Článek
Celoživotní láska k želvám není podle Svobodové žádná náhoda. „Ty podle mě neexistují. Moji rodiče říkají, že se mi už odmalička líbila ,zvířátka s domečkem‘ a že jsem domů neustále nosila šneky,“ přiblížila Novinkám. Když pak v šesti letech dostala za vysvědčení suchozemskou želvu, kterou vlastní dodnes, bylo na budoucí bioložku takříkajíc zaděláno. „Myslím, že právě ona mě přivedla k tomu, že jsem se o želvách snažila zjistit více. Četla jsem a dozvěděla se, že existují i mořské želvy a že jsou ohrožené vyhynutím,“ doplnila.
Mořské želvy Svobodovou fascinovaly prakticky vším. Na rozdíl od většiny organismů totiž nevznikly v moři a nepřesunuly se na souš, ale právě naopak – vznikly na souši a přesunuly se do moře. „Proto pořád kladou vejce na pevnině a dýchají plícemi. Přijde mi neuvěřitelné, že kožatky, což jsou největší mořské želvy, měří až dva metry a váží až 800 kilogramů. Potápějí se i do hloubek přes jeden kilometr, největší změřený ponor je 1230 metrů,“ vyjmenovává jen některá poutavá fakta.
„Želvy však nejsou jen symbolem oceánů, ale i klíčovou součástí ekosystémů, na nichž závisí zdraví moří i životy lidí,“ vysvětlila bioložka s tím, že právě tito plazi ji v 18 letech zaváli do Mexika, kde působila jako dobrovolnice v projektu na ochranu želv. „Rodiče mě tehdy nechtěli pustit, báli se. Jsem nejstarší ze tří sourozenců a nikdo přede mnou mimo Evropu nejel.“
Pak už šlo vše prakticky ráz naráz. Následovalo studium na Přírodovědecké fakultě UK, kde Svobodová napsala bakalářskou i diplomovou práci o želvách. V posledním ročníku vyhrála výběrové řízení a odjela v rámci programu Darmasiswa na osm měsíců do Indonésie na Sumatru, kde studovala na univerzitě v Padangu indonéštinu. „Má závěrečná práce byla v indonéštině, ale zase o želvách,“ usmívá se bioložka.
Mořské želvy jsou významnou součástí ekosystémů.
V Indonésii participovala coby dobrovolnice na několika projektech na ochranu mořských želv, na práci ochranářů začala také shánět finance. Pozvolna začala přemýšlet o založení vlastní iniciativy Chráníme mořské želvy, která dnes působí v Indonésii a na Srí Lance. „Do té doby by mě vlastně nenapadlo, že založím a povedu mezinárodní projekt, který bude zachraňovat miliony želv. Byla k tomu zapotřebí i trocha tvrdohlavosti. Člověk může dělat, cokoli chce, pokud je trpělivý a nenechá se odradit,“ míní.
Lidská činnost škodí
Riziko, kterému želvy čelí, se v průběhu let nijak nezmenšilo. Největším ohrožením je podle Svobodové rybářský průmysl, kdy se zvířata zamotají do sítí, a jelikož nejsou schopna se z nich dostat a nadechnout se nad hladinou, uhynou. Problémem je rovněž odpad v moři anebo pytláci. „Ti berou z pláží vejce, ale zabíjejí i dospělé želvy pro maso či želvovinu z krunýře,“ přiblížila bioložka.
Ani tím však výčet rizik nekončí. Želvám ubývá také prostor, kde mohou klást vejce – za to může jednak zvyšování hladiny oceánů, ale i rozvoj pobřeží, kdy na pláž pronikají světla z vesnic a hotelů. „To želvy mate a mláďata tak nejdou k hvězdami ozářené hladině, ale do vnitrozemí, kde je často čeká smrt pod koly aut či od predátorů. Každé zdržení na souši představuje nižší pravděpodobnost přežití.“
Klimatická změna nezpůsobuje potíže, jen co se zvyšování hladiny moře týče, problematické jsou i vyšší teploty. „U želv je pohlaví určeno teplotou v hnízdě v době inkubace, takže se na mnoha místech rodí jen samice. Někde je písek příliš horký a embrya během inkubace kvůli vysoké teplotě zahynou a nevylíhne se skoro nic,“ vysvětlila bioložka a za příklad dala západní Papuu. Přestože želvy obývají Zemi už 110 milionů let, nezvládají se na nové podmínky tak rychle adaptovat.
Samostatnou kapitolu celého problému pak představují turisté. V místech, kam jezdí, se na nich totiž obyvatelé snaží vydělat, a tak nic netušící návštěvníky lákají do center, kde jsou mořské želvy často drženy v bazénech. „V nich jim zakrní svaly, nemohou plavat, nevyvinou se jim dostatečně plíce a nemají přirozenou potravu. Zcela ztratí instinkt,“ zkonstatovala.
„Mnohdy návštěvníci škodí z čisté nevědomosti – místní se jim chtějí zavděčit, a tak třeba vyhrabávají z hnízd mláďata kvůli fotce nebo dovolují turistům je pouštět do moře během dne, kdy jim však hrozí popálení od horkého písku,“ dodala bioložka s tím, že ochrana želv je náročná a nikdy nekončící práce.
Vzdělávání je klíč
Jednou z cest k řešení problému je vzdělávání. Tomu se podle Svobodové organizace Chráníme mořské želvy věnuje intenzivně, a to i v Česku. V propojeném světě je podle bioložky totiž jedno, zda se něco odehrává na druhé straně planety. „I my jíme mořské ryby, podílíme se na změně klimatu a naše odpadky se mohou dostat do oceánu. Také jezdíme na dovolené do míst, kde se želvy vyskytují, a věřím, že většina z nás by je při plavání v moři chtěla potkat, protože to je nezapomenutelný zážitek,“ tvrdí.
Nedílnou součástí ochrany želv je edukace ve školách.
I proto klade organizace na vzdělávání důraz, aby si lidé byli vědomi, jak významnou součástí ekosystémů želvy jsou. Hlavní práce se samozřejmě odehrává na místě, tedy v Indonésii a na Srí Lance. „Chodíme do škol a učíme děti. Lekce ale probíhají i u domu ochranářů, na pláži, kdekoliv. Mnohdy se stává, že až s námi děti poprvé vidí želvu, i když bydlí 200 metrů od pláže, kde se zvířata líhnou. Obecně platí, že v těchto zemích více dětí jedlo želví vejce, než vidělo živou želvu.“
V dětech se organizace snaží zažehnout zápal pro ochranu přírody, který pak nejmenší předávají i svým rodičům. U starší generace je totiž změna myšlení náročná a staré psy je složité naučit novým kouskům. „Dospělí pomaleji mění své názory a těžko přesvědčíte někoho, kdo 30 let krade želví vejce a vydělává na nich, aby toho nechal jen proto, že jsou želvy důležité pro ekosystém. V tomto nám děti pomáhají například tím, že doma odmítnou jíst želví vejce, neházejí odpadky do přírody nebo nechtějí nosit náramky z želvoviny.“
Proces je podle Svobodové sice ukrutně pomalý, ale smysluplný. „Věřím, že když v lidech probudíme pocit, že mají rádi přírodu, budou ji chtít spíše chránit, než aby jí ubližovali.“
Cítí optimismus
Od roku 2014 vypustila organizace do moře už přes 4,5 milionu malých želv. To je pro Svobodovou velký motor, díky kterému cítí motivaci v úsilí pokračovat. „Někdy je to obrovská dřina. Teď s dvěma malými dcerami na mateřské není vůbec jednoduché vést takový projekt, denně mluvit s ochranáři, koordinovat jejich činnost, koordinovat dobrovolníky, shánět peníze… Naštěstí je nás už v Česku víc, bez týmu bych to dávno nezvládla,“ připouští bioložka.
Ta vysvětluje, že ochrana želv je komplexní práce, která zahrnuje mimo jiné noční monitoring pláží, přenášení vajec do chráněných oblastí pláže, vypouštění malých želv hned po vylíhnutí, úklidy pláží od odpadu, jednání s úřady, zmiňované vzdělávání, šíření informací mezi turisty, aby nenaletěli na takzvané turistické pasti…
Ochranáři bojují i s odpadem na plážích.
Vypuštěním želv do moře pro ochranáře společná cesta navíc končí, jejich další život podle Svobodové mapovat nelze. „Moc bych si přála, aby jednou bylo možné mít tak malinké a levné sledovací zařízení, které bychom mohli upevnit na malou želvu a sledovat, kam pluje a co dělá, než se v dospělosti za zhruba 30 let vrátí naklást vejce na pláž, kde se sama vylíhla. Takových zařízení by ale bylo potřeba hodně, protože se odhaduje, že dnes do dospělosti přežije jedna želva z tisíce,“ přibližuje Svobodová nepříliš pozitivní statistiku.
Přesto ji nevnímá jako překážku, ohledně ochrany přírody naopak cítí optimismus. „Hodně lidí mi říká, že jsem idealista a snílek. Bez toho by to nešlo. Sice nevím, zda se lidstvo poučilo ze svých chyb, ale rozhodně je na světě čím dál víc lidí, kterým není příroda lhostejná a kteří jsou místo stěžování si schopni reálně pomoct. Z toho mám radost,“ tvrdí.
Přispět k ochraně želv navíc může podle bioložky každý. „Třeba tím, že na dovolené navštívíte místo, které skutečně pomáhá, a ne centrum, kde drží malé a zdravé želvy v bazénech. Pomůže, když budete minimalizovat odpad nebo když budete o situaci želv a moří zvyšovat informovanost,“ apeluje Svobodová na běžnou veřejnost. Přispět se dá i finančně, všechny dary na platy ochranářů prý pocházejí od drobných dárců, přičemž pomůže i stovka měsíčně.
„Za rok 2024 na námi chráněných plážích nakladlo vejce 3892 želv a do moře ochranáři vypustili 98 334 mláďat. Na pěti místech jsme postavili novou chráněnou část pláže, kam dnes ochranáři přemísťují vejce želv, aby se z nich mohla mláďata bezpečně vylíhnout. Chráníme pět světových druhů želv ze sedmi. Za to jsem moc vděčná,“ konstatuje česká bioložka, která v dubnu získala nominaci na Cenu Josefa Vavrouška (český publicista, ekolog a politik, pozn. red.).
Svobodovou optimismem naplňuje i to, že v Česku není osud těchto plazů řadě lidí lhostejný. Je to vidět třeba ve školách, na různých výstavách a dalších akcích. „Když rodiče a učitelé ukazují dětem, že pomáhat je normální, tak je příroda v dobrých rukou,“ uzavřela.
