Češka s chronickou nemocí vylezla na Everest. Bohové hory si za splnění snu vybrali daň

V to, že by jednoho dne stála na střeše světa, Monika Benešová ani nedoufala. Její přání bylo mnohem skromnější: o výstup se chtěla alespoň pokusit. Tužbu nosila v hlavě zhruba 10 let před loňskou úspěšnou výpravou, stěžejní pro ni v tomto ohledu bylo hlavně setkání s vnukem Edmunda Hillaryho, novozélandského horolezce, který společně s nepálským šerpou Tenzingem Norgayem vystoupal na Everest jako vůbec první člověk.

„Na vrchol Everestu vede dlouhá cesta a právě ta cesta je cíl. Jsem velmi malý pán na to, abych si rovnou řekla, že jednoho dne budu stát nahoře,“ konstatuje Benešová, která trpí Crohnovou chorobou, chronickou nemocí trávicího ústrojí, jež celý proces přípravy v mnoha ohledech ovlivnila.

Když si tedy Češka poprvé dovolila myšlenku na výpravu samotnou, začala postupně schraňovat informace.

„Dívala jsem se, jak fungují expedice i Everest jako takový. V podstatě nikomu jsem o tom neřekla, protože jsem v případě neúspěchu nechtěla nic vysvětlovat. Vše jsem si lustrovala potají: jak trénovat, jaké papíry vyřídit, jaké mít vybavení… Ale šlo to postupně, opravdu jsem ze dne na den nenastoupila na vrcholovou přípravu,“ vysvětluje.

V mezičase vyrazila také na Pacifickou hřebenovku, slavnou dálkovou trasu v USA, kde se naučila sama se sebou fungovat v divočině. Po několika letech pak vylezla na Kilimandžáro. Obě zkušenosti Benešové v jistém slova smyslu pomohly, i když Everest je podle ní výzvou zcela jiného druhu.

„Přiznám se, že jsem přípravu na výstup v jeden moment vzdala. Cítila jsem, že ji nezvládám. Asi nebyl ten správný čas, nebyla jsem ještě tak vyzrálý člověk, abych měla správnou disciplínu a morální hodnoty.“

Sen jako takový však k ledu neputoval, pouze odpočíval a vyčkával, až nastane vhodná doba. Znovu se pak Benešová začala připravovat asi tři roky před výstupem, a to velmi intenzivně. „On už i výšlap na Kilimandžáro, který jsem podnikla během doby covidové, byl určitou zkouškou. Sice to není horolezecká hora, ale je vysoká a není radno ji podceňovat. Pak jsem lezla v Tatrách nebo Alpách a snažila se zodpovědně připravit,“ tvrdí.

S tím šel ruku v ruce pravidelný pohyb, kdy Benešová například tahala do kopců pneumatiky nebo nosila pytle s pískem. „V Evropě jsem se snažila zdokonalit technicky. V Himálaji jsem si pak před výstupem na Everest vylezla dvě šestitisícovky. Ale určitě jsem zkušeností mohla mít ještě víc,“ připouští skromně. „Hned první hora pro mě byla kvůli terénu psychicky i fyzicky náročná. Došlo mi, že expedice bude opravdu těžká, byl to trochu šok.“

Kromě fyzické přípravy musela Benešová také šetřit, výstup na Everest je totiž finančně nákladný. Jen povolení vyšlo na více než 240 tisíc korun, v letošním roce jeho cena stoupla na astronomických 330 tisíc. Z důvodu snížení nákladů Češku doprovázel jediný šerpa, se kterým si velmi sedla lidsky. „Pro mě to bylo zásadní,“ potvrzuje.

Zároveň vyvrací omílaný stereotyp, že je výstup na Everest výstřelkem bohatých. Vícero šerpů může být sice ku pomoci, ale nakonec si cestu musí každý poctivě oddřít sám – s tím má Benešová bohaté zkušenosti.

Během výstupu se potýkala s řadou potíží, třeba na technicky náročnějších úsecích, přišlo i několik krizí. Nakonec musela použít i kyslík, což považuje za určité selhání. „Bez něj bych to asi nezvládla, to je férové přiznat. Horolezci tvrdí, že když použijete kyslík, tak se tím hora sníží o dva kilometry. Je to tedy jako výstup na šestitisícovku,“ vysvětluje.

I přes náročnost celé expedice se Benešová nahoru dostala, ačkoli sama uvádí, že stála lehce pod vrcholem, aby nechala Everest a jeho božstvo vyhrát. „Malá holčička ve mně stejně skákala radostí. Po všemožných diagnózách a všem, co se nepovedlo, jsem tam stála. O to horší je pak zjištění, že váš čeká ještě cesta dolů,“ směje se Benešová a vysvětluje, že po zdárném výstupu euforie z velké části opadne. „Člověk je pak náchylnější k chybě.“

Té se dopustila i ona, když si v pravé poledne na vrcholu sundala brýle a postihla ji tak sněžná slepota, tedy akutní stav poškození oční rohovky UV zářením, které se projevuje silnou bolestí a neschopností otevřít oči.

„Ve chvíli, kdy ztratíte zrak, začnete panikařit. Musíte se uklidnit a dýchat. Abych to ale opět uvedla na pravou míru, nejtěžší část jsem ještě slezla s otevřenýma očima.“

Kvůli podobným těžkostem Monika Benešová přemítala nad tím, že bohové hory člověku vždy něco dají, ale zároveň si na oplátku vyberou daň. „Hodně jsem o tom přemýšlela i po návratu, kdy jsme měli v rodině náročnější období. Zároveň jsem během něj čerpala z Everestu sílu,“ tvrdí Češka, pro kterou je další metou založení rodiny.

Na další hory v tuto chvíli nepomýšlí, sama připouští, že na vrcholy, jako je třeba K2, ani z hlediska fyzičky nemá. „To, že vystoupáte na Everest, rozhodně neznamená, že je kterákoliv další hora brnkačka,“ zdůrazňuje.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Co vše zahrnuje příprava expedice? Jak zásadní je vztah se šerpou? Jak probíhala záchrana horolezce s akutní výškovou nemocí? Je na Everestu smrt všudypřítomná? Jak se to má s překračováním mrtvol a s odpadky? Jak se při výstupu řeší toaleta? A dosáhne člověk na vrcholu katarze? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.