Cesta pouští za posvátným místem Austrálie

Většina Australanů u Uluru nikdy nebyla, přestože jde o jeden z nejvýraznějších symbolů jejich země. Mnozí nás dokonce od této cesty odrazovali – je to daleko a uvidíte jenom velkou skálu, tvrdili. Mýlili se. Viděli a zažili jsme mnohem víc.

Už jen samotný pohled na pískovcový monolit bere dech a jeho tajemnost a mlčenlivost vyvolávají mrazení v zádech. Navíc se jen tak neomrzí, protože během dne v záplavě ostrého slunce několikrát mění barvu – přes oranžovou, sytě rudou a hnědou až po šedivou.

Do národního parku Severního teritoria lze letět s domácími aerolinkami, ale ty si za tuto službu účtují často víc než za let do Asie nebo Evropy. My jsme se proto vypravili na road trip a z Adelaide, hlavního města Jižní Austrálie, jsme tak ujeli téměř čtyři tisíce kilometrů pouští. Kdyby nic jiného, tak nám tento výlet změnil pohled na to, co znamená dálka.

Ze všeho nejdřív jsme museli řádně promyslet zásoby vody, jídla i pohonných hmot. Na cestě pouští jsme totiž mnohdy desítky kilometrů nepotkali benzínovou pumpu. Zato nám přes cestu přebíhali emu, klokani i velbloudi, nemluvě o desítkách orlů hodujících na přejetých mršinách. Cesta k Uluru nám zabrala dva plné dny jízdy skrze červený písek i žlutou buš. Žádný název pro tuto krajinu nemůže být příhodnější než anglický „outback“ – tedy pustina.

Pro svou cestu jsme si vybrali zimní období na začátku června. V noci tam sice teploměry atakovaly bod mrazu, přes den jsme si ale mohli užívat příjemných dvaceti stupňů. Ten, kdo se k Uluru vypraví v létě, musí počítat s mnohem pekelnějšími hodnotami.

Teploty se tu šplhají i přes pětačtyřicet stupňů ve stínu a voda se v suchém klimatu stává nejžádanějším a taky nejvzácnějším artiklem. Mnohá místa jsou navíc při více než šestatřiceti stupních z bezpečnostních důvodů uzavřena. Australské slunce rozhodně není dobré podceňovat, jeho síla nás Evropany často zastihla nepřipravené.

A nepřipravené nás zastihla i krása samotného Uluru. Zdálky se monolit zdá jako zcela hladký a neporušený, jeho tvář je nicméně ošlehaná větrem a plná puklin, rýh i jeskyní. Na mnoha místech jsou zčernalé stopy po vodopádech, které se tu v době dešťů tvoří.

Moc Uluru už před 30 000 lety objevili původní obyvatelé kmene Anangu. Dodnes v těchto místech udržují své tradice a rituály, o kterých se obyčejný turista jen těžko něco dozví. To byla první informace, kterou jsme získali od naší průvodkyně. Alex je mladá členka správy parku a společně s ostatními vede každý den bezplatné prohlídky podél Uluru.

Návštěvníkům zprostředkovává zajímavosti, které ji samotnou vyučují místní domorodci. Ale množství těchto informací je značně omezené. Turisté navíc nemůžou skálu fotit podle vlastní libosti. Mnohé cedule vyznačují úseky, kde je zakázáno pořizovat fotky – především kvůli posvátnosti těchto míst.

Alex nás zavedla na místo, kam staří členové kmene odcházeli dožít svůj život, nebo do dávné domorodé kuchyně, a vysvětlila nám mnohé skalní kresby, které tady lidé Anangu zanechali před zhruba pěti tisíci lety. S příchodem Evropanů původní obyvatelé o tuto půdu přišli a zpět do jejich rukou se dostala až v polovině minulého století. Dnes ji pronajímají australské vládě a společně s ní ji spravují.

Nekonečnou diskusi vedou správci národního parku o horolezectví, zdolávání třistapadesátimetrové skály. Zatímco Aboridžinci žádají úplný zákaz této aktivity, vláda se jí vzdát nechce. Podle ní totiž až třicet procent návštěvníků přijíždí jen kvůli tomu, aby mohli tento monolit pokořit. Lezení proto nechce omezovat, dokud správa parku neprokáže, že ostatní aktivity případný úbytek turistů vyrovnají.

Oficiálně je tedy šplhání na vrchol Uluru povoleno, správa parku ale návštěvníky nepřestává žádat, aby respektovali posvátnost území a obešli se bez této zábavy. Jde také o nebezpečnou aktivitu, při níž zemřely už desítky lidí. Za deště je totiž povrch skály velmi kluzký, v horku zase hrozí kolaps a někdy i smrt.

Domorodci mají pro tato úmrtí jiná než meteorologická vysvětlení. Věří, že ve skále žijí duchové. Ti ji chrání a trestají ty, kteří je vyruší. Uluru je opravdu opředen řadou nejasných případů zmizení a mnohým lidem se doslova přilepila smůla na paty poté, co si odnesli nějaký úlomek kamene na památku.

Aby návštěva byla kompletní, je nutné zavítat ke skalnímu útvaru Kata-Tjuta, vzdálenému asi 40 kilometrů. V překladu tento domorodý název znamená Mnoho hlav, což napovídá o jeho podobě. Kata-Tjutu tvoří 36 zaoblených skal, které se mnohým zdají daleko působivější než samotné Uluru.

Když jsme na Kata-Tjutu dorazili my, cesta do její soutěsky byla liduprázdná, a tak jsme si mohli vychutnat magický klid a až hrůzu nahánějící zvuky větru a zdejších zvířat, která žijí v jeskynních otvorech. Zůstali jsme až do západu slunce, kdy skaliska stihla změnit svou barvu třikrát.

Naší poslední zastávkou na cestě k největšímu městu oblasti Alice Springs byl Kings Canyon v národním parku Watarrka. Kings Canyon je považován za australskou verzi amerického Grand Canyonu, a i když se mu rozlohou nemůže rovnat, vzaly nám tyto dramaticky se tyčící skály dech. A to nejen kvůli příkrému stoupání hned na začátku šestikilometrové trasy. Kings Canyon nám společně se svými ohromujícími výhledy i zelenou oázou Garden of Eden opět ukázal, jak rozmanitá dokáže být místní krajina.

V objevování pouště můžou cestovatelé pokračovat severně směrem do Darwinu, města krokodýlů. My jsme se vraceli zpět do Adelaide a cestou navštívili ještě opálové království Coober Pedy a Flindersovo pohoří, které nás na jedné ze svých tras na rozdíl od Ayers Rock odměnilo divokou zelení akácií a eukalyptů.

Původní kmeny mají na vznik Uluru jiný náhled než geologové. Celý proces stvoření světa označují jako Tjukurpa, tato vědění jsou ale posvátná, a tedy bílým lidem nedostupná. Podle Aboridžinců vše stvořily kreační bytosti, které měly často podobu zvířat. V případě Uluru a Kata-Tjuty šlo o specifické druhy klokana, krajty, jedovatého hada a ještěrky.