Článek
Ve městě Bela Crkva ale o turisty obvykle nezavadíte. A české už vůbec ne. Přitom právě zde žije kolem osmi set obyvatel z celkového počtu 2200 lidí, které v této oblasti Vojvodiny spojuje jediné: v jejich žilách koluje česká krev.
„Naší největší pýchou je už 88 let stará budova České besedy. Na akce, které se zde pořádají, se přijde pobavit i 250 lidí. A hrajeme tady také divadlo,“ říká předseda Matice české Štefan Klepáček, když nás provází po budově, kterou by leckdo mohl přirovnat k vesnickému kulturáku z české či moravské vesnice šedesátých let.
Ovšem zde, v oblasti srbského Banátu, který je, na rozdíl od sousedního hornatého Banátu rumunského, rovinou, je činnost krajanského spolku vlastně malým zázrakem. Vždyť zdejší česká menšina je menšinou nejen podle názvu, ale patří skutečně mezi nejmenší v multinárodnostním Srbsku, kde je evidováno celkem 22 národností.
Největší pýchou tu je 88 let stará budova České besedy. Na akce, které se zde pořádají, se přijde pobavit i 250 lidí.
V Rumunsku bylo těsno
„Víte, tam v Rumunsku, kam předkové přišli odkudsi z Čáslavi či Kutné Hory kolem roku 1845, bylo asi hodně těžko, a tak praděd přišel sem. Bylo to asi před 180 lety. No a tady založili vesnici. U hrušky se tomu říkalo. A postupem času z toho vznikla Kruščica (kruška – hruška),“ směje se pětasedmdesátiletý Jan Marek.
Je nejstarším žákem, který v místní malotřídní škole absolvoval kurzy češtiny. A jeho mluva, ve které jsou patrné stopy učitele snad s jihočeským dialektem, je vskutku výborná.
„Celý život jsem rolník. Mám dva syny. Jeden žije v Itálii, druhý zůstal tady a taky hospodaří. Měli jsme osm krav, koně, šestnáct hektarů polí. Pak nám z toho část sebrali, snížili to na deset, teď zase vrátili. Pěstujeme nejvíc kukuřici, slunečnici. Na výplaty z výkupů čekáme i rok, a tak se kvůli tomu musíme protloukat, jak se dá,“ říká pan Marek, který je druhý nejstarší Čech v městě.
Ve staré vlasti, kde už nikoho z příbuzných nemá, byl dvakrát. Naposledy v roce 1984. „Pro nás je největší problém sehnat peníze na cestu. Jezdit s novým pasem už můžeme, jak chceme, ale je to drahé. A taky jsem se tam cítil spíš jako turista, a ne jako doma. To je smutné,“ říká Marek a také další Češi.
V Kruščici, která patří spádově k městu Bela Crkva, je 400 domů. Tři stovky patří Srbům, ve stovce zbývajících žijí Češi. Z tisíce obyvatel se třetina hlásí k české národnosti. S tímto množstvím je to největší komunita Čechů ve Vojvodině žijící na jednom místě.
„Kočky, kočky, jak si vlastně povídáte, kočky, kočky, jakou máte řeč,“ ptalo se dvanáct dětí Čechů písničkou při kytaře v kroužku českého jazyka v kruščické škole. Jejich výuku sledovalo opodál i několik dospělých, a když se nikdo nedíval, zpívali si dětskou písničku také.
„Češtinu učím všude tam, kde je o to zájem. Nyní se učí jazyk asi padesát dětí a dvacet dospělých z několika obcí v oblasti. Scházíme se ve školách, nebo v Českém domě v Belé Crkvi. Je to tady taková misionářská práce,“ říká Martin Horn, poslední z osmi českých učitelů, kteří se v oblasti za jedenáct let vystřídali.
Martin Horn je poslední z osmi českých učitelů, kteří se v oblasti za jedenáct let vystřídali.
„Obvykle nám utečou, nebo odejdou, že prý je odvolali, zrovna v době, kdy si na ně začnou hlavně děti zvykat. To není moc dobré,“ stěžuje si Jozef Irovič z Matice české a jeden z mála podnikatelů, který nepracuje v zemědělství. Jeho malá tiskárna zaměstnává také především Čechy.
Být kantorem nepovinného jazyka, o jehož zařazení do povinné výuky se teprve nyní začíná opět jednat v národnostním parlamentu, však není žádný med. „Měl jsem zde přítelkyni. Odešla. Není tady co dělat. Jediné, co lze, je dobrý terén na kolo,“ vysvětluje situaci kantor, který si to už zkusil s češtinou i v Rusku, a je také přesvědčený, že dva roky působení je tak akorát na to, aby změnil působiště. To ale děti Čechů netuší a se zjevnou zbožností dvoumetrového chlapa s kytarou sledují.
První volby
O tom, kdo se chodí pravidelně česky modlit do českého kostela, který zde krajané postavili v roce 1911, má dokonalý přehled jeho správkyně, kostelnice, dvaašedesátiletá vdova Barbora Hánová.
Také její čeština je skoro bez chyby. Učila se ji, když chodila sama do základní školy čtyři roky povinně. Její dva vnuci dnes chodí do kroužku českého jazyka. „Moc dobře vím, kdo navštěvuje víc hospodu než kostel,“ říká se smíchem žena, která žije v těsném sousedství kostela, na který je pyšná. Nejen že se v něm káže česky, ale ženě se podařilo sehnat i českou liturgickou literaturu.
Čilá vdova se prostřednictvím vysílání rádia seznámila i s úplně cizími lidmi v Česku, kde už byla dvakrát na návštěvě. „Ve Vilémově u Šluknova jsem si dokonce přivydělávala šitím prádla,“ říká.
Kostelnice Barbora Hánová sehnala i českou liturgickou literaturu.
Mimochodem hospodu v Kruščici představuje obchod se smíšeným zbožím. Je v neustálém obležení chlapů, kteří nejvíce pijí pivo a kořalky, jež se zde pálí zřejmě v každém domě.
Chtěli by mít možnost satelitního příjmu, aby se mohli dívat na vysílání českých televizních stanic. Chtěli by, aby se z češtiny stal konečně volitelný jazyk, stejně jako je volitelná na základních a středních školách třeba angličtina či maďarština.
Zatím to není, ale jsou optimisty. Prý to mají v nátuře. Šestého června se poprvé v historii uskutečnily volby českých zástupců do českého parlamentu v Srbsku.
„A také z Čech se už nám dostalo pomoci, která je skutečně vidět. Na rekonstrukci školy se podílela česká ambasáda. Kabiny, zázemí a stavba zdejšího fotbalového hřiště, které je významnou institucí v životě obce, byly investicí ČR a evropských fondů. Projekt stál 23 000 eur. Nyní se realizuje rovněž za pomoci české vlády projekt likvidace komunálního odpadu, kde už dostávají obyvatelé v první fázi popelnice do domů,“ míní starosta Kruščice Jovanovič Dragutin.
Hospodu v Kruščici představuje obchod se smíšeným zbožím. Je v neustálém obležení chlapů.
Dalším velkým projektem za víc než milión eur je stavba kanalizace s čistírnou vod. Tam se vyhlašuje výběrové řízení na dodavatele a jsou do něj zapojeny i české firmy. Od hejtmana z Hradce Králové dostali sekačku na trávu fotbalového hřiště.
„Jenom díky rozvoji zdejších vesnic se zde podaří udržet mladé, mezi nimi i Čechy, a snad se dočkáme i toho vyučování češtiny ve školách,“ doufá Dragutin.