Český dobrodruh jde pěšky od Pacifiku k Atlantiku. Nezastavil ho oteklý kotník ani přepadení ve slumu

Na cestu dlouhou asi 2000 kilometrů si Rendl vytyčil dva měsíce. Aktuálně je někde za polovinou v Uruguayi, kterou při svých uplynulých výpravách ještě nenavštívil. Ještě než výpravu oficiálně zahájil, toulal se znovu Venezuelou, odkud se samostatným pochodem dostal přes Kolumbii, Ekvádor, Bolívii až do Chile na začátek trasy. Cílem je dojít na pobřeží Atlantiku v Brazílii.

„Tentokrát jsem na cestu vyrazil do míst, kde jsem nikdy předtím nebyl, a popravdě je to jako být na úplně novém a neznámém místě. Jižní Amerika mě znovu překvapila a poprvé jsem navíc vyrazil ve chvíli, kdy tu mají zimu,“ napsal cestovatel Novinkám z druhé strany planety. „Zatímco víc na severu nejsou v létě a zimě velké rozdíly, v Argentině jsou obrovské. Sníh napadl dokonce v nížině, teploty jsou pod nulou,“ konstatuje.

Na něco takového nebyl Rendl podle svých slov připraven, přestože už Jižní Ameriku v minulosti opakovaně navštívil. „Zkušenosti mi naštěstí pomáhají zvládat chvíle, kdy je potřeba reagovat na vzniklou situaci, ať už to jsou bolesti, zažívací problémy a podobně. Vím, jak se k tělu chovat, aby se to ještě nezhoršilo,“ tvrdí Rendl, jehož předchozí návštěvy zocelily i psychicky.

Za 30 dní zdolal Rendl 1050 kilometrů. Jeho cesta vedla z nulové nadmořské výšky na pobřeží až k jednomu z nejvýše položených hraničních přechodů na světě – ve 3500 metrech překročil český dobrodruh hranice mezi Chile a Argentinou. Putování je komplikované i z důvodu, že nejde o žádnou oficiální trasu. „Cesty na mapě občas neexistují, některé například zaplavilo jezero, další někdo koupil i s okolním pozemkem,“ vyjmenovává Rendl.

Měnící se prostředí a klima jsou výzvou samy o sobě. „Pokud chce člověk navštívit více oblastí, nedá se vzít veškeré vybavení a je třeba improvizovat a občas zatnout zuby,“ podotýká a dodává, že v zimě mu například pomáhá, když si pod stan dává více vrstev listí či slámy, aby neprochladnul.

Ačkoli v minulosti podnikl obdobně složité cesty, každá aktuální mu prý přijde nejnáročnější. „Posuzovat se to dá až s odstupem času. Vždy přijdou světlejší i horší momenty,“ tvrdí.

Za ty světlé považuje mimo jiné návštěvu Uruguaye, kam v rámci svých cest zavítal vůbec poprvé. „Údajně je to nejvyspělejší a nejdražší země Jižní Ameriky. Jsem zvědavý hlavně na osobní srovnání s jinými státy regionu nebo třeba na odlišnost španělštiny. Ta má v každé zemi svá specifika. K objevování mě také láká třeba vyhlášené historické město Colonia del Sacramento.“

Dobrodružná cesta s sebou přináší samozřejmě i mnohá rizika. Jedno z nich jsou divocí psi, které Rendl označuje za nejčastější problém. „Někdy to vyřeší konzerva nebo salám jako úplatek, pak člověk dokonce získá ochránce. Jindy ale nesmíte dát najevo strach a proti psům musíte jít čelem. Většinou to stačí,“ míní cestovatel, jemuž putování ztěžují i další zvířata, včetně lišky nebo skunků.

„V Argentině jich v noci vylézá velké množství, všude mají nory. Jejich teritoriu bylo potřeba se vyhnout, protože sice neútočí, ale zdvihnou ocas a poté následuje vypuštění pověstného pachu,“ líčí Rendl.

„S liškou to bylo jiné, ta mě překvapila v poušti, kdy se odvážila až téměř ke mně. Neustále podnikala výpady a já proti ní. Nejspíš se snažila dostat k jídlu ve stanu a neustále to zkoušela, ale před mým prudkým pohybem se vždy stáhla,“ popisuje. Po zhruba hodině se hladové zvíře podařilo odehnat.

Na jeden z nejrizikovějších zážitků si však Rendl počkal na poslední den pobytu v argentinském hlavním městě Buenos Aires. Vydal se totiž do nejnebezpečnějšího slumu v zemi Villa 31, jenž je domovem řady imigrantů z dalších jihoamerických států, kteří si nemohou dovolit jiné bydlení. „Vzal jsem si nejhorší špinavé oblečení, zamaskoval se ještě čepicí z Peru, abych působil věrohodně, a vyrazil jsem.“

Naneštěstí se prozradil, když ve slumu vytáhnul telefon, aby si scénu natočil. Na to jsou tamní obyvatelé podle Rendla extrémně hákliví, a tak bylo ihned zaděláno na problém. „Najednou za mnou hvízdla ženská, zavolala na chlápka přede mnou, že ho točím, a průšvih byl na světě. Chlapovi to tedy bylo jedno, byl zlitý. Nachomýtl se k tomu ale další, tentokrát úplně sjetý mladý kluk a začal se mi dobývat do kapes, ať okamžitě navalím telefon,“ vzpomíná.

Teprve když zmiňovaná žena poznala, že je Rendl turista, křičela na mladíka, ať ho nechá, nebo zavolá policii. „Ale on začal být agresivnější a šlo trochu do tuhého. Snažil jsem se vycouvat z uličky a ze slumu utéct, což se povedlo, když se objevili další lidé. Využil jsem toho a rychle utekl,“ dodává český dobrodruh.

Cestu napříč Jižní Amerikou Rendl nepodniká jen z vlastních pohnutek. Prostřednictvím sbírky také vybírá sto tisíc korun na osoby s autismem pro neziskovou organizaci Mikasa.

„Podpořit lidi s autismem mi přišlo naprosto logické, protože mně samotnému byl diagnostikován Aspergerův syndrom a mám tudíž k těmto lidem blíž. Zároveň jsem chtěl tyto lidi podpořit v rámci svého rodného města, takže neziskovka Mikasa, která s nimi roky úspěšně pracuje, byla jasná volba,“ říká ostravský cestovatel.

Toho v jeho putování, kdy průměrně ujde 35 kilometrů denně, nezastavila nejen zvířata, ale ani „obyčejnější“ problémy jako oteklý kotník, natažená šlacha na chodidle, puchýře nebo ostny z rostlin zabodnuté v těle. „Občas je potřeba jít i přes bolest,“ je přesvědčený Rendl.

Po završení aktuální cesty si plánuje dát od Jižní Ameriky pauzu. „Zamířím na jiný kontinent. Láká mě Afrika, kde jsem doposud nebyl. Nic konkrétního v tuhle chvíli ale v hlavě nemám,“ uzavírá.