Čech procestoval přes polovinu světa. Nejvíce ho očarovala Afrika

„Do konce minulého roku jsem chtěl procestovat všechny nezávislé země světa, ale nestihl jsem to. V době covidu jsem měl možnost přemýšlet, srovnat si priority. Najednou mi ten plán přestal dávat smysl,“ vysvětluje Daniel Valchovník, čtyřiačtyřicetiletý majitel cestovní kanceláře.

„Země, které mi zbývá navštívit, nejsou úplně bezpečné. Netrpím sice přehnaným strachem, ale raději své rodině ukážu krásná místa, která jsem už poznal. Koneckonců, stal jsem se zodpovědným otcem,“ říká a dodává, že díky svým vlastním výpravám ví přesně, kam svoje klienty posílá. Sám se vždy snažil nové kraje zevrubně poznat a v některých i nějakou dobu žít. Nejvíce se mu dařilo v Africe.

Ne každý začne podnikat v Mosambiku a najde si nevěstu v Zimbabwe. Milostný příběh ale nebyl ztížen nějakými dramatickými kulturními rozdíly. Podle Daniela Valchovníka bylo Zimbabwe v roce 1998, kdy ho začal poznávat, vzkvétající zemí s bohatou infrastrukturou, za niž vděčilo britské koloniální nadvládě.

„V 90. letech to nebyla chudá rozvojová země. Když jsem ji poprvé navštívil po půl roce farmaření v Mosambiku, připadal jsem si, jako když jsem z Česka poprvé vyjel na Západ. Udivilo mě množství vybavených obchodů, značkové oblečení, rychlé a tiché vlaky s obrazovkami i pěkné ubytování v hotelech. V hlavním městě Harare stály supermarkety, které se u nás teprve budovaly,“ přibližuje cestovatel. Navíc i podnebí bylo příjemné a v zemi žilo a hospodařilo mnoho bělochů, kteří se tady narodili.

Přesto tu kulturní rozdíly byly. Například tu vládly jiné rodinné i svatební zvyky než v Evropě. „Pořád tady třeba platí, že ženich musí rodině své nevěsty vyplatit určitou sumu peněz, protože rodiny jejím odchodem ztrácejí drahocennou pracovní sílu.“ To se ho však nedotklo, neboť si svou první manželku vzal v Česku. Seznámil se s ní v letadle, když přistávali v Harare.

„Šel jsem ze schodů, naše pohledy se střetly a já prohodil duchaplnou větu, že je vedro. Ona odsekla celkem razantně, jak tamní ženy neznámým mužům odseknout umějí, že tak to v Africe chodí. Neodvážil jsem se dál pokračovat v konverzaci. Zrovna však probíhala letištní stávka zaměstnanců, což nás přinutilo čekat na naše zavazadla poněkud déle.“ Měl tedy příležitost oslovit ji podruhé.

Konverzace už probíhala příjemněji a vzešlo z ní něco neuvěřitelného. Po pár hodinách mu totiž Emily nabídla, že u nich cestovatel může bydlet. „Vracela se z Británie, kde měla část příbuzných a kde se chystala pracovat, ale Britové ji vrátili zpátky,“ líčí Daniel Valchovník.

V domě žila Emily jen se svým tatínkem. V Harare chtěl původně zůstat čtyři dny, než si vyřídí nová víza pro podnikání v sousedním Mosambiku, kde provozoval kuřecí farmu, ale vše se zkomplikovalo. „Onemocněl jsem, ze čtyř dnů se stalo dní čtrnáct a po celou dobu mě Emily ošetřovala. Během té doby jsme se do sebe zamilovali.“

Daniel se pak musel vrátit do Mosambiku, Emily zakrátko přijela za ním. S farmařením měla zkušenosti.

„V Mosambiku panovala velká chudoba. Lidé tu snadno propadají alkoholu a drogám. Nemají ustálený pracovní rytmus a vinou bezútěšných poměrů často chybí i potřebné nadšení,“ přibližuje své zkušenosti Valchovník, který zaměstnával několik místních lidí. Vždy mu vše odkývali a on v domnění, že rozumí, věřil, že pokyny vykonají. To se však několikrát nestalo. „Nemohl jsem pořád být všude a vše kontrolovat,“ vysvětluje.

„Musel jsem řešit mnoho věcí najednou. Mí zaměstnanci však často opomněli provést jednoduché úkony, což mělo fatální následky. Stačilo třeba nedat vodu kuřatům. Častokrát uhynula, nebo mi je ukradli. Nenapadlo je, že si je spočítám, protože oni sami počítat neuměli. Časem jsem zjistil, že nemá cenu se rozčilovat. Byli to zoufalí lidé, jednali pod vlivem alkoholu, a když vystřízlivěli, přišli se omlouvat, protože práci nutně potřebovali. Byl jsem pořád ve stresu.“

Přidává příhodu o tom, jak fungují místní služby. Když se pustil do porážky šestitýdenních kuřat, jeden z mrazicích boxů vypověděl službu. Skočil do auta a vydal se pro nový, který vybral a zaplatil v místním obchodu. Jenže ouha: při stěhování se zjistilo, že mrazák neprojde zárubněmi dveří.

„Marně jsme ho nakláněli a šoupali sem a tam. Nešlo to. Dveře jsem musel na své náklady vybourat. Majitel křičel, já byl nervózní. Ten mrazák byl na místě dřív než obchod. Některé zboží prostě obestavěli zdmi. I to je Afrika. Děly se tu věci, které vás jako Evropana prostě nenapadnou. I díky tomu jsem zocelený a jen tak něco mě nerozhodí,“ říká cestovatel.

Nakonec se rozhodl svou farmu, kterou celou financoval, opustit a přesunout byznys do Zimbabwe, kde měl díky své milé zázemí i pomoc. „Jenže v roce 2000 tam přišla reforma. Bílí farmáři začali být vyháněni. Prezident Mugabe, který vládl od roku 1981 a pod jehož vedením země do té doby vzkvétala, změnil kurz a vše šlo dramaticky dolů. Lidé bránili svoje farmy, přestřelky nebyly výjimkou.“

Valchovníkovi bylo pětadvacet a situace ho zaskočila. Za poslední peníze koupil v roce 2002 letenku, skočil do letadla a tradá domů. „Jenže jsem tam nechal přítelkyni, což mě velmi trápilo. Přijel jsem do Čech a byl bez práce, protože jsem byl dlouho pryč. Vůbec jsem nevěděl, co s námi bude. Díky znalosti jazyků jsem si našel práci v cestovní kanceláři.“

Když se Emily přes nejrůznější byrokratické zádrhele dostala do Česka, vzali se. Manželství trvalo přes osm let. Jeho milá zpočátku bydlela u jeho rodičů v Prostějově, odkud Daniel pochází. On zatím sháněl vhodné bydlení v Praze, do té doby bydlel na kolejích. Emily se zatím sžívala s českou zemí. Pilně se učila jazyk, v čemž jí pomáhali Danielovi rodiče. Když se společně přestěhovali do pronajatého bytu v Praze, celkem rychle si našla práci na letišti.

„Začali jsme fungovat jako normální pár. Ale náš vztah neskončil běžně. Stalo se mnoho hezkých věcí, ale i těch nečekaně smutných.“

V roce 2008 Emily získala české občanství. Vzdala se zimbabwského a krátce nato začali manželé plánovat rodinu. „Absolvovali jsme řadu vyšetření a z výsledků jedněch testů jsme zjistili, že Emily je HIV pozitivní. To byl šok.“

Po šesti letech navštívili Zimbabwe, aby to oznámili rodině. Země byla jedním z největších ohnisek šíření HIV viru v celé Africe. Lidé tam umírali po stovkách. „Sám jsem tři měsíce čekal na výsledek testu. První vyšel negativní, ale inkubační doba viru je právě ty tři měsíce, proto jsem musel po této době absolvovat další. Byl to hrozný čas.“

Ani to však pár nerozdělilo. „Nejsem ten typ, který by kvůli tomu zpanikařil,“ podotýká Valchovník. Ještě dva roky jejich manželství pokračovalo. Emily se začala léčit léky snižujícími virovou nálož. Jenže se zjistilo, že nemůže mít děti. Tehdy začala dávat Danielovi najevo, že by se jejich cesty měly rozdělit. Že by měl založit rodinu, ale s ní to prostě nepůjde. Rozvedli se jako přátelé, poté Emily opustila Česko.

„Před měsícem mě navštívila a já ji viděl po devíti letech,“ prozrazuje Daniel Valchovník, který mezi tím našel novou lásku a přivedl na svět dceru. „Vrátila se do České republiky, neboť v Anglii, kam odsud odešla, si našla opět Čecha. Vypadala spokojeně. Bere dál léky, má nulovou virovou nálož a dostudovala práva. Sní o tom, že bude pracovat pro mezinárodní soud v Haagu a vystupovat proti nepravostem, co se dějí na africkém kontinentě.“

O svém africkém příběhu napsal knihu „Bílý Afričan: Bída a lesk svobody“. Kvůli své práci cestuje i nadále, i když se jako majitel cestovky musí potýkat s mnohými omezeními. Na místa, kde zažil nebezpečí, už jen vzpomíná. Třeba když v roce 1997 překročil bez potřebného víza hranice mezi Guatemalou a Salvadorem. „Při silniční kontrole u mě nenašli razítko a policajti se zbraněmi mě šupem poslali zpět do Guatemaly. Dodnes mám v pase razítko nežádoucí. Inu, mladická nerozvážnost,“ směje se cestovatel. Dodává, že se tehdy ještě nepoučil a nelegálně překročil hranice znovu. To když mu vypršela platnost víza ze Zimbabwe do Mosambiku. Tehdy požádal převaděče, aby ho převedl mimo hraniční přechod.

„Vedl mě džunglí i malou říčkou, a jak jsem se později dozvěděl, i vysoce zaminovanou oblastí. Celé to dobrodružství stálo 300 zimbabwských dolarů, což bylo v přepočtu 300 korun. Měl jsem štěstí, došli jsme.“

Kromě Afriky se rád vrací do mexického Yucatanu nebo do Švýcarska. Tam ho fascinuje pořádek a bezpečí, snad v protikladu proti africkému standardu. Sám se diví, kolika úskalími na svých cestách proplul. A obdivuje své rodiče, že jeho cestovatelské touhy ustáli. Navíc v době, kdy neexistovaly sociální sítě a rodiče neměli ani telefon. Dnes je s nimi v kontaktu prakticky každý den. Vědí, co zažívá a kde přesně je.

„Jsem rád, že jsem si splnil mnoho cestovatelských snů. Měl jsem na svých výpravách štěstí, a navíc mi přinesly ohromný nadhled. Naučil jsem se řešit mnoho obtížných situací. Z čeho se dnes druzí hroutí, já přejdu mávnutím ruky!“