Na Brači jsou velmi dobré silnice, které nevedou jen po obvodu ostrova, ale zabíhají i do hornatého vnitrozemí. Právě tam je vidět původní podoba ostrova, nevelké osady, často skrývající cenné starověké památky nebo jejich zbytky.

To jsou ony střípky, z nichž si návštěvník může složit představu o dějinách Brače. Kam nevedou silnice – např. do klášterů Blaca či Zmejeva spilja – je třeba dojít po vyšlapaných pěšinách.

Cyklistika (na kolech tam potkáte většinou Čechy) a pěší turistika jsou pozoruhodné tím, že to nejsou samoúčelná jízdní nebo pochodová cvičení, ale často jediný způsob, jak se dostat k dosud nepříliš známému bohatství ostrova.