Cesta do Chorvatska: Virus vyprázdnil dálnice, přechody i moře

Plavci se například opakovaně stávali terčem fotoaparátů jindy obvykle znuděných domorodců a stále dokola byli ujišťováni, jak mají u Jadranu všichni české turisty rádi. Nevídaným zážitkem pak byla nejen prázdná centra turisty jindy vyhledávaných míst, ale především fakt, že během celé plavby startující ze Splitu nepotkala česká loď na volném moři ani jednu další plachetnici.

Náročné bylo pro české posádky hledání restaurací, kde by už fungovala kuchyně. A to dokonce i ve známých turistických centrech.

„Chodí k nám i domorodci, tak jsme to risknuli a kuchyni máme v provozu, byť je jídelníček omezený. Turisté nejsou, většině z těch mála podniků, které zatím otevřely, se nevyplatí držet větší personál, o kuchyni nemluvě,“ omlouval se za nabídku Mario Radojkovič, majitel poněkud zastrčené konoby, tradiční restaurace, Mizarola zhruba deset minut od náměstí na nábřeží Hvaru.

Místní seděli většinou u sklenky domácího vína, které si dali i čeští jachtaři, v přízemí. Cizince, údajně úplně první v sezoně, číšník usadil v prvním patře na terase na úrovni prejzových střech. Fakt, že v městečku, které spolu s Dubrovníkem patří mezi nejdražší v Chorvatsku, není a zřejmě jen tak brzo nebude žádný turistický ruch, se ale na cenách nijak neodrazil.

Oblíbené kalamáry na grilu byly s přílohou za téměř 460 korun podle platného kurzu kuny, stejně stál i přírodní vepřový řízek, porce ryby první třídy pak více než 500 korun. Pivo bylo jen v lahvi, hostinští se totiž obávali, že by sud neměli komu vyčepovat. Za Karlovačko či Staropramen se platilo přes 100 korun (27 kun).

Hvar, který byl v posledních létech častým cílem nejen bohatých Němců či Rusů, často vítal i turisty z USA a Japonska. „Na to můžeme na dlouho zapomenout. I když jsme zde měli jediného nakaženého. Byl to kuchař, který vařil a taky se nakazil v Německu. Je doma a je v pohodě. Ale to asi těžko někomu vysvětlíme,“ povzdychl si Mario.

V Česku vyhlášené Makarské, která žije poměrně rušným životem i nyní, neboť sem často na kus řeči či na kávu zajíždějí jako do okresního města i lidé z blízké Bosny, je cenová politika po úpravách mnohem vstřícnější.

Porce kalamár se obvykle nabízela za 70 kun, tři celé pizzy pro odnos „přes ulici“ přišly na zhruba 350 korun, a dokonce se zde u promenády našel pub s čepovaným českým kozlem nebo originální plzní, která přišla na 72 korun za půllitr. Také zde však zoufale čekají na turisty.

Problém s hledáním teplé kuchyně však byl i ve Splitu, který byl vyšňořen na sobotní státní svátek. „Ještě tak tři čtyři dny, než začneme vařit,“ říkali v několika otevřených restauracích na promenádě. Uvnitř hradeb však už několik konob fungovalo.

A byť přece jen poněkud zesílil ve směru k Jadranu při sobotním návratu provoz, protože Chorvaté zrušili pro deset zemí včetně ČR povinnosti dokládat proč a ke komu tam turista jede, byla jízda domů jako z cestovatelského snu. Bez kolon, bez čekání na mýtných bránách, bez front na celnicích.

Pouze Rakušané opět chtěli vyplnit čestné prohlášení o tranzitu a pak už jen poslední zastávka na mikulovské hranici. Zde bylo patrné, jak rychle se mění předpisy v době karantény a jak si je kdo vykládá. Kontrola si stejně jako při cestě posádek k moři přefocovala do svých mobilů jejich pasy, u jedné ještě vyžadovala i mobilní telefonní čísla. Další posádka projíždějící o hodinu později už nikomu telefony nesdělovala.

Obě policejní kontroly však čeští plavci na jejich dotaz ubezpečili, že jsou s předstihem objednány na placený test na koronavirus. V Brně, hned v pondělí po návratu.

Stojí tedy za to jet k Jadranu? Za turisty z Brna jednoznačně ano. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli vodě, která si viditelně odpočinula, dokonce i v přístavech, pokud nejsou příliš veliké, je moře průzračné až ke břehu. Zatím se tam ale může někomu stýskat po větší společnosti.