Čech vyrazil na motorce do Japonska. Přijel jen na skok, nakonec zůstal

Na cestu do Japonska se cestovatel vydal na motorce. Vyrazil z Karpathosu přes Turecko, Írán a osmnáct zemí Střední Asie. Po dvou a půl letech (se dvěma letními přestávkami, kdy motorku nechal u lidí, s nimiž se seznámil) dojel až do Vladivostoku. Japonsko mu představil kamarád Sema, s nímž se poznal v Himálaji a který je rovněž fanda přírody, hor, svobodného cestování a motorek.

Sema Majlovi doporučil, aby svoji motorku, které říká El Jaguar, nechal u známých ve Vladivostoku. Převézt ji do Japonska by bylo drahé a papírování otravné. Na cestování po Japonsku mu půjčil svoji dvěstěpadesátku, které říkal kapitán Himalaya.

Majlo přiletěl z Vladivostoku do Ósaky a Sema ho vzal s sebou na týdenní rodinnou dovolenou. Díky tomu Majlo rychleji pochopil, jak po zemi jezdit a jak v ní existovat jako motorkář i cizinec. Mohl pak snáz osedlat kapitána Himalayu.

Jedno z prvních míst, kam zajel, byla nejvyšší hora Japonska Fudži (3776 m n. m.). Chystal se vystoupit na její vrchol. Miluje hory a přírodu, během svého putování zdolal ruský Elbrus (5642 m n. m.) a v Íránu sopku Damávand (5609 m n. m.). Tři dny stanoval v blízkosti Fudži a čekal na dobré počasí. Nahoru vyrazil v jednu ráno za svitu měsíce a po upravené stezce.

„Rád chodím do kopců,“ říká. „Člověku stoupnou v těle endorfiny a další podobné látky. Zklidní se a dostane do stavu příjemného plynutí. Díky nadhledu pak často najde řešení svých zdánlivých problémů. Navíc když jdu sám, můžu si tohle všechno naplno vychutnat, protože mě nikdo neruší,“ dodává.

Na Fudži se brodil sněhem už daleko pod vrcholem. Nahoru dorazil za svítání. Na bledě modrém nebi se toulal sem tam mráček, obzor zrůžověl, pak zežloutl a vylouplo se slunce. Uviděl oceán a poloostrov Izu. Byla to nádherná podívaná a chvilka tichého spočinutí jako v nějakém velebném přírodním chrámu.

„Kromě uspokojení jsem cítil také pokoru a vděk za to, že všechno vyšlo, jak mělo,“ říká. „Prošel jsem branou, které se říká tóri, a zastavil se u kaple šintó. Pak jsem se vyšplhal na nejvyšší zub kráteru sopky a poslal nahoru svá přání. Přitom jsem dvakrát tlesknul, abych vzbudil bohy, a ti vyslyšeli má přání, jak to dělají Japonci.“ K motorce a ke stanu dorazil Majlo odpoledne. Důležitý milník své asijské cesty zvládl. Od té chvíle bral všechno ostatní jako krásný bonus navíc.

„Ve stanu jsem spal v Japonsku častěji než v muslimských zemích nebo v Rusku, kde mě lidé zvali k sobě domů a hostili mě. Tady vás také pozvou a pohostí, ale musí to být na doporučení někoho z jejich blízkých nebo známých. Roli v tom hrají i jejich životní zvyklosti. Ve všední den mě obvykle nepozve na návštěvu ani kamarád, protože v pět skončí v práci, do devíti večer se věnuje rodině a pak jde spát. Nechce být druhý den v práci unavený. Nefungují tak všichni Japonci, ale většina z nich ano,“ říká.

Cestou do Kjóta Majlovi hodně pomohla navigace. I když měl pod japonskými názvy na cedulích u silnice napsané ty anglické, vyznat se ve spleti křižovatek, nájezdů a celé dopravní sítě nebylo snadné. Zvlášť když se v Japonsku jezdí vlevo.

Kjóto bylo kdysi hlavním městem země. Viděl tu nádherné zahrady a zajímavé historické památky. Neponičila je ani druhá světová válka. Kjóto mělo štěstí, protože desítky měst Američané vybombardovali. A poněvadž je v Japonsku dodnes většina obytných domů dřevěných, z celých měst často zbyly jen vypálené trosky.

Cestou Majla zajímaly také samurajské hrady, jako třeba Himedži nebo Matsumoto. V celé zemi jich po válce zbylo jen sedm, tedy těch původních. Jsou to několikapatrové dřevěné stavby ve stylu pagody. „Když se podíváte na jejich konstrukci, vidíte, že jde o řemeslo dotažené k neuvěřitelné dokonalosti,“ říká.

Jezdil mimo dálnice, víc tak viděl a zažil, navíc ušetřil za mýtné. Denně urazil kolem 250 kilometrů. „Naprostá většina Japonců se k sobě chová na silnicích velice ohleduplně,“ říká. „Když se potkají třeba na nějakém úzkém místě, obvykle zabrzdí, dávají si vzájemně přednost a uculují se přitom na sebe. Pak se nějak minou a oba si z té situace odvážejí dobrý pocit.“

Podle něj se k sobě nechovají ohleduplně proto, že by se přetvařovali nebo byli tak vycepovaní, ale lépe se jim tak žije.

Častými záchytnými body na cestě byly pro Majla convenience store, tedy nonstop obchody, kde si můžete nakoupit, připojit se k internetu nebo si odskočit. „Bývá tam velice čisto, na toaletě jsou vyhřívaná nebo i podsvícená prkénka,“ vypráví s úsměvem. „Záchod vám zároveň opláchne a osuší intimní partie. Můžete si dokonce zvolit teplotou vody i režim mytí,“ pokračuje v choulostivém tématu.

Na prkénku našel také dotykový spínač označený notičkou. Myslel si, že si pustí hudbu, ale pustil si jen zvuk splachování, který si mohl i zesílit. Lidé ho prý využívají, aby si uchránili soukromí. „Existují i prkénka s dalšími funkcemi. Japonci jsou pozoruhodně hraví,“ usmívá se Majlo.

Na motorce objel dokola také Biwako, největší japonské jezero a spoustu dalších míst. Dojel až do Hirošimy, která na něj hodně zapůsobila. „Symbolem Hirošimy, zničené 6. srpna 1945 atomovou bombou, se staly trosky Průmyslového paláce. Postavil ho tam Čech Jan Letzel. Je to paradoxně nejznámější stavba českého architekta ve světě a dnes hlavně pomník.“

Odsud zamířil na sever, do hor v provincii Nagano, do olympijské vesnice Hakuba. Živě si pamatoval někdejší videa mistrů snowboardingu. Řádili tady v divokých terénech malebných velehor. „Zdejší prašan je vyhlášený,“ říká Majlo. „O tom, že tudy budu jednou projíždět, jsem se v době, kdy jsem ta videa sledoval, neodvážil ani snít.“

První měsíc často nemohl uvěřit tomu, že je tady. Moc se mu v Hakubě a jejím okolí líbilo. Protože mluví čtyřmi cizími jazyky a má mezinárodní licenci instruktora lyžování i snowboardingu, získal práci instruktora v lyžařské škole. To už věděl, že třetí zimu své asijské cesty stráví tady.

Než získal pracovní povolení, jezdil po okolních kopcích na splitboardu, což je zvláštní druh snowboardu, a užíval si zdejší přírodu. Jídlo a bydlení sehnal u Japonce, kterému odklízel sníh kolem domu a trochu se mu o něj staral.

Nakonec si tu našel starší dům a zrekonstruoval ho. Říká mu Riders’ House, tedy Dům jezdců. Nagano není rájem jen pro lyžaře, ale i pro motorkáře. Majlovi se také líbí, jak v Japonsku všechno funguje a jak lidé pečují o věci, o své okolí, přírodu i vztahy mezi lidmi.

„Netvrdím, že to tak dělají všichni, ale většina z nich ano,“ říká. „A jejich vztah k přírodě? Pro většinu z nich je něčím téměř posvátným. Cítím se tu tak dobře, že zatím dál nejedu. I když bych na motorce rád jednou projel Jižní Ameriku. To je můj cestovatelský sen. A také Afriku, kde jsem s rodiči strávil kus svého dětství.“