Cesta do Ďáblova chřtánu vodopádů Iguazu

S jedním z nich jsme po vyzvednutí zavazadel navázali kontakt, domluvili cestu do hostelu a přepravu na další dny. Z letiště jsme jeli naprosto rovnou - nedávno vyasfaltovanou - silnicí lemovanou nepropustným pralesem. Naše řidička se snaží o konverzaci v angličtině a postěžuje si na suché počasí. Nepršelo prý už tři měsíce.

Hostel nás mile překvapil svojí útulností a palmami ve dvoře. Shodili jsme ze zad batohy a vyrazili na procházku k řece Iguazu. Po asi hodině chůze jsme přišli na vyhlídku nad řekou, odkud jsme pozorovali protější břeh Brazílie a nedaleko před námi jsme tušili území Paraguaye.

Po západu slunce jsme se přesunuli zpět do centra městečka a večer zakončili v jedné z místních restaurací. Poprvé jsme si mohli pochutnat na pravém argentinském bifteku a červeném víně. Na jazyku se nám odehrávala lahodná symfonie chutí a my se spokojeně odebrali zpět do hostelu.

Ráno jsme před osmou hodinou vyrazili předem objednaným taxi k národnímu parku Iguazu vzdálenému asi 15 km od města. U vchodu jsme zaplatili za vstupenku a výlet lodí, který slibuje nevšední zážitek. Po chvíli čekání na ostrém slunci jsme nasedli na kapotu nákladního vozu s upravenou korbou, na kterou se spolu s námi usadilo do polstrovaných sedaček asi 15 dalších turistů.

Cestou džunglí směrem k řece se dozvídáme řadu faktů od mikrofonem vybavené průvodkyně. Nad hlavami nám netečně vlály liány a všude kolem bujela tropická vegetace. Tiše jsme doufali, že těch šest druhů jedovatých zmijí, o kterých jsme se zrovna dozvěděli, zůstane mimo náš dosah.

Když jsme konečně přijeli k řece, vyfasovali jsme obligátní záchrannou vestu, nepromokavý lodní pytel a usadili se do člunu. Po chvíli klidné plavby proti proudu se řeka začala bouřit a voda odrážející se od peřejí začala stříkat do našich dosud připravených objektivů. To už se před námi otevřel výhled na spodní kaskádu posvátných vodopádů.

Ještě narychlo vznikly poslední fotky pořízené z člunu, pak už jsme veškerou elektroniku uklidili do vodních pytlů a doufali v jejich nepropustnost, když jsme se blížili přímo pod jeden z menších vodopádů a voda byla všude kolem nás. Následovalo burácení motorů a zběsilá jízda směrem pod další z vodopádů. Na nikom už v té chvíli nebyla suchá nitka, všechny ale hřály pocity neuvěřitelného zážitku.

Po vylodění jsme odevzdali zapůjčené vesty a vaky a vydali se za prvními majestátními výhledy na vodopády. Po chvilce chůze v lese se zastavujeme, když nám cestu zastoupil více než metr dlouhý varan. Se svým rozeklaným jazykem chvíli váhavě sledoval několik na něj namířených objektivů a poté se pomalu odplazil do bezpečí lesa.

Po chvíli chůze jsme došli na vyhlídkovou plošinu a poprvé si mohli vychutnat krásu padající vody. Rozměry kaskády byly skutečně úchvatné. Brzy jsme se ale vydali dál, protože mapa parku slibovala mnoho dalších vyhlídek. Vyrazili jsme směrem k centru areálu národního parku a zastavili se na sendvič v místním občerstvení. Během oběda nám dělala společnost skupinka asi šesti nosálů, kteří vychytrale čekali na chvilku nepozornosti některého turisty a pak hbitě ukradli nějakou jeho dobrotu a prchli s ní pryč.

Po obědě nás čekala fronta na motorový vláček, který nás převezl k několik kilometrů vzdálenému výchozímu bodu - k „Ďáblovu chřtánu“. Tak místní obyvatelé trefně

pojmenovali místo, kde se řeka Iguazu propadá asi o 70 metrů níže. Na tuto vyhlídku jsme od stanice vláčku došli asi po čtvrt hodině chůze po vybudovaných mostech vedoucích napříč tekoucí řekou. Všude kolem nás se rozprostíral neskutečný pohled na masy vody padající do údolí pod námi. Rozprášená voda se nesla vzduchem a dávala tak příležitost slunečním paprskům, aby už tak nádhernou scenérii zkrášlovaly dokonalou duhou.

Poté, co jsme došli zpět ke stanici turistického vlaku, jsme si dopřáli vychlazené pivo v místním občerstvení. Usazeni ve stínu stromů jsme byli vděčni za útočiště před sluncem, které se na nás – i přes použití vysoko-faktorových opalovacích krémů – viditelně podepsalo. Každý z nás ale také potřeboval chvilku vydechnout a naplno si uvědomit, cože to vlastně zrovna viděl. Můj pocit z návštěvy přírodního parku Iguazu shrnu do jediného slova – ohromující.