Český učitel odešel za lepším do země úsměvů. I po letech ho tamní zvyklosti umí pěkně překvapit

Dráha učitele byla pro Martina Doležala jasná už od šesti let, když poprvé vstoupil do školy coby žák. Později proto vystudoval Pedagogickou fakultu na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, naneštěstí absolvoval v době, kdy se řada škol kvůli slabým populačním ročníkům rušila nebo slučovala.

„Najít zaměstnání blízko mého bydliště bylo tehdy takřka nemožné. Pozice učitele se dala získat, jedině když nějaký předchozí zemřel nebo přišel do jiného stavu,“ směje se Doležal.

Nakonec proto začal pracovat jako vychovatel v dětském domově. Když mu však po dvou letech skončila smlouva, dostal se znovu do svízelné situace – dětí bylo stále málo, a tak se vystudované profesi pořád nemohl věnovat. Zcela tedy změnil obor.

„Pracoval jsem pro jednu japonskou firmu v oddělení plánování a nákupu. Bylo to zajímavé, ale stresující. Jednou za mnou přišel kolega z Bangkoku, který znal mojí situaci. Řekl mi, že jestli chci učit, ať to zkusím třeba v Thajsku,“ vzpomíná Doležal. „Nedokázal jsem si v tu chvíli nic konkrétního představit. Do té doby jsem byl nejdál v Turecku, ale to není ta pravá Asie.“

Přesto se ta myšlenka Doležalovi zalíbila, a tak dal výpověď, sbalil se a vyrazil do Thajska. Učitelskou pozici v tu chvíli neměl vůbec jistou, ale cítil značný optimismus. Předpokládal, že získat práci v Bangkoku bude stejné jako kdekoliv v Evropě, tedy že rozešle spoustu životopisů, na některé mu firmy odpoví, a nakonec obejde výběrová řízení.

„Mailů jsem rozeslal asi šedesát a k mému překvapení nepřišla odpověď vůbec žádná,“ konstatuje se smíchem Doležal. „Dostal jsem se poté do styku s česko-thajskou asociací, získal jsem nějaké povědomí o kultuře, chování, ale také kontakty na lidi, kteří by mi mohli být nápomocní,“ dodává Čech, který se k vysněnému povolání nakonec dobral, a to na soukromé škole.

Příchod do Bangkoku byl pro Doležala drsný i z mnoha dalších důvodů. Z rodné Chotěboře, která čítá necelých 10 tisíc obyvatel, skočil rovnýma nohama do ohromného velkoměsta, v jehož metropolitní oblasti žije asi 11 milionů obyvatel.

„V Thajsku nedělají statistiky, takže obvykle uvádí, že v Bangkoku žije 8 až 16 milionů lidí, což je velký rozptyl,“ usmívá se Doležal.

Hlavní město Thajska i proto popisuje jako rušné, barvité a kosmopolitní – žije zde spousta cizinců, a tak je metropole i jakousi bublinou, která zbytek země příliš neodráží. „Všechno pro mě bylo úplně jiné a nové – od chování lidí, přes jídlo až po ruch. Byl to šok, ale musel jsem si zvyknout, je to součást velkoměsta.“

Naladit se musel Doležal na celkově odlišné tempo, které je v rušném Bangkoku samozřejmě jiné než někde na thajském venkově, ale také na odlišnou mentalitu a všudypřítomné tradice, často svázané s buddhismem.

„Thajci třeba ve starých věcech vidí duchy zemřelých, a tak v Bangkoku nenarazíte na množství památek, vyjma chrámů. Lidé si nenechávají ani věci po prarodičích či rodičích, protože by tam jejich duše zůstaly s nimi,“ říká Doležal. Právě zvyklosti svázané se spirituálním světem dokážou Čecha zaskočit i po patnácti letech života v Thajsku.

„Když si lidé koupí nemovitost, nechají vedle ní vybudovat takový malý domeček na nožičce, kam nosí nápoje a jídlo, aby se jim duchové nechodili najíst domů,“ dodává.

Přestože se Doležal necítí být věřícím, duchovní vlna podle něj alespoň trochu strhne každého, kdo v Thajsku delší dobu pobývá. „V boha nevěřím. Jsem učitel fyziky a chemie a ty vědy vám ukazují, že není žádné místo pro duši, ale přesto jsou věci, které fyzikou nevysvětlíte,“ míní.

„Jednou jsem byl třeba doučovat svou žačku a domem jim prošel nějaký pán celý v bílém. Tvrdila mi, že to je její dědeček, který je už deset let po smrti. Nevěděl jsem, zda si ze mě dělá srandu, ale Thajci to takhle zkrátka vidí.“

Vlivem kulturních rozdílů musel Doležal opatrněji našlapovat i coby učitel. „Některé tradice a zvyky mi vykouzlily úsměv na tváři, ale když jste v Thajsku, berete to jako součást. Nedíváte se na ně svrchu a nepohrdáte jimi jen proto, že jsou jiní,“ říká český pedagog o svých žácích.

Samotná profese učitele je v Thajsku podle Doležala vážená, na druhou stranu funguje stále trochu „postaru“, na rozdíl třeba od Evropy. „Jsou tam sice oficiálně zakázané fyzické tresty, přesto tam učitelé chodí do třídy s rákoskou. Ale platí to jen pro Thajce – nás cizince by hned deportovali, kdybychom na děti vztáhli ruku,“ konstatuje Čech.

Dodává, že thajské školství je v mnoha ohledech o disciplíně a memorování, s čímž se sám úplně neztotožňuje. Doležal má raději, když si děti na věci přijdou samy a neopakují slepě naučené poučky. „Samozřejmě také hodně záleží na tom, jestli je daná škola státní nebo soukromá,“ tvrdí.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Co je specifického na životu v Thajsku? Jde stále o zemi plnou vřelých úsměvů? Proč je asijské království tak populární mezi turisty a není zahraničních návštěvníků už moc? Stydí se Thajci za nálepku ráje neřesti? Čím je charakteristické zdejší školství? Jak se to má s tradicemi? A proč je dobré zdržet se kritiky a dalších prohřešků vůči králi? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.