Češka pobývá dva a půl roku v Pákistánu. Z příběhu dvou unesených krajanek si vrásky nedělá

Pro manžele z diplomatické komunity šlo o první společný výjezd. Že je přiřadí právě do Pákistánu, bylo pro oba poměrně překvapivé. „Pamatuju si tu situaci úplně přesně: stála jsem u kuchyňské linky a přemýšlela nad pracovními povinnostmi v dalším týdnu. Manžel mi zavolal a řekl mi, že pojedeme na tři roky do Pákistánu. Zeptala jsem se ho, jestli si dělá srandu,“ prozrazuje Staňková Chválová v podcastu.

Přestože s nějakou podobnou zemí počítala, nečekala, že je s manželem skutečně přiřadí právě do Pákistánu. Sama si přála „evropštější“ destinaci, kde si najde vyžití, nebude se bát chodit sama po ulici, a která bude mít třeba moře. „Takhle – v Pákistánu moře sice je, ale když žijete v Islámábádu, tak je dost daleko,“ konstatuje.

Obavy z nevšední destinace měla koneckonců i rodina. Pákistán má u řady Čechů značně pošramocenou pověst kvůli případu dvou unesených krajanek Antonie Chrástecké a Hany Humpálové anebo kvůli pašeračce Tereze. Jak ale Staňková Chválová tvrdí, nic není černobílé a představy Čechů o Pákistánu jsou velmi často zkreslené a vytržené z kontextu.

„Jsme pár, který poměrně hodně cestuje. Takže jsem se ani nebála, že nastane nějaký kulturní šok. Spíš jsem měla obavy z nové role, která mě v Pákistánu čekala. Mám ráda svoji práci, pracuji hodně a často, ale najednou se dynamika ve vztahu i v životě změnila a já někoho doprovázela,“ vysvětluje Češka, která se živí jako vizážistka a stylistka. Přenést své zaměstnání do online prostředí bylo proto prakticky nemožné.

„S manželem jsme celou tou zkušeností nakonec prošli lépe, než jsem čekala, a zase nás to ve vztahu o kus posunulo,“ říká Staňková Chválová, která v Pákistánu nepobývá v kuse, ale mění ho zhruba každé tři měsíce za domovské Česko.

Pohybovat se v diplomatické komunitě je podle ní v mnohém specifické. Představa, že má neustále za zády ochranku, je však mylná. V Islámábádu, což je umělé hlavní město, které před zhruba šedesátkou let vystřídalo Karáčí, se pohybovala sama zcela bez obav. Metropoli popisuje jako kosmopolitní a také jako bublinu. „Říká se, že pravý Pákistán začíná dvacet kilometrů za Islámábádem,“ dodává Češka s tím, že i tuto autentickou tvář měli s manželem šanci poznat.

„Vždy záleží na tom, jak si to sami nastavíte. My chtěli poznat zemi opravdu do hloubky,“ pokračuje. „Ono to může vypadat, že jste coby diplomaté v nějaké uzavřené bublině, ale vlastně to není úplně pravda. Můžete kamkoliv vyrazit. Manžel si třeba pořídil motorku, takže jsme řadu míst projeli na motorce, navštívili jsme i horší čtvrti, kam turisté vůbec nejdou.“

Cestu si manželé našli i do bývalého hlavního města Karáčí, které je zároveň tím největším v zemi. Oproti Islámábádu jde podle Staňkové Chválové o úplně jiný Pákistán. „Mám sice ráda hodně podnětů, ale tady to i na mě bylo už moc divoké,“ usmívá se Češka, pro kterou se zásadní misí stal i průzkum místního ženského světa.

Právě na útlak pákistánských žen kritici často poukazují; také nejrůznější humanitární organizace včetně Human Rights Watch upozorňují na násilí na ženách. Staňková Chválová znovu zdůrazňuje, že nic není černobílé. Přestože někde existují oblasti, zejména na venkově, kde je zhoršená bezpečnostní situace, sama se coby žena do žádného rizika nedostala. Je to podle ní i dílem toho, že respektovala nejrůznější doporučení a s manželem se vyhýbali problematickému pohraničí.

„U nás si myslíme, že v Pákistánu nerespektují práva žen a neberou v potaz jejich názory. Já se naopak setkala s tím, že se na vás muži ani nepodívají, protože jim nepřijde vhodné koukat na cizí ženu. Drží si odstup. Když chcete projít dveřmi, tak stojí dva metry od vás, aby vás neobtěžovali. V jejich kultuře jsou naučení podobné situace minimalizovat, což pro mě bylo příjemné,“ konstatuje a dodává, že je ale třeba rozlišovat mezi životem ve městech a na vesnici.

S předsudky vůči Pákistánu či tamním ženským právům se Staňková Chválová setkává dodnes. Prostřednictvím svého Instagramu se proto snaží ukázat, jak v zemi vypadá běžný život. Z negativních názorů si však nic nedělá a pobyt si jimi nenechala zkazit.

Zároveň jí vrásky nepřidělaly ani zmiňované případy únosu dvou Češek nebo pašeračky Terezy Hlůšové. „Přiznám se, že jsem si o tom moc detailů nezjišťovala. Nechtěla jsem se nechat ovlivnit, protože média nám moc pozitivních příběhů z Pákistánu nepředkládají. Už tak mě dost lidí odrazovalo a hodně kamarádek mi řeklo, že by tam v životě nejely. Jít občas mimo komfortní zónu za mě ale není vůbec špatná věc,“ míní Češka.

I přes pozitivní zkušenosti však nechce k návštěvě Pákistánu nikoho nabádat – to si prý musí každý vyřešit sám. „Myslím, že obezřetnost a respekt k tamním pravidlům je namístě. Zároveň je potřeba k zemi přistupovat s pokorou a hlídat si bezpečnost. Já se řídím tím, že nikdy nevíte, na koho narazíte, a zoufalí lidé dělají zoufalé činy.“

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak si Evropanka zvykne na chaotický Pákistán? Čím je specifická diplomatická komunita? Jaký život mají ženy v Pákistánu? Je negativní reputace země oprávněná a jaké nejčastější předsudky o ní panují? Která místa stojí za návštěvu? A čemu se může člověk v Pákistánu naučit? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.