Čelil explozi i drtivému zemětřesení, městem duchů už ale Stari Bar není

Jeho mladší následovník Bar leží přímo u moře, v jižní části jaderského pobřeží, necelé čtyři desítky kilometrů od hranic s Albánií. V současnosti se jedná o nejvýznamnější přístav Černé Hory. Město bylo založeno až v 19. století po odchodu Turků a postupně se stalo důležitým hospodářským centrem země. K růstu jeho významu přispěla v roce 1976 zprovozněná železnice, spojující Bar s Podgoricou a mířící dál na sever až do Bělehradu. Kladně to pocítil pochopitelně i zmíněný přístav.

Historický předchůdce Baru – Stari Bar – je výrazně starší. Město na vyvýšeném místě pod majestátními vrchy pohoří Rumija, zhruba tři kilometry vzdušnou čarou od pobřežní linie, vzniklo na přelomu 6. a 7. století, a to zásluhou byzantského císaře Justiniána. Nebyl ale první, komu místo padlo do oka – hradiště tu již kolem roku 800 př. n. l. postavili Ilyrové.

V 15. století, poté co ho ovládli, město důkladně opevnili Benátčané. Ale příliš to nepomohlo, protože již o století později se ho zmocnili Turci. Ti místo obohatili například o zvonici, parní lázně či akvadukt, který město zásoboval pitnou vodou z horského pramene, vzdáleného tři kilometry.

Nejen osvobozovací boje v průběhu 19. století zanechaly na tváři sídla hluboké jizvy. Když po roce 1878 museli Turci z města odejít, vyhodili do povětří dvě skladiště střelného prachu. Explozivní „rozlučka“ zlikvidovala na dvě stovky budov, spoustu dalších poškodila. Za své vzaly mimo jiné i katedrála sv. Jiří ze 13. století a románský kostel, kde za tureckého panování byl uskladněn osudový střelný prach.

Aby ničivých pohrom nebylo úplně málo, přišel rok 1979 a s ním velice silné zemětřesení, které – jak se uvádí – z místa definitivně učinilo „město duchů“. Čímž se snad, jak věří místní, skličující éra působivého sídla pod zelenými horskými vrcholy uzavřela.

Stoupám úzkou, kameny vydlážděnou uličkou, sevřenou budovami z téhož materiálu, ke vstupní bráně do areálu, který se dnes ze všeho nejvíc podobá muzeu pod otevřeným nebem. Po zmíněném zemětřasu byla totiž řada budov zakonzervována, když ne přímo opravena. Takže pro zvídavé turisty, kteří si rádi „čtou“ v historii zapsané v kamenech, je to naprosto ideální místo.

Jelikož většinou bývají ubytováni v modernějším a o poznání mladším Baru, připojuji informaci o vzdálenosti: Od pobřeží jsou to do starého města zhruba čtyři kilometry. Lze je stejně tak dobře zvládnout po svých, jako absolvovat s pomocí městské dopravy.

Míjím krámky, kolekce suvenýrů, vítané osvěžovny, je sice ještě docela brzké dopoledne, ale místo už ožívá prodejci i návštěvníky. Křivolaké uličky se rychle plní, na parkoviště míří další a další osobní automobily i korpulentní zájezdové autobusy. Kdepak město duchů.

Přitažlivá lokalita na vysoké ostrožně byla odjakživa ze tří stran chráněna zcela přirozeně a výsostně efektivně, a to kolmými skalními útesy. Čtvrtou stranu střeží hradby. A s nimi brána, v tuto chvíli již otevřená a vysloveně zvoucí.

Míjím objekty, které dnes slouží jako divadlo, a blížím se k hranaté stavbě, jež plnívala roli celnice. K vidění je dále celá plejáda svatostánků, kus opevnění, část arcibiskupského paláce i akvaduktu z 18. století se sedmnácti oblouky, dále – jak se dočítám v místním průvodci – „pozůstatky kostela sv. Jiří z 12. století se zbytky kostela ze starší doby, k němuž se vztahují fragmenty raně byzantské mozaiky“ a spousta dalších budov.

Dojem posilují úchvatné výhledy – zejména severním směrem na zhruba 700metrové kopce (nejvyšší místo pohoří Rumija ovšem míří mnohem výš, vrcholná kóta se nalézá v nadmořské výšce 1593 metry).

Pro úplnost dodejme, že i pobřežní Bar, na památky výrazně chudší, si zaslouží pozornost nejen kvůli plážím a průzračnému Jadranu. Ve čtvrti Topolica stojí od roku 1885 palác – rezidence černohorského krále Nikoly I. Přijímal zde vzácné hosty. V čase mé návštěvy palác nepřijímal nikoho, neboť právě procházel rekonstrukcí, jež – jak hlásaly nápisy na oplocení – měla skončit ještě v průběhu léta.

Pár set metrů od paláce na sebe upozorňuje výrazná budova pravoslavného chrámu sv. Jovana Vladimira. Její výstavba probíhala v letech 2006 až 2016.

V bezprostředním okolí obou Barů roste spousta olivovníků. Říká se, že sto tisíc. Aby ne, když podle pověsti mohli obyvatelé města uzavřít sňatek pouze v případě, že zasadili alespoň deset těchto stromů. Asi na tom něco bude, protože právě tento stromový druh je na svazích nad městem naprosto dominantní.

Kdo má v oblibě cesty vzhůru (míněno do kopců), bude tu ve svém živlu. Od starobarského areálu vede červeně značená stezka výš a výš, skály se před příchozími rozevírají, strmost vzrůstá (a s ní pochopitelně i vliv gravitační síly), ale stojí to za to. V dálce je vidět nejen město, jež jsme právě opustili, ale i pobřeží, vzorně modrá mořská plocha a také spousta nově se vynořujících okolních vrcholů. A tu a tam se k nebi tyčí jak lodní stožáry štíhlé věže minaretů. Aby ne, do Albánie je odsud již jen co by kamenem dohodil (v případě, že by ten hod byl o něco víc než třicetikilometrový).

Jít lze jen tak, takřka bez cíle, a těšit se scenérií. A krásným počasím. A tak podobně.

Já ovšem cíl v tuto chvíli mám. Podél potoka Bunar, který většinou teče a šumí hluboko pode mnou v bujné zeleni, šplhám do cíle, ke kterému jsou to od staré pevnosti necelé tři kilometry. Tím cílem je nevelké jezírko a nad ním vodopád Vrteljak (česky kolotoč). Odhadem pět metrů vysoká padající, naprosto křišťálová voda. Pochopitelně tu nejsem sám. Navíc pár výškových metrů nad vodopádem se nachází další vítaný cíl – bar. Tentokrát s malým „b“.

V Černé Hoře je skvělých tipů – a většinou i známějších – opravdu víc než dost. Boka Kotorská, Budva, Cetinje (kdysi hlavní město), klášter Ostrog, pohoří Durmitor a Lovčen. To je jen velice strohý a neúplný přehled.

Pokud jde o oblast na samém jihu, v blízkosti Baru, pak hned za kopci pohoří Rumija se rozkládá známé malé moře. Jezero občas mívající rozlohu až 500 kilometrů čtverečních. Místo s ptačí rezervací. Vodní plocha, již je víc než příjemné brázdit na palubě lodí nejrůznějších velikostí. Určitě jste poznali. Pod severními vrchy Rumije se rozkládá kouzelné Skadarské jezero.