Článek
Mezi proslavenými cyklistickými terény je rýnské údolí na jednom z předních míst v Evropě. Žádná veliká řeka neteče z prudkého kopce ani proti němu, a tak cyklistické stezky jsou v takových místech vhodné i pro ty nejrekreačnější jezdce a také pro rodiny s malými a začínajícími cyklisty.
Jsou to stezky asfaltované a dostatečně široké, kromě cyklistů se po nich prohánějí jen „inlinisté“ na kolečkových bruslích, případně tam mámy strkají kočárky. Ti ani oni cyklistům nevadí.
Hrad Stahleck Foto: Rhein Touristik - Tal der Loreley
Stane se vám, že vás na cestě podél Rýna předjede zarputilý cyklista, který má na kole zavěšené vaky, svědčící o tom, že musí ještě dnes „udělat“ spoustu kilometrů, aby si mohl odškrtnout další etapu. To ale není to, kvůli čemu cyklostezku zřídili. Ta je primárně pro labužníky, pro něž kolo není cílem, ale prostředkem k tomu, aby si ti, co na něm jedou, užili.
Zastávek k vyhlížení a prohlížení se podél Rýna nabízí opravdu nespočet. Zážitkem je už samotné pozorování řeky, k čemuž je dobré si najít nějaké vyvýšené místo, např. některou z hospůdek na nábřeží v Bad Breisigu.
Cyklisti odpočívající na břehu Rýna. Foto: Rhein Touristik - Tal der Loreley
Provoz na hladině Rýna je neuvěřitelně čilý. Po proudu i proti němu pluje jedna nákladní loď za druhou. Vozí uhlí, železný šrot, písek nebo mazut. Občas se do konvoje zařadí i výletní lodi. Vyplouvají z Kolína, z Bonnu nebo z Koblenzu a dělají buď několikahodinové okruhy, nebo jsou to hotely, plující několik dnů.
Zastávek na cestě může být nespočet, všude je něco k vidění. Hrady a zámky na skalách nad údolím, upravené vinice, města i městečka. Celá dvousetkilometrová trasa z Kolína proti proudu až do Mohuče je záležitostí alespoň na týden, přičemž více času člověk stráví na nohou než šlapáním do pedálů.
Co je k vidění
Jeden den v Kolíně a další ve třicet kilometrů vzdáleném v Bonnu je tak akorát, aby si člověk stačil zběžně prohlédnout to hlavní, co tato proslulá města nabízejí. Kousek na jih, vlastně ještě součástí Bonnu, jsou minerální lázně Bad Godesberg a naproti přes řeku se do 321 metrů zvedá hora Drachenfels se zbytky stejnojmenného hradu z 12. stol., o němž jsou zmínky již v legendě o Nibelunzích.
Kousek pod Remagenem, o němž ještě bude řeč, se do Rýna vlévá řeka Ahr, jeho nejdivočejší dcera. Asi deset kilometrů od jejího ústí je krásné středověké městečko Ahrweiler, jehož návštěva za tu odbočku rozhodně stojí, protože jiné podobné na trase už nepotkáte.
Rýn je kromě všeho ostatního i významnou lodní trasou. U Bacharachu musejí nákladní čluny obeplouvat ostrůvek Pfalz. V pozadí hrad Gutenfels. foto: Právo/Bohuslav Borovička
Na soutoku Rýna a Mosely je Koblenz, hezké město, v němž jsou k vidění i zbytky římského tábora. Nejvýznamnějším místem je Německý roh (Deutsches Eck), výběžek na soutoku, který má pro Němce až magický význam. Na protějším břehu Řýna je pozoruhodná pevnost Ehrenbreitstein.
Cyklostezka vede na celém středním toku Rýna jen po jeho levém břehu, ale řada míst, zejména hradů, které by třeba stály za návštěvu, je na druhé straně. Mostů je sice v této oblasti jen málo, ale zato jsou tam četné přívozy, jimiž se na pravý břeh snadno dostanete.
V esíčkách, které Rýn dále tvoří, je několik poměrně velkých ostrovů a na levém břehu je jedno z nejpozoruhodnějších míst, kterými budete projíždět – tisíc let starý Bacharach. Je to jakýsi řetěz hradů a pevností, které v minulosti tvořily soustavu opevnění.
A co s kufrem?
Jezdit na kole podél středního toku Rýna lze tak, že si v brašnách vezete všechno s sebou a stěhujete se z místa na místo. Podél cesty je několik kempů, kde jsou na cyklisty zařízení, a stejné je to s malými hotýlky a penzióny.
Jezdit na kole podél středního toku Rýna lze tak, že si v brašnách vezete všechno s sebou a stěhujete se z místa na místo. Podél cesty je několik kempů, kde jsou na cyklisty zařízení, a stejné je to s malými hotýlky a penzióny.
Pokud si – obrazně řečeno – chcete nechat kufr na jednom místě a tam se každý den vracet, nehrozí vám, že budete neustále projíždět stejnými místy. Podél Rýna jezdí příměstský vlak, který je rovněž zařízen na převoz kol, takže když cestu tam projedete na kole, zpátky vás přiveze vlak. Pokud přijedete do Porýní autem, lze do kombinací zapojit i to a z celé trasy si podle prospektů vybrat jen to nejzajímavější.
Nad jedním z mnoha „esíček“, které Rýn na své cestě vykroužil, se tyčí 132 metrů vysoký útes. Je to jedno z nejznámějších skalisek v celém Německu. Jmenuje se Lorelei a proslavil ho svou stejnojmennou básní Heinrich Heine.
Lorelei je nymfa, podobná Homérovým sirénám, která svým zpěvem tak omámila lodníky, že zapomněli řídit svá plavidla, ta se rozbila o skaliska a oni utonuli. Lorelei v tom pomáhalo sedm panen. Ty byly za svou krutost proměněny ve skály a hozeny do Rýna, kde dodnes leží, jsou vidět, když je nízká voda, a dodnes komplikují cestu lodím.
Socha nymfy Loreleifoto: Právo/Bohuslav Borovička
Pověst o Lorelei (ve starogermánštině to prý snad znamenalo šeptající skála) má reálný základ. Pod útesem je Rýn na celém svém toku nejužší, má jen devadesát metrů. Jeho tok se zrychluje, jsou tam silné proudy a také dnešní moderní plavidla a jejich kormidelníci si v oněch místech musejí dávat pozor.
Kousek na jih od Bonnu je na Rýně městečko Remagen. Jeho jméno vzniklo z latinského Rigomagnus, názvu pevnosti na severní hranici římského impéria.
Zbytky slavného mostu na levém břehu Rýna u městečka Remagen. Ve věži je malé muzeum.foto: Právo/Bohuslav Borovička
Vraťme se však do Remagenu. Tamní Ludendorffův most byl postaven za první světové války, aby usnadnil dopravu vojsk a materiálu na západní frontu. Měřil 325 metrů, vedla po něm železniční dvoukolejka a pěší lávka.
Na konci druhé světové války před postupem spojenců zničily ustupující německé jednotky na Rýně všechny mosty. Když 7. března 1945 dorazili do Remagenu vojáci americké 9. obrněné divize, prapor poručíka Timmermanna narazil na nepoškozený most. Na celém toku Rýna byl opravdu jediný a mluvilo se o něm jako o remagenském zázraku.
Remagen Foto: Rhein Touristik - Tal der Loreley
Nebyl to zázrak, ale neuposlechnutí Hitlerova nesmyslného rozkazu několika důstojníky wehrmachtu. Rozzuřený führer poslal do Porýní zvláštní vojenský tribunál, čtyři důstojníci byli odsouzeni a zastřeleni.
V následujících dnech německé letectvo zasypalo most bombami, o jeho zničení se pokoušeli i žabí muži. To už se po něm ale na východní předmostí dostaly tisíce spojeneckých vojáků s těžkou technikou. Přes úsilí amerických ženistů o jeho záchranu se most 17. března zřítil a 28 amerických vojáků na něm zahynulo.