Čech si odjel přes půl světa splnit americký sen. Jiná mentalita mu dala na začátku zabrat

Poprvé se do Indonésie podíval před 14 lety v rámci stáže. Pracoval pro firmu, která podporovala malé a střední podnikatele, a právě to byl pro Wasserbaeura první impulz k tomu, aby do čtvrté nejlidnatější země světa přesídlil natrvalo. Vzhledem k tomu, že si tehdy našel indonéskou přítelkyni, která je dnes jeho manželkou, nebylo prakticky o čem rozmýšlet. Návrat domů byl vskutku krátký; po třech měsících si Čech sbalil kufr a vyrazil zpátky do Asie.

„Dnes můžu říct, že jsem si v Indonésii jeden takový americký sen splnil. Když jsem tam tenkrát vyrazil, netušil jsem, co vše se mi za skoro 14 let podaří vybudovat, ať už v profesním, či osobním životě,“ komentuje Wasserbauer v podcastu a dodává, že se do Česka samozřejmě pravidelně vrací, byť za svůj domov už drahnou řádku let považuje Jakartu, kde s manželkou vychovává tři děti.

Stěhování do rušné Jakarty, která má zhruba 12 milionů obyvatel, bylo pro rodáka ze Žďáru nad Sázavou v mnohém specifické. Musel si zvykat na ohromné davy lidí, novou a výrazně odlišnou mentalitu, ale třeba i smog. S orientací v novém prostředí mu pomáhala i přítelkyně znalá místních poměrů, díky čemuž nebyl kulturní náraz až tak tvrdý.

„V roce 2011 jsem byl čerstvý absolvent vysoké školy, takže jsem opravdu odjel s jediným kufrem. Kdybych se měl dnes sbalit a vrátit se do Česka, zřejmě by kufrů už bylo víc,“ směje se Wasserbauer. „První týdny jsem strávil na ubytovně, než jsem se trochu aklimatizoval a vybudoval si větší zázemí.“

Při stěhování do cizí země si podle Wasserbaeura sice člověk nastuduje informace dopředu, realita je ale velmi často jiná. „I po 14 letech mě dokážou některé věci překvapit. Na začátku jsem byl v šoku z počasí. Když poprvé vystoupíte z letadla, tak do vás narazí teplo a vysoká vlhkost. Zásadní je také úsměv, který Indonésané mají a který jim na obličeji zůstává celý den bez ohledu na situaci,“ popisuje. „To mě třeba zaráží dodnes,“ dodává s tím, že sám takového zenu ještě nedosáhl.

Indonésané jsou podle Wasserbauera specifičtí také odlišnou pracovní morálkou a evropské standardy na ně nelze aplikovat. To bylo podle něj při budování firmy potřeba zohlednit.

„Je to rozhodně jedna z výzev, které před vámi budou stát, pokud se rozhodnete do Indonésie přijet a začít tam podnikat. Člověk si musí zvyknout, že věci trvají déle a přístup k práci je trochu jiný, v čemž hrají roli rozdílné priority, jako jsou rodina či náboženství. Kariéra není pro místní na vrcholu hodnotového žebříčku, což se propisuje i do jejich výkonnosti,“ tvrdí Čech s tím, že obrnit se velkou trpělivostí je rozhodně nutné.

„Pokud chcete uspět, musíte vzít v potaz, jak to u nich funguje. Naučil jsem se povznést nad spoustu věcí. Dneska vzniká kontrast, když přijedu do Česka a bavím se s obchodními partnery, pro které může být můj pohled už také náročný,“ směje se Wasserbauer.

Dodává, že jinak neměl až tak velký problém v Indonésii, obzvláště pak v kosmopolitní Jakartě, zapadnout. Sice coby běloch poutá pozornost a lidé jsou zvědaví, ale na druhou stranu jsou zvyklí žít po boku různých kultur. V zemi se totiž mísí několik náboženství – dominantní je sice islám, ale existují zde významná centra hinduismu, buddhismu či křesťanství.

„Indonésie má šest oficiálních náboženství, mezi kterými je rovnost. Většina lidí jsou muslimové, ale islám je v zemi hodně umírněný a takový moderní. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem ho převádějí do běžného života,“ říká Wasserbauer s tím, že třeba modlení berou někteří lidé i jako dobré fyzické cvičení, díky kterému si mohou udělat pauzu během práce.

Indonésie se podle Wasserbaeura za 14 let výrazně proměnila, Jakarta dnes může svým významem konkurovat jiným velkým finančním centrům v regionu, jako jsou Hongkong nebo Šanghaj. Ruku v ruce s rychlým rozvojem jdou ale i environmentální problémy, za které je země mnohdy kritizována. Týká se to odlesňování či plastového odpadu. Ten je podle Čecha, který si oblíbil vyjma Jávy také Bali, citelný.

„Je to dlouhodobý problém, který se nedá vyřešit přes noc. Indonésie si to uvědomuje i díky tomu, že významně roste a stává se výraznou ekonomikou. Jsou oblasti, kde už se nesmí igelitové sáčky a tašky prodávat. Vypořádat se s plastovým odpadem je jedna z priorit, kterou země má,“ upozorňuje Wasserbaeur s tím, že sám mnohokrát zažil zaneřáděné pláže třeba na Bali.

„Tento problém začíná u vzdělávání. Jde o to, aby se už děti naučily, jak přistupovat k této problematice lépe, ideálně, aby jim rodiče šli příkladem,“ dodává Čech.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak se žije v rušné Jakartě? Komplikuje život tamní smogová situace? Jak se v Indonésii vychovávají děti? Je země příští významnou ekonomikou a jaká je zdejší pracovní morálka? Na co se musí adaptovat cizinci a bojují s nějakými náboženskými pravidly? Proč většina země stojí ve stínu Bali? A jak špatná je zdejší environmentální situace? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.