Chilský ostrov vraků má historii prodchnutou piráty a korzáry

Dnešní obyvatelé, kterých je poskrovnu, jsou s ostrovem a jeho minulostí silně spjati. „Vyrostl jsem tady v malém domku, rodiče i prarodiče mi vyprávěli příběhy o pirátech, korzárech a pokladech. Vždy to pro mě bylo motivací ke sbírání nejrůznějších věcí,“ tvrdí Hernar Neira, který na ostrově vede hotel. Ten je ostatně plný námořnických artefaktů, často vylovených z lodí, které u pobřeží ztroskotaly.

Ze zbytků lodí si domek postavila místní obyvatelka Etelinda, jejíž domov rovněž obsahuje spoustu předmětů z vraků, například nákladní lodi, která u ostrova ztroskotala po silném zemětřesení v roce 1960. Manžel Etelindiny tety zachránil z moře spoustu věcí, včetně nábytku. Podle námořnictva se v okolí Mochy nachází více než 150 vraků, i galeon — lodí používaných mezi 16. a 18. stoletím. „Z nich se dochovalo velmi málo, protože byly ze dřeva,“ vysvětluje Neira.

Není náhoda, že je kolem ostrova tolik vraků. Magnetická anomálie totiž často mátla střelky kompasů a námořníci lodě navedli přímo k ostrovu, kde ztroskotali na mělkém pobřeží. „Ostrov byl dlouhé roky útočištěm pirátů a privatýrů, kteří s místními obchodovali. To vedlo španělskou korunu k tomu, že všechny z ostrova vyhnala,“ doplňuje Neira. Koncem 17. století zůstal proto Mocha neobydlený, noví osadníci se na něj začali vracet až v polovině 19. století. „V tu dobu už nikdo do ničeho nezasahoval, a tenhle pocit tu máte dodnes,“ dodává Neira.

Přestože je dnes Isla Mocha špatně přístupným místem pro turisty, v minulosti podle antropologů Daniela Quiroze a Juana C Olivarese rozhodně nebyl nejizolovanějším místem planety. Dnes je situace trochu opačná. Vyjma několika obchůdku se základními potřebami a surovinami jsou nejbližší nemocnice, škola či supermarket v doletové vzdálenosti. Jinak se ale život pro místní příliš nezměnil a žijí víceméně tak, jako lidé před nimi.

V posledních dekádách se na ostrově pozvolna rozvíjí turistika spojená třeba s rybolovem nebo pozorováním ptáků. Díky minimálnímu zásahu člověka do zdejší krajiny je 45 procent ostrova chráněnou přírodní rezervací, kterou pokrývají panenské lesy. „Ani tu moc nepoužíváme hodiny. Urgentnost a hektičnost města tady neexistuje,“ doplňuje Neira.

Přestože podle místních se největší poklady ukrývají pod hladinou, archeologové by nesouhlasili. V roce 2007 výzkumníci objevili několik lidských lebek a výsledky rozboru je velmi překvapily. Zjistili, že některé z nich patřily Polynésanům, a jejich stáří datovali mezi léty 350 až 1290. Podpořilo to teorii, že byli Polynésané schopni zdolat tisíce kilometrů napříč Pacifikem. Je to už jen další dílek do pozoruhodné skládačky historie ostrova.