Češka odjela na stáž do města, které nikdy nespí. Přezdívali jí tam ďábel ze západu

Okouzlení Čínou si Šimková vybavuje už od dětství. Později propadla i tušové malbě a postupně se tak snažila najít způsob, jak se do Asie vypravit. Možnosti však byly za totality velmi omezené, a tak musela Češka počkat až na sametovou revoluci. Po ní vyrazila na Tchaj-wan či do Tibetu, nejkomplexnější zkušeností byla ale až roční pracovní stáž v Hongkongu.

„Pracovala jsem v mezinárodní spedici, konkrétně na oddělení námořní dopravy. Měli jsme k dispozici různé stáže, několikrát jsem byla třeba v Hamburku či v Brémách. Dozvěděla jsem se, že mohu vyrazit i někam dál než jen po Evropě, podala jsem si tedy žádost. Dlouho jsem netušila, do jaké země se dostanu, vypadalo to na Filipíny, ale nakonec klapnul Hongkong,“ vzpomíná.

Přestože už tehdy zkušenosti s cestováním do Asie měla, výprava do Hongkongu představovala něco zcela nového. Šimková si musela od základů zvykat na novou kulturu, jiný životní styl i tempo.

„Internet nefungoval jako dnes, informace jsem proto získávala z nejrůznějších knížek, časopisů či od klientů. Nějakou představu jsem sice měla, ale jaká bude realita, jsem prostě nevěděla,“ tvrdí.

Začátky v novém domově nebyly pro Šimkovou jednoduché. Velká kumulace lidí, subtropické klima i věčný shon pro ni byly šokující. O to víc, že do města dorazila v době velkých změn, a to zhruba dva týdny předtím, než byl Hongkong Brity předán zpět pod čínskou správu.

„Vládla tam velice slavnostní atmosféra, ale ty davy byly neskutečné. Měla jsem pocit, že tam je celý svět,“ konstatuje.

„V Hongkongu existují místa, kde připadá 140 tisíc lidí na kilometr čtvereční, takže i za normální situace je hustota zalidnění velká a tvoří se třeba zácpy na chodnících. S tím se musíte zkrátka nějak sžít.“

Velké davy byly jen jednou z mnoha věcí, na které si Šimková musela zvykat. Výzvou byla i odlišná pracovní morálka – Hongkong platí za jedno ze světově nejvýznamnějších finančních a obchodních center, a tak podle Češky nepřetržitě tepe.

„Je nutné zdůraznit, že jsem v té době nepracovala pro české zastoupení, ale pro hongkongskou firmu, kde sice bylo pestré mezinárodní prostředí, ale také asi 140 místních zaměstnanců. Snažila jsem se ke všemu přistupovat s pokorou a naučit se za krátkou dobu vše, co se po mně požadovalo. Díky tomu jsem si našla mnoho přátel právě z řad Hongkonžanů, se kterými jsme v kontaktu dodnes.“

Pracovní prostředí přineslo Šimkové i další překvapení. „Je normální, že zaměstnanci si během obědové přestávky zajdou na jídlo a zbytek volné hodiny prospí s hlavou na stole. S něčím takovým jsem se nikdy předtím nesetkala. Já sama jsem toho nevyužívala, vůbec jsem nechápala, jak někdo může třeba jen na dvacet minut takhle tvrdě usnout,“ směje se Češka.

„Další zvláštností je pití horké vody,“ dodává. „Ať už je člověk nachlazený, nebo je mu naopak teplo, prolévá se horkou vodou. Je to medicína na vše. V kancelářích se také běžně sedělo v bundách, protože venku byla vysoká vlhkost a kolem 35 stupňů, vevnitř jela na plné obrátky klimatizace a ten náraz ledového vzduchu člověka kolikrát úplně zboural,“ konstatuje Šimková.

Striktní pracovní hierarchie nebo velká úcta ke starým lidem jsou další faktory zcela odlišné od prostředí, které do té doby Češka znala.

„A nesmím opomenout feng-šuej, starou čínskou nauku o soužití člověka s okolím,“ vyjmenovává Šimková. Podle feng-šuej se v Hongkongu staví budovy tak, aby vytvářely harmonický prostor a neblokoval se průchod energie.

„Často nemíváte vchod v přízemí, ale v patře, protože je to podle feng-šuej příznivější. Také jsem slyšela, že jeden mrakodrap se musel kompletně přestavět, protože nebyl postaven v souladu s touto naukou. Sídlila tam banka a nikdo do ní nechodil a nakonec zkrachovala,“ vypichuje Šimková jednu ze zajímavostí.

Hongkong se pro Češku stal osudovým, dodnes se do něj pravidelně vrací a během covidu o něm napsala i knihu nazvanou Gwailou. Tímto výrazem se označují cizinci.

„V překladu to znamená něco jako západní ďábel, i mě takhle Hongkonžané označovali, i když samozřejmě ne do očí. Ale když se bavili mezi sebou a řekli slovo gwailou, věděla jsem, že mluví o mně. Zvykla jsem si na to, že je to zcela běžná forma označení cizinců,“ říká Šimková.

Hongkong Češka popisuje jako jedinečné místo, které turistům nabízí množství lákadel – před pandemií covidu šlo koneckonců o nejnavštěvovanější destinaci světa. A přestože se město mění a Čína mu pomaluje ukrajuje jeho autonomii, běžný návštěvník si toho spíše nevšimne.

„Hongkong vás pokaždé něčím překvapí a nikdy není stejný. Pro mě to byla velká škola života, která mi dodala nadhled a naučila mě dívat se na jinou kulturu otevřenýma očima a bez předsudků.“ A že právě tady člověk potkává opravdu velké množství kultur a náboženství, ať už taoismus, buddhismus, islám, křesťanství…“ vyjmenovává.

Po návratu z roční stáže měla Šimková nicméně problém naladit se zpět na české prostředí. „Byla jsem neuvěřitelně zrychlená a musela jsem se zklidnit, naladit se opět na místní pracovní i životní tempo,“ konstatuje.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak vypadal Hongkong na konci 90. let? Jaký vztah má metropole k Číně a Velké Británii? V čem je město, které nikdy nespí, specifické? Jaká je tamní pracovní morálka? Jak se to má s nechvalně proslulými klecovými byty? Jak podobu Hongkongu ovlivňuje feng-šuej? Je ve městě bezpečno? A jak se za skoro tři dekády metropole proměnila? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.