Češka se provdala na muslimskou Jávu. První problémy na sebe nenechaly dlouho čekat

Plán roční asijské cesty se Trávníčkové po ukončení vysoké školy tvořil doslova pod rukama. Zatímco v Thajsku strávila dva měsíce coby dobrovolnice, ve Vietnamu pouze cestovala.

„Ukázalo se, že to pro mě nebylo to pravé, a tak jsem si začala hledat další dobrovolnou stáž. Chtěla jsem být nápomocná a smysluplně využít svůj čas,“ uvedla Trávníčková pro Novinky. „Našla jsem jednu takovou příležitost v Íránu, ale protože mi ji posunuli o dva měsíce, našla jsem si ještě jednu výplňovou v Indonésii.“

A tak ji osud znenadání zavál na pátý největší indonéský ostrov Jáva a do vesnice Gumiwang, která se jí později stala domovem. „Poprvé jsem přijela v únoru 2017 a nakonec jsem se tam v říjnu téhož roku přestěhovala.“

Velkou roli přitom sehrála láska. Nejenže si Trávníčková oblíbila Jávu, ale také jednoho místního. „Když jsme se s manželem poznali, ani jeden z nás nemluvil jazykem toho druhého. Manžel uměl jen základy angličtiny, já zase jen základní fráze indonésky. Zatímco já se indonéštinu naučila poměrně rychle, protože je to opravdu jednoduchý jazyk, s manželovou češtinou nebo angličtinou to bylo horší,“ konstatuje Trávníčková s tím, že její protějšek by se proto v Česku uchytil jen stěží, avšak ji vzdálenost díky práci online nesvazovala.

Indonésie ale Češku lákala i z důvodu, že chtěla být prospěšná. „V té době jsem žila striktně zero waste (životní styl, jehož cílem je zanechávat minimální či vůbec žádný odpad, pozn. red.), a zatímco v Česku se o ekologii začalo mluvit trochu víc, v Indonésii byl tento koncept ještě v plenkách. Přišla jsem proto s cílem šířit tuto myšlenku dál,“ vzpomíná Trávníčková.

Dorazit do prostředí diametrálně odlišného, než je to české, s sebou samozřejmě přineslo spoustu výzev, zejména těch kulturních. O to víc, že se Trávníčková přestěhovala na venkov, a nikoli do velkého města. Popisuje, že místní žijí v mnohém „postaru“, tedy komunitně a na koncept samoty nejsou příliš zvyklí. Právě čas pro sebe přitom Češka zprvu potřebovala.

„Při procházce vesnicí je zvykem usmívat se na všechny strany a zvesela, odpovídat na zvídavé otázky: kam jdu, proč tam jdu a tak dále. Mně jako introvertovi, který si občas potřeboval pročistit hlavu venku, to nedělalo zrovna dobře,“ přiznává.

Další potíže Trávníčkové způsobovaly zdvořilostní řeči, které nejsou míněny vážně – těm se v Indonésii říká basa basi. „Nakonec jsem přijala stanovisko, že vůbec nic není míněno vážně, přestala jsem to řešit a hned mi bylo líp. Nejhůř jsem si ale zvykala na to, jak nesamostatnou jsem se stala,“ tvrdí Češka a dodává: „Byla jsem zvyklá cestovat po světě sama, všechno si zařídit, dojít si pěšky… A najednou jsem byla naprosto odkázaná na místní.“

Trávníčková tápala s nákupy, jak a co uvařit i s dalšími specifiky spjatými s místním folklórem či náboženstvím. „Koho by třeba napadlo, že by se při západu slunce nemělo vycházet nebo že je slušné se jemně předklonit, když před někým procházíte? Cítila jsem se jako malé dítě, které se musí všechno neustále učit. Začátek byl boj.“

Do jisté míry problematická byla i situace v souvislosti se svatbou. V Indonésii je pět náboženství a je povinné, aby se lidé k některému z nich přihlásili. Trávníčková se podle manžela tedy rozhodla pro islám. Pak ale přišla náročná komunikace s úřady.

„Potřebovali jsme dokument, který potvrzuje, že jsem stále svobodná a mohu se vdát. Tradiční postup, nic nového pod sluncem. Místní úředníci si však špatně vyložili odrážku v zákoně – pravděpodobně ho viděli poprvé v životě – a nutili nás sehnat si jiný dokument. Ocitli jsme se mezi dvěma mlýnskými koly: českým velvyslanectvím v Jakartě a úředníky na vesnici. Vyřešila to až naše návštěva ministerstva náboženství.“

Dodává, že coby jediná cizinka široko daleko narážela na problémy prakticky neustále. Byrokratické věci se prý na Jávě hýbou jen velmi pomalu, obzvláště pokud člověk nemá kontakty nebo velkou trpělivost. „Papírování je tu úmorné,“ potvrzuje.

Na vřelé přijetí místními obyvateli si Češka na druhou stranu nemůže stěžovat. Z toho důvodu ani s manželem, který se živí jako chovatel ryb, nezvažovali stěhování. Do toho jim ale koneckonců hodil vidle i covid a pak se jim v roce 2020 narodila první dcera.

„V našem okrese je, pokud vím, asi šest cizinců, a většinou jsou to starší pánové. Na cizince a obzvlášť cestovatelky tu místní vůbec nejsou zvyklí. Já jsem tak byla prvním cizincem, se kterým přišli do styku,“ popisuje Trávníčková. Dodává, že místní bělochy považují za krásnější, bohatší a chytřejší. „Jsme pro ně zkrátka lepší lidé. Ze začátku byla jejich přízeň až moc – každý se se mnou chtěl fotit a rodina, u které jsem bydlela, mě první dva týdny natáčela při úplně každé aktivitě,“ směje se Češka.

Představy Indonésanů o Evropanech jsou podle ní velmi nerealistické. „Myslí si, že celé dny jíme jen tousťáky, pracujeme jen v kancelářích a rukama nic neumíme. Ten jejich upřímný údiv, když jsem začala strouhat kokos, mi až vyrazil dech.“

Představa, že se Trávníčková kvůli přijetí islámu ocitla v pasti, je pak mylná. Žádné výrazné omezení Češku nečekalo. Sama potvrzuje, že se jí lidé často ptají na šátek, který nosit nemusí a ani nechce. Maso prý začala jíst až v těhotenství, ale plánuje návrat k vegetariánství, takže vepřové nepostrádá, a alkohol přestala pít už dávno předtím, než se do Indonésie přestěhovala.

Výraznější rozdíl je ten, že ženy a muži na vesnici mají stále tradičněji rozdělené role – muži vydělávají a ženy se starají o domácnost. „Naše vesnice je jednou z největších v okolí a leží na hlavním tahu mezi dvěma největšími městy uprostřed ostrova. Máme tu několik školek a dvě základní školy s prvním stupněm.“

Den se točí primárně kolem pracovních povinností, lidé se ale také zcela běžně navštěvují. Stmívání je pak signálem, že by se mělo zůstat doma. „Je to čas večerní modlitby a klidu. Místní navíc věří, že v tuto chvíli vylézají duchové z úkrytů, proto je lepší nechodit ven. A pokud má rodina malé miminko, je zvykem, že jej během západu slunce matka nebo někdo jiný drží v náručí a dohlíží na něj právě kvůli duchům,“ popisuje Trávníčková kulturní specifikum.

Život na Jávě je podle Češky mnohdy chaotický a je téměř nemožné být chvíli o samotě. Značné jsou také environmentální problémy, zejména s plastovým odpadem, což je výsledkem rychlého rozvoje Indonésie za posledních 30 let. „Dříve nebyla potíž odhazovat odpadky kolem sebe, protože šlo o organický odpad, který se brzy rozložil. S příchodem plastu se ale situace dramaticky změnila.“

Trávníčková popisuje, že většina místních odpad buď pálí, nebo ho hází do řeky. Snaha o edukaci místních je minimální a lidé nemají k ochraně životního prostředí vztah. Zároveň se však na vsích žije postaru, třeba bez elektrických spotřebičů, aut nebo fast fashion. „Nejsem si jistá, kdo z toho vychází lépe – jestli západní země se svými sklony k materialismu, nebo rozvojové země, které zápasí s odpadem.“

Místním se Trávníčková na jednu stranu ani nediví, že nemají tendenci se životním prostředím zabývat. Řada z nich totiž bojuje s tím, aby naplnila základní fyziologické potřeby.

„Záchrana planety je pro ně druhořadá. Věřím však, že kdyby vláda zasáhla, změna by mohla přijít rychle. Mnoho místních si ani neuvědomuje, že svým chováním škodí sobě nebo přírodě. O tom svědčí i narůstající počet nemocí. Všechno jídlo a pití je tu přeslazené, průměrná rodina spotřebuje klidně litr oleje na smažení týdně, a už i malým dětem tu selhávají ledviny,“ konstatuje.

„Pokud jde o odlesňování a obří plantáže, jediné, co k tomu mohu říct, je korupce. V tomto prostředí se točí obrovské peníze. Místní často prodávají půdu s vidinou rychlých a snadných zisků – a to můžeme vidět i na Bali při budování tisíců nových vil,“ připomíná Trávníčková další environmentální problém.

Jelikož Trávníčková žije na Jávě od roku 2017, měla čas ji poznat blíže i coby cestovatelka. Ne však tak podrobně, jak by si přála. „Většinou ráda navštěvuji místa, která nejsou tak turisticky profláknutá, místa, kde poznáte místní a můžete si s nimi popovídat o jejich kultuře. Napříč samotnou Jávou žije spousta různých etnik, která mluví různými jazyky a mají i své typické zvyky.“

Zájemcům by Trávníčková radila zavítat především na střední Jávu, která ještě není tolik v hledáčku turistů. „Cestování je zde opravdu jiné, autentické. Mým oblíbeným místem je úpatí sopky Slamet, kde najdete spoustu nádherných vodopádů. Sultanát Yogyakarta zase vyniká svou velmi pestrou a živou kulturou. A nemohu opomenout náhorní plošinu Dieng, která se svou krajinou odlišuje od zbytku ostrova, a když si odmyslíte banánovníky, připomíná spíše Česko než tropickou zemi,“ míní.

Dodává, že Jávou většina lidí projíždí velmi rychle, vyhradit si na ostrov sedm dní je však málo. Radí proto vydat se mimo zajeté trasy, ačkoli to může být vzhledem k jazykové bariéře obtížné.

Když Trávníčková vyrazí do Česka, zažívá ve své rodné zemi mírný kulturní šok. „Zvláštní je, že lidem kolem sebe rozumím, ale jejich chování mi často uniká. Lidé se tolik neusmívají a spíš si hledí svého. Často a rádi si stěžují, nebojí se práce, pospíchají a chodí včas. To je příjemné,“ soudí.

Dlouze si také zvyká na teplou vodu tekoucí z kohoutku, domy bez ventilačních děr ve stěnách nebo na to, že průměrná porce masa pro jednoho člověka by v Indonésii vystačila celé rodině.

„Lidé tu používají spoustu vychytávek, zejména pokud jde o vybavení pro děti. Pokaždé si připadám, jako bych zaspala dobu. O mnoha věcech nevím, na co se používají, neznám jména nových trendy surovin a rozhodně neumím ovládat chytrou televizi. Lidé platí hodinkami a já jen zírám. Všechno v Česku jde kupředu strašlivě rychle. V indonéských městech nebo majetnějších rodinách to bude podobné, nám na vesnici se takové vychytávky ale vyhýbají,“ uzavírá Trávníčková.