Chorvatské letovisko Solaris je prázdninová oáza na Jadranu

Solaris je předobrazem dalších podobných míst, která na Jadranu vznikají zejména z prostředků zahraničních investorů. Byl první, nedávno ho ale kompletně omladili, takže drží krok s těmi resorty, které teď vznikají. Možná je dokonce o něco napřed díky své tradici a vynikající pověsti.

„Jé, vy jedete do Solarisu,“ podivila se Štefica ze Záhřebu, když se dozvěděla, kde budeme trávit dovolenou.

„Zkoušíme si tam už poněkolikáté udělat rezervaci, ale zatím jsme pokaždé přišli pozdě,“ dodala zklamaně.

Oněch pět hotelů (mají od tří do pěti hvězdiček) je sice jen kousek od pláže, ale mají i své bazény s mořskou i sladkou vodou, kongresová centra, wellness nebo dokonce lázeňský provoz.

Hotel Andrija nese označení dětský hotel a malým návštěvníkům je tam většina vybavení přizpůsobena. Včetně dětských bazénů, dětské restaurace, heren apod. S rodinami počítají i pokoje, které jsou větší a vybavené i upravené tak, aby se tam rodiče s dětmi cítili pohodlně.

Výhodou hotelů je příslušnost ke stejné společnosti, takže hosté každého z nich mohou využívat zařízení i těch ostatních. Vystřídat více bazénů, když zrovna není dětská diskotéka v jednom hotelu, mohou jít do jiného.

Vlastní kategorizaci, byť ne tak zřetelnou, mají i mobilní domy. Ty tam provozuje několik společností domácích i zahraničních. Jde vlastně o velké kontejnery s okny a širokými vstupními dveřmi. Uvnitř jsou dvě nebo tři ložnice, toalety, sprchy, obývací prostor s kuchyňským koutem. To všechno je klimatizované, uvnitř je televize. Místa tam sice není nadbytek, ale toho je dost na kryté terase, z níž se do obydlí vstupuje a kde je velký stůl a židle. Někteří provozovatelé vybavují své mobilní domy i plynovými grily.

Mořský břeh, na němž se prostírá prázdninový komplex, je lemován pláží dlouhou čtyři kilometry. Ta je zčásti oblázková, do některých míst byl navezen písek a zbytek tvoří betonová mola. Někdo dává přednost bazénům, ale většina návštěvníků přece jen přijíždí kvůli moři.

Těm, co se nechtějí jen koupat, opalovat a procházet po břehu, je k dispozici jedna z nejpopulárnějších atrakcí — plovoucí hrad. Je nafukovací, zakotvený asi 30 metrů od břehu. Je podobný skákacím hradům, s nimiž naši světští objíždějí poutě, ale je mnohem větší a člověk se tam víc vydovádí.

Pro neposedy je k mání i vodní lyžování, skútry, parasailing i windsurfing. Půjčit si můžete nafukovací kajak nebo paddleboard, což je prkno podobné windsurfařskému, na němž se také stojí, ale uvádí se do pohybu dlouhým pádlem.

Dalším vodním prostředím, tentokrát mnohem více propracovaným, je aquapark. Byl první a dlouho jediný, který v Chorvatsku měli. Rozkládá se na ploše o něco menší než hektar. Je v něm skrumáž skluzavek, tobogánů, prolézaček, odevšud stříká nebo teče voda, a komu je jí málo, ten se může postavit za vodní dělo a zahrát si na hasiče nebo třeba na policajta rozhánějícího demonstraci.

Každých pár minut se převrhne vysoko zavěšený barel a vyleje na ty, kdo pod ním zrovna stojí, hektolitr vody.

Kromě toho je v areálu i líná řeka, tajemná jeskyně, vířivka a další zajímavosti. V aquaparku platí přísloví o penězích a muzice v poněkud pozměněné podobě. Muziky si tam člověk užije dost, ale za poměrně velké peníze, které vybírají za vstupné, by přece jen mohli trochu přidat.

To platí nejen o aquaparku. Komplex Solaris se nachází, jak už bylo řečeno, asi šest kilometrů od Šibeniku. Máte-li auto, není to problém, hůře jsou na tom ti, co nemají vlastní povoz a nemají zaplacen pobyt se stravou. Ti jsou se všemi nákupy odkázáni na obchůdky v areálu či na místní restaurace.

Všechno, na co se podíváte, je tam tak o třetinu dražší než jinde. V tomto případě skutečně platí, že za dost peněz je té muziky opravdu málo.

Povinná je návštěva města Šibenik, které loni slavilo 950 let od první zmínky, jež o něm byla nalezena. Město je jedinou významnější osadou na pobřeží, v jejímž založení nemají prsty Řekové, Římané, ba ani Ilyrové, nýbrž Slované.

Teprve později se stal součástí Benátské republiky a poté habsburské monarchie. Hlavně benátské období významně poznamenalo architekturu a celkovou podobu města. Úzké křivolaké ulice mezi kamennými domy, nevelká náměstí.

Z té doby pocházejí nejvýznamnější stavby, jimž vévodí katedrála sv. Jakuba, která je od roku 2000 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Pod rukama italských a chorvatských stavitelů a umělců vzniklo unikátní dílo, v němž se snoubí prvky dvou architektonických a výtvarných škol.

Kromě katedrály jsou ve městě dvě desítky dalších kostelů a čtyři pevnosti, z nichž dvě prošly v posledních několika letech rekonstrukcí.

Kdybyste měli na nějaký čas dost slané vody, vypravte se na den k řece Krka, která právě v Šibeniku ústí do Jaderského moře.

Krka je pozoruhodná řeka. Není příliš dlouhá, pramení blízko města Knin a měří kolem 70 kilometrů. Jsou na ní čtyři vodní elektrárny, ta nejstarší funguje od roku 1895, nespočet vodních mlýnů, vodopády, z nichž nejvyšší kaskáda má celkem 60 metrů, přírodní jezera.

Na břehu horního toku je pravoslavný klášter, na ostrově v jezeře Visovac zase klášter františkánský. Jsou tam zříceniny středověkých pevností Nečven, Trošenj a Ključica a také zbytky římské osady Burnum.

Řeka Krka protéká nepříliš hustě obydleným krajem, tvořeným z velké části stejnojmenným národním parkem. Ten byl vyhlášen v roce 1985 a prostírá se mezi městy Knin a Skradin.

Za občanské války v bývalé Jugoslávii byla celá oblast hustě zaminována. Dolní tok Krky je už bezpečný, dál do vnitrozemí byly vyčištěny zejména turistické cesty a pokračuje se směrem ke Kninu.

Za nejhezčí část řeky Krky je považován její dolní tok u městečka Skradin, zejména kaskáda Skradinských vodopádů. Na délce osmi set metrů je celkem sedmnáct vodních přepadů a řeka tam sestupuje z výšky 46 metrů. Tato oblast je také nejpřístupnější a nejnavštěvovanější. Je návštěvníkům dokonale uzpůsobena na tělo.

Počínaje parkovišti, hospodami, renovovanými mlýny, upravenými cestami kolem vodopádů, pod nimiž je hezké přírodní koupaliště. Proti proudu řeky se můžete vydat na lodní výlet. Většina z nich končí na jezeře Visovac u františkánského kláštera, ale můžete zvolit delší variantu až k pravoslavnému klášteru.

Ze Šibeniku je to po silnici něco přes hodinu do Splitu, slavné metropole Střední Dalmácie a s mírnou nadsázkou celého chorvatského Jadranu. Mají tam 1700 let starý palác římského císaře Diokleciána. Z jeho mauzolea si o několik set let později křesťané udělali katedrálu, která je tím pádem nejstarší, ale také nejmenší na světě.

Mají tam také krásné nábřeží. Jeho jména se s dobou střídají, a tak si člověk většinou vystačí s názvem riva, tedy nábřeží. Je to jedna velká kavárna pod palmami, před fasádou císařského paláce a stěnami starého města.

Když si prohlédnete palác, jeho okolí a Jupiterův chrám a projdete Železnou (západní) branou, ocitnete se po pár desítkách kroků na Pjace (Narodni trg), prvním náměstí ve Splitu, které urbanisté naplánovali jako náměstí, nikoliv jako shluk budov kolem tržiště.

Pjaca byla dlouho centrem společenského dění. Za časů benátských tam sídlil dóžecí představitel, náměstí mělo vlastní pravidla a stráž, která dohlížela na jejich dodržování. Každý stav měl svou vyhrazenou trasu na korzování a na Pjace bylo zakázáno tasit meč.

Pokud vás na procházce přepadne hlad a nebudete chtít ztrácet vzácný čas v některé z mnoha kaváren či restaurací, pokračujte dál západním směrem, až narazíte na ulici Marmontova. Je to široká pěší zóna, na jejímž horním konci najdete několik míst, kde si můžete dát něco „malého, rychlého“ a pokračovat v prohlídce města.

Nad zátokou s přístavem se tyčí Marjan, Mariánský vrch. Bývalo to poutní místo s kapličkami z 9. a 10. století a se zbytky Dianina chrámu. Na Marjanu je rozlehlý lesopark a na svahu nad mořem vily a rezidence těch, co na to mají.

Svého času na to měl i geniální sochař a řezbář Ivan Meštrovič. Koupil zchátralý letohrádek Kaštelet, nechal ho opravit, přistavět k němu kapli a vytvořil pro ni cyklus dřevěných reliéfů ze života Ježíšova. O kousek dál si nechal postavit rozlehlý dům v antickém stylu, kde je dnes jeho galerie a muzeum, které rozhodně stojí za vidění.

Meštrovič byl pozoruhodný nejen jako umělec, ale i jako člověk. Na sklonku svého života se pokoušel vyvolat debatu o tom, zda je větší uměleckou osobností on sám, nebo Michelangelo.