Chlupatá terapie s krásným výhledem je Čechům k dispozici takřka za humny

Nacházíme se v rakouské obci Gössenberg, která stojí nad údolím nedaleko Schladmingu. Rodina Moosbruggerových tu provozuje lamí farmu, přičemž velkým lákadlem jsou celoroční vycházky s těmito roztomilými jihoamerickými sudokopytníky. Na první pohled vypadají možná trochu legračně, snad až přitrouble, ale mohutné tělo nenechá nikoho na pochybách o jejich síle. A pověstné plivání, kterým projevují nevoli, je snad zbytečné jakkoli více rozebírat.

Když nám proto syn majitelky Max vyvede z ohrady prvního chundelatého krasavce, stojíme trochu nejistě a koukáme po sobě. Kdo se odváží ujmout se alfa samce? Lamy mají striktně danou hierarchii, a tak jsou zvyklé chodit spořádaně za sebou podle svého postavení. Narušení tohoto řádu nesou nelibě, vzpírají se a odmítají poslouchat. Jakkoli jsou už dnes domestikované, mají stále svou hlavu.

Jsem rád, že na mě místo velké lamy vyjde samec drobnější alpaky Century, který je hebký jako plyšový medvídek a svým střihem trochu připomíná velkého pudla, na což mě ostatní účastníci hned jízlivě upozorní. „Aspoň nehrozí, že mě ušlape,“ kontruji a podrbu Centuryho za ušima.

Max nás upozorňuje, že bychom si lamy neměli v průběhu procházky měnit, protože si na člověka zvykají, a někdo nový by je proto mohl poněkud rozhodit. Evidentně jsou to dost dramatická zvířata, ale jakmile se v uspořádaném zástupu rozpohybují, převáží jejich roztomilost. Vykračují si s elegancí a hlava se jim na krku koketně houpe ze strany na stranu.

Procházky s lamami nejsou dnes už ničím neobvyklým, Češi si je mohou vlastně dopřát i ve své domovině. S alpským panoramatem všude kolem nás je to však úplně jiný zážitek. Opravdu střídmým tempem stoupáme po silnici vzhůru do stráně a já se nemůžu ubránit tomu, abych zhruba každých deset vteřin nepoplácal Centuryho po zádech nebo nezabořil ruku do jeho hebkého kožíšku. Všechny problémy a starosti jako by se okamžitě rozplynuly.

Není to náhoda, lamy se už řadu let využívají jako terapeutická zvířata, která pomohou člověku třeba se zmírněním stresu anebo s vyrovnáním se se ztrátou někoho blízkého. Přispívá k tomu jejich veskrze klidná povaha a samozřejmě srst. Na jejich chůzi je pak něco doslova hypnotického, a to i když se lamí samci vpředu vzpříčí a odmítají pochodovat dál.

Alpaka kolegyně přede mnou pak po celou dobu vydává táhlé mečivé zvuky, které znějí jako nářek, a já se jí proto desetkrát otážu, zda ji něco netrápí. Jako by mi snad mohla odpovědět. Max se usměje a řekne, že se pouze snaží komunikovat. Netrvá dlouho a začneme jí proto stejným mečením odpovídat. Pro nezasvěceného pozorovatele to musí být opravdu bizarní výjev.

Century celou dobu kráčí spořádaně, nevzpouzí se a je ticho. Poslušný pudlík, pomyslím si, zatímco se rozhlížím na druhou stranu údolí, kde se k nebi tyčí zasněžené vrcholky Alp.

Zhruba po tři čtvrtě hodině a nějakých dvou kilometrech nastává přestávka. Max nás dovedl k salaším, které patří jeho rodině, zpátky se budeme vracet stejnou cestou, protože kopce jsou až moc zaváté sněhem. I proto mají turisté o procházky větší zájem během léta, to se vyráží klidně třikrát týdně.

Lamy jsou na horský terén samozřejmě stavěné, však také v Andách pomáhají s nošením nákladu a jen tak se neunaví. I tak je na našem stádečku znát, že se už těší zpátky domů do ohrádky, kde si bude moct zase dělat, co se mu zlíbí. Na zpáteční cestě proto zvířata značně přidají do kroku, Century mě skoro táhne a jakékoli prosby o zpomalení jsou marné; nerozumí ani česky, ani německy. Opravdu je jako přehnaně natěšený psík, kterého zkrátka nejde uklidnit.

Na namrzlé cestě to lamám párkrát podklouzne, což mě překvapí. Když se Centurymu zamotají nohy a má co dělat, aby potenciálnímu pádu předešel, škodolibě se zasměju. Pak ho zase poplácám po zádech. Otočí ke mně chundelatou hlavu a já vidím, jak se mu rolují pysky na tlamě. Zřejmě už má mého mazlení dost, a tak upozorňuje, že mě od plivance dělí jedno podrbání za ušima. Signál ihned pochopím a rozhodnu se nedráždit alpaku bosou nohou.

Cesta domů uběhla opravdu svižně. Zpátky na farmě sundá Max lamám ohlávku a nažene je zpátky do ohrady. Zvířata se ihned vrhnou ke krmelci a ládují se jako divá. Na nás si za chvíli ani nevzpomenou.

Na závěr se jdeme podívat ještě do sekce se samicemi – ty musejí být od samců oddělené. Jak totiž říká Max: „Samci jsou neodbytní a mohli by pořád a samice by z toho byly ve stresu.“ Jestli je jejich rozmnožovací apetit stejný jako jejich chuť k jídlu, tak se tomu popravdě vůbec nedivím. Už tak jsou tu roztomilých mláďat desítky. Naposledy jim proto zamáváme a frčíme pryč. Na jedno odpoledne bylo té huňaté srsti ažaž.