Cesta za lyžováním v obytném voze

Je lepší obytný přívěs nebo obytný vůz? Dilema, které musí vyřešit každý, kdo se vydá na cestu s vlastním domečkem na kolečkách. Obytný přívěs znamená pro majitele větší mobilitu - stačí vypřáhnout tažné auto a bez problémů si dojede tam, kam je potřeba - obytný vůz je ale pro naši rodinnou jednotku v podstatě jedinou variantou.

Ty největší mají totiž garáže, kam se vejdou kola, skútry či dokonce malá auta. My sem potřebovali umístit tři vzrostlé psy plemene československého vlčáka. Dva dospělí lidé byli už jen nutným přídavkem. Kdo by točil volantem a podával žrádlo?

Přípravy na cestu byly u nás jako vždy jednoduché, hektické a nakonec velmi rychlé. Osvědčená pražská půjčovna nám rezervovala největší obytný vůz, já připravila jídlo a oblečení a když se na poslední chvíli opravila závada na ventilu u bojleru, kterou nenahlásili ti, kteří si auto půjčili před námi, mohli jsem v pátek v devět večer začít s obydlováním auta.

Rada, jak na to, je jednoduchá. Postupujte tak, jako byste si pronajali loď a hrozilo vám, že se vám věci sesypou na nepřehlednou hromadu, pokud nebudou dostatečně stabilizované. Ostatně, tomuto požadavku je přizpůsoben i vnitřek každého obytného vozu: nechybějí skřínky s pojistkou na otevírání, velké šatní skříně, úložné prostory v lavicích a samozřejmě dobře zajištěná lednice, dřez a vařič na plyn.

Zapomeňte na tašky, jen by vám zbytečně zabíraly místo. K tahání věcí z domu do auta jsem používala veliké piknikové koše a vše bylo tak promyšlené, že když se mě hlavní řidič zájezdu po půl hodině zvelebování garáže pro pejsky (jak jinak!) zeptal, kde má svoje věci, mohla jsem hrdě hlásit: „Hotovo.“ Moc mi to nevěřil, ale za celou týdenní cestu jsme nic nepostrádali, nic nám nechybělo a jídlo jsme jako obvykle přivezli nazpátek. Pocit vlastní asi většině Čechů, že je třeba mít dobře naplněnou lednici, nás totiž neopustil ani při cestě za hranice.

Jak rakouské Korutany, tak italské Jižní Tyrolsko sice většina Čechů zná, ale moc se v nich nezastavuje. V létě tady projíždějí při svých cestách k teplému Středozemnímu moři, v zimě je se zase zdejší skvělé lyžování zdá mnoha z nich moc daleko. Přitom mají obě země co nabídnout a pro milovníky kempování je tu ráj. Ať přijedete na jihu kamkoliv, všude vám budou majitelé kempů vyprávět o tom, co dokázal jejich kolega v jihotyrolském Sextenu.

Zákazníci tu najdou nejen různě velká místa na zaparkování včetně standardního napojení na elektřinu, možnosti vyprázdnit si chemickou toaletu nebo použít sociální zařízení, ale také obchod, apartmány nebo wellness a restauraci na špičkové úrovni. Nezapomenutelným zážitkem je návštěva bazénu, kde je mimo jiné oblázkové dno a tlumené přítmí rozráží plameny ohně. Kolem otevřeného krbu se ohřívají prokřehlí plavci; pokud se dá při osmadvaceti stupních teploty vody o něčem takovém mluvit.

Celý areál funguje celoročně, lépe se samozřejmě sežene volné místo v zimním období. Karavan Park je v tu dobu celý zapadlý sněhem, zaparkovat můžete až po té, co se na vyhlídnutý plácek rozjede k úklidu bagr s radlicí. Hned za branami je místo pro venčení čtyřnohých miláčků. Většina kempů, které jsme navštívili měla také sprchu pro pejsky - v létě si tady očistili tlapky od písku, v zimě od soli.

Naše putování ale nejdříve směřuje do Korutan. Po přespání v Německu na parkovišti kupujeme známku na rakouské dálnice, tradičně si postojíme v zácpě u Mnichova a konečně překračujeme hranice. Po sjezdu z dálnice nás vítá mlha, kterou vypouštějí nezamrzlá korutanská jezera. V létě prý mají až osmadvacet stupňů a jejich břehy okupují Italové, kteří sem jezdí kvůli nižším cenám. Mezi klientelou kempů ale samozřejmě vedou Němci, za nimi jsou hned Holanďané. Vstupní brána Campingplatzu Burgstaller u jezera Millstätter See natřená žlutozeleně září do dálky. Zastavujeme u ní ve 14.30 hodin, ujeli jsem víc jak šest set kilometrů. Hlavní překvapení nás ale čeká uvnitř.

Přiznávám, že pobyt v kempech v Česku mám z mládí spojený se vzpomínkou na otřesné sprchy, kde jen občas tekla teplá voda, na záchod se dalo chodit jen v rukavicích, klobouku a potápěčských brýlích a jedinou fungující službou byl prodej zteplalého piva. Trochu mi vadí i víc lidí na jednom místě, proto se mi volba dovolené v obytném voze s veškerým komfortem v kempu v zimě s velkou pravděpodobností, že zde mnoho návštěvník  nebude, zdála jako úžasný nápad. Jen to poslední odpovídalo mým představám.

Vše pro zákazníka, je třeba mu připravit překvapení, nalákat ho na něco nezvyklého - to je heslo dnešních kempů za našimi hranicemi. A tak zatímco Burgstaller vsadil na solární technologie a mohutné investice do sociálního zázemí v hodnotě 1,5 miliónu eur - děti mají umývárnu zařízenou ve stylu pirátské lodi, při mytí nádobí, na toaletách a dokonce i na pisoárech je možné sledovat televizi s upoutávkou na kempové aktivity, prkýnka na WC se sama čistí, štětky promývají, nechybějí pračky a sušičky - kemp Schluga v Hermagoru u Nassfeldu nabízí možnost ubytování v luxusních apartmánech, vybrat se dá i kde si zaparkujete auto: druhý kemp Schluga je doslova skrytý v lese.

I ostatní se snaží přilákat návštěvníky na jedinečné akce; na zamrzlém jezeře Afritz am See se v zimě prohánějí bruslaři, v létě do místního celoročně otevřeného kempu míří na sraz motorkáři. Jak jsou právě vytápěny jednotlivé místnosti Alpencampu Kötschan-Mauthen blízko Nassfeldu zase vidíte na internetu. Jak říká jeho majitel, vsadili na ekologii, proto nepořádají pro své klienty žádné programy, za to mohou jít do nové sauny, zacvičit si ve fitnessu nebo se objednat na kosmetiku.

Výběr kempů není náhodný - je možné se z nich dostat rychle a jednoduše na nejlepší korutanské sjezdovky. Všechny jsme vyzkoušeli ověřili si, že země, která se chlubí téměř středomořským klimatem a největším počtem slunečních dní v roce v Rakousku, musí myslet na dobu, kdy příroda skutečný sníh nedodá. Sto procent sjezdovek je tak uměle zasněžovaných, s přídělem se začíná už v listopadu při prvních mrazících a umělý podklad vydrží až  do hlubokého jara. Díky tomu se dalo lyžovat jak na Gerlitzu nedaleko Villachu, tak v Bad Kleinkirchheimu.

Obě střediska jsou se svými pozvolnými kopci určena spíš pro rodiny. V Bad Klienkirchheimu jsme pohodový sjezd zakončili návštěvou Římských lázní. I když je orientace ve vlastním komplexu poněkud nepřehledná - muži tak procházejí dámskými sprchami, ty zase naopak hledají přes ty jejich cestu k východu - výsledek je skvost. Z některého z venkovních bazénů se můžete kochat pohledem na zasněžené hory přírodního parku Nockberge, sauny bývají prázdné a do restaurace je vstup v plavkách. Také architektonická konstrukce - dřevo v kombinaci se sklem - vhodně zapadá do alpské scenérie.

Nejlepší lyžování nás ale čekalo v úterý v Nassfeldu-Hermagoru, kam jsme si odskočili z kempu Schluga. Třpytivý sníh v téměř dvou tisícové výšce zlákal i naši psí smečku k radostným hrátkám na hrázi jezera. Nassfeld se chlubí nejdelší lanovkou v Alpách: šestikilometrový Millenium expres končí u téměř osmi kilometrové Carnii, která se jednou týdně stává nejdelší osvětlenou sjezdovkou na světě. Sjezdové tratě mají v Nassfeldu přes 110 km, koho omrzí jen tak kroužit oblouky po bílých stráních, může si v centru NTC Blue Day vyzkoušet, jak se jezdí třeba na pneumatice, skibobech nebo sněžných skútrech.

S 983 kilometry na tachometru jsme ve středu ráno opustili kemp Schluga i rakouské Korutany a zamířili přes Brenner do Jižního Tyrolska. Patří mezi nejbohatší italské provincie, ale i tady na severu si obyvatelé ponechali něco ze své jižanské mentality: přes poledne se nekompromisně zavřou také obchodní řetězce, zákazníky znovu přivítají až v 15 hodin. V té obě jsou totiž všichni na obědě. Ani my jsme si ho nenechali ujít a pak se rozjeli rovnou pod již zmíněnou horu Drei Zinnen do nejlepšího evropského karavan parku v Sextenu. V době zimního slunovratu se tady dá na tzv. horských slunečních hodinách podle postavení slunce k sextenským vrcholům (Neuner, Elfer, Zwölfer, Einserköfel) určit čas.

Lyžařská centra jsou v blízkosti hlavních městeček údolí Sextenu a Innichenu. Sjezdovky jsou strmé a dost jsme se při jejich sjíždění zapotili. Výhodné je pořídit si Skipass Dolomiti Superski a používat ho v dalších střediscích - na nedalekém Cronplatzu (poznáte ho podle uříznuté špičky a sjezdovek na každé světové straně. Lyžaři tak celý den po hoře putují za slunečními paprsky) nebo na náhorní plošině Seiser Alm o úctyhodné rozloze 27 kilometrů čtverečných.

S nejvýše položeným plateau v Evropě jsme se seznámili v celku kuriózním způsobem; spletli jsme si místo, kde měl být náš další kemp s názvem Seiser Alm a místo do údolí do městečka St. Konstantin jsme zamířili přímo do hor. A tak jsme kromě osvícené lanovky uviděli i tabulku se zákazem vjezdu od 9 do 17 hodin. „Hosté to dělají tak, že si koupí v prodejně v kempu housky a do devíti hodin projedou zákazem. Nahoře se nasnídají a platí jen dvanáct euro za celodenní parkování,“ říká Erhard Mahlknecht, majitel autokempu Seiser Alm.

A tak i my sedíme druhý den o půl deváté ráno u stolečku v obytném voze, pijeme horký čaj, ukusujeme z anýzových křupavých houstiček a sledujeme sněhové vločky, které se snášejí za oknem. Počasí se zkazilo, ale vlastně není ani čeho litovat. Tady, ve výšce 1800 metrů, naše cesta de facto končí.

Do Prahy nám zbývá už jen asi pět set kilometrů. Vyrážíme v pátek po 18. hodině a v sobotu v jednu v noci brzdíme před domem v Hrnčířích. Ujeli jsme dva tisíce kilometrů a spotřebovali jsme tři sta litrů nafty. Při kurzu koruny jsme za něj za hranicemi utratili stejně jako u nás doma. A nejen tohle pomyšlení hřeje.

Může se vám hodit na službě Firmy.cz: