Češi objevují menšího bratříčka Dubaje. Svíčkové ani smažáku se vzdát nemusí

Let ultralehkým letadlem, které díky pestré barvě i roztomilým rozměrům připomíná skoro dětskou hračku, je jedním ze zážitků, který si turisté v Rás al-Chajma mohou dopřát. Z výšin jsou k vidění zejména hotely a nově vznikající čtvrti při pobřeží a už na první pohled je zřejmé, že za nějakou tu dekádu či dvě tu vyrostou komplexy a mrakodrapy, které budou Dubaji v lecčem konkurovat.

Zatím je emirát spíše holý a kvůli přehnanému luxusu či nákupům se do něj nejezdí. Neznamená to však, že by nenabízel moderní hotelové resorty se skvělým servisem. Jestliže je ale Dubaj načančaná dáma plná lesku, je Rás al-Chajma její syrovější bratříček nabízející akci a dobrodružství.

Zhruba v polovině půlhodinového letu se mě pilot ptá, jestli si chci zkusit převzít řízení. V krku mi uvázne knedlík a s velkou nejistotou odpovím, že ano. Následuje vskutku bleskurychlá instruktáž, po které se chopím kniplu. Stačí ho malinkou přitáhnout a letadlo začne okamžitě stoupat. Žaludek se mi zhoupne a na čele mi vyraší kapičky potu. Drobné stlačení kniplu zase vede k tomu, že stroj zamíří dolů, a než získám pevný stisk, opisuje letadlo houpavé obloučky.

„Nehledej v tom žádnou vědu, je to jako řídit auto, ale s tím rozdílem, že tady nahoře máme víc místa a není tu provoz,“ uklidňuje mě pilot. Skvělé, pomyslím si. Škoda, že auto jsem neřídil už pět let.

Po zhruba půlhodince míříme zpět na letiště leteckého klubu Jazirah. Tady si turisté či případní zájemci o členství mohou stroje poprvé osahat a samozřejmě se také pokochat výhledem na Rás al-Chajma z ptačí perspektivy. Kromě třicetiminutového výletu je možné vyrazit také na hodinový anebo dvouhodinový, kdy se letí k jednomu z největších lákadel emirátu, pohoří al-Hadžar.

Kdo by čekal, že jsou Spojené arabské emiráty samá poušť, nemohl by se více mýlit. Právě pohoří al-Hadžar nejlépe dokazuje, že je Rás al-Chajma akčnějším bratříčkem Dubaje.

Jízda po klikatících se serpentinách vedoucích na vrchol je zážitkem sama o sobě. Při cestě po silnici, která je v podstatě slepá, protože na jejím konci leží šejkova rezidence, míjíme mimo jiné tábor Beara Gryllse. Pod záštitou britského dobrodruha a televizní hvězdy tu mohou zájemci podstoupit kurz přežití v divočině. Ve zdejším nehostinném prostředí to musí být opravdu silný zážitek.

My však míříme za jinou adrenalinovou zábavou. Pod vrcholem nejvyššího bodu Emirátů Džabal Bil Ajs, nad údolím a skalními průrvami, je natažena nejdelší zipline světa – měří skoro tři kilometry. Když jedno z ocelových lan zahlédnu z auta, opět mi na čele vyraší kapičky potu. Kolikrát se mi během návštěvy Rás al-Chajma ještě něco takového asi stane, říkám si. Vzápětí se ale uklidním, že po zkušenosti s nejdelším městským lanovým skluzem v Dubaji, který vede skrz luxusní čtvrť Marina, mě tohle přeci už nemůže rozházet.

Když mi však zaměstnanec navléká postroj a předává mi bezpečnostní instrukce, cítím opět drobný neklid. O chvíli, kdy mě zřízenci připínají k lanu, ani nemluvě. Sešup je to pořádný a rychlý. Vítr mě při něm šlehá do tváří a skoro nemůžu otočit hlavou. Hloubka pode mnou je propastná. Za několik málo minut je ale po všem. Nakonec to ani nebolelo.

Podobně svižná jízda se naskýtá také na místní bobové dráze, té nejdelší v celé oblasti Blízkého východu. Na druhou stranu si tu rychlost mohou jezdci korigovat sami, a tak je jen na nich, zda 1840 metrů proletí, anebo se budou spíš kochat.

Jestliže na úpatí pohoří al-Hadžar leží tábor pro účastníky kurzu přežití v divočině, poněkud jiné zážitky čekají v nejvýše položeném kempu v Emirátech.

Ve zhruba 1770 metrech čeká útulné tábořiště s výhledem na okolní vrcholky, které se při západu slunce barví nejprve dorůžova a poté do červena. Kdybych netušil, kde jsem, na Spojené arabské emiráty bych to opravdu netipoval. Spíš na Kanárské ostrovy.

Loďka míří skrz úžinu do vod Perského zálivu. Konkrétně do muzea perlové farmy Suwaidi, kde se dozvíme něco o místním nejstřeženějším klenotu. Perly se v oblasti lovily už před tisíci lety a bylo to povolání značně rizikové a tvrdé.

Mnoho potápěčů, kteří museli pod hladinou vydržet i několik minut, při něm zemřelo, jiné musela při dlouhých pobytech na moři trápit dehydratace či nedostatek živin – podle místního průvodce Bilala připadal na každého člena posádky zhruba hrnek vody na den, což je vzhledem k pražícímu arabskému slunci strašná představa.

Dnes se naštěstí už perly kultivují, tedy pěstují a nikdo se pro ně na dno potápět nemusí. Stále však patří mezi ceněné komodity, i když o živobytí se už nestarají – v Emirátech je zastoupila ropa a pomalu i turistický ruch.

Exkurzi do historie mohou turisté zažít také v Národním muzeu Rás al-Chajma, které se nachází v někdejší pevnosti z 16. století, jež sloužila jako rezidence panovníka. Dnes je domovem exponátů z různých období, včetně doby železné.

V horku pak kamenné zdi muzea poskytují příjemný chlad, v místním obchůdku lze navíc pořídit třeba poctivý datlový sirup, což je ideální suvenýr z cest.

Dávka cukru se hodí především při výšlapu na pevnost Dhayah, která stojí při úpatí pohoří al-Hadžar. Točité schodiště mířící strmě vzhůru dá mnohým pořádně zabrat, přeci jen vede na nejvýše položenou skalní pevnost v celých Emirátech.

Začátkem 19. století se tu odehrála bitva v rámci tažení na Perský záliv, při němž Britové potlačili námořní síly arabské dynastie Al Qasimi. Pevnost po krátkém obléhání podlehla. Dnes je z ní hezký výhled do okolí, ať už na blankytnou hladinu moře, nebo na dramatickou hradbu hor.

Emirát Rás al-Chajma má ale samozřejmě i poušť. Není to tedy úplně písečná klasika jako v případě africké Sahary, zčásti je pustina hliněná a s poměrně bujnou vegetací. Řidič džípu nám chce dopřát pořádně adrenalinový zážitek, a tak po místních dunách divoce kličkuje a nachystá si pro nás i několik parádních sešupů. Odměnou mu je náš hlasitý ryk.

Poušť al-Vádí je přitažlivá i díky místním zvířecím obyvatelům, rodu antilop oryx, kterým se v češtině říká přímorožci. Tradičně mají bílé tělo s tmavými končetinami a černými skvrnami na hlavě a dlouhé vzpřímené rohy. Okolních projíždějících džípů už si prakticky nevšímají, a i když z vozidel vystoupíme, znuděně nás pozorují a pak dále přežvykují traviny. Přímorožci jsou mimochodem národním zvířetem Spojených arabských emirátů.

Při výletech do zahraničí mi vždy přišlo nabíledni ochutnat lokální gastronomii – vyzkoušet nové orientální chutě a dovézt si třeba i nějaké koření. Rás al-Chajma ale Čechům umožňuje i jednu velmi nevšední věc – návštěvu české hospody, kde mohou nad půllitrem řádně načepovaného piva a talířem svíčkové či smažáku přemítat o nově nabytých zážitcích.

Už u vchodu do Socials Tourist Restaurantu se skví velká neonová cedule lákající na české zlato, tedy plzeňské pivo. V době naší návštěvy ho kvůli výpadku zásobování zrovna neměli, tak jsme si museli vystačit s Budějovickým budvarem. Zato nás velmi pozitivně šokovala kvalita českých pokrmů, které připravil indický šéfkuchař kdysi pobývající v Praze.

Tak poctivý hovězí vývar s nudlemi, silnou svíčkovou anebo chutný smažený sýr často nedostane člověk ani v Česku. Na špici Arabského poloostrova to pak působí vyloženě jako fata morgana. Ale kdepak. Ani hospodská klasika v podobě nakládaného hermelínu nezklamala, stejně tak štrúdl.

Restauraci před lety založili Češi, kvůli covidu se však majitelé změnili. Konceptu to nijak neuškodilo. Už když člověk vejde z úmorného vedra a pobřežního vlhka dovnitř, přivítá ho interiér, který Spojené arabské emiráty nepřipomíná ani trochu. Zážitek je to tedy opravdu autentický a unikátní. I bez české hospody má ale Rás al-Chajma lákadel dostatek. Tak na zdraví!