Čech pátral v hlubinách Amazonie po izolovaném kmeni. V džungli si prošel peklem

Izolovaný kmen obývající peruánsko-brazilskou hranici navštívil Haluza už podruhé. Původně přitom o návratu vůbec nepřemýšlel. Nevyšla mu však výprava na nejvyšší amazonskou horu Pico da Neblina, a tak prahnul po nějaké vhodné alternativě.

„Hodiny jsem seděl nad satelitními mapami a znovu zkoumal celou oblast. Pak jsem podvědomě zabrouzdal ke kmeni Matsés a zjistil jsem, že díky vyššímu rozlišení, které dnes komerční satelitní mapy mají, jsem schopen v jejich oblasti lépe pátrat a našel jsem osadu tří chatrčí na brazilské straně,“ přiblížil Haluza Novinkám, co ho k amazonským domorodcům znovu zaválo.

Členům kmene se rovněž přezdívá jaguáří lidé, protože si v minulosti vsouvali do tváří malá dřívka, která měla simulovat jaguáří fousky. „Také patří ke skupině kmenů, kteří nepoužívají k lovu foukačky s otrávenými šipkami, ale mají luk a dlouhé šípy. Ty jsou po vystřelení schopni ve spleti pralesa vždy najít,“ vysvětluje Haluza a dodává, že jsou Matsés jinak velmi přátelští a cizinci z nich nemusejí mít strach. Nejde totiž o žádné divochy, jak by si mohl leckdo pomyslet.

„Před zhruba 50 lety tam svou práci odvedli misionáři, díky nimž jsou všichni domorodci křesťané a zapomínají tak na své zvyky. Styk s civilizací mají, koneckonců právě misionáři jim tam vozí oblečení a dojíždějí je také učit. U nás v Česku má mnoho lidí romantické představy, ale dnešní domorodec z Amazonie chce mít taky mobil a televizi, kde poběží Esmeralda, a nejlépe i ledničku, kde se mu nezkazí ulovené maso,“ připouští Haluza a dodává, že s měnícím se světem pomalu mizí i poslední ostrůvky divočiny.

Návštěvníci zvenčí jsou přesto pro kmen vždy trochu překvapením. Kvůli izolovanosti k jaguářím lidem žádní turisté nechodí, cesta je to značně náročná a trvá několik dní. Při první výpravě bloumal Haluza džunglí celý týden.

„Je to náročná cesta jak fyzicky, tak psychicky, protože se mnoho dní pohybujete pěšky v prostředí, které je pro nás Evropany až neuvěřitelně těžké,“ připouští Haluza. Člověk se podle něj dlouhé dny prosekává za pomocí mačety bujnou vegetací, brodí se močály a bahnem a z kluzkých klád občas spadne do řeky.

„Všechno živé v okolí si na vás chce pochutnat, trochu si toho odsát či naklást do vás svoje potomstvo,“ líčí cestovatel doslova pekelné podmínky. Největší nebezpečí v džungli přesto nepředstavují zvířata, tedy vyjma hadů. „Riziko vám hrozí od lidí, kteří tam dělají, co nemají – ilegální kácení, zlatokopectví, pašování drog… Nestojí o to, abyste se s nimi setkali, často jsou ozbrojení.“

Táhnout v takovém terénu a extrémních podmínkách také výbavu na natáčení, je podle Haluzy ještě o kus složitější. „Všudypřítomná vlhkost techniku ničí. Na druhou stranu musí být člověk připraven na záběr,“ vysvětluje český filmař, který se prý vždy snaží o hezký vizuál, a tak se nespoléhá na automat, ale vše si sám manuálně nastavuje. „Používám 50 let staré objektivy, které nemají žádný autofocus, takže natáčení v tomto terénu je extrémně náročná činnost.“

Jak ale Haluza poznamenává, při cestě do džungle se člověk na extrémní nepohodlí zkrátka musí připravit. „A také na to, že může přijít zranění, které bude muset nějak řešit. Tak, jak se to stalo i nám a je to zachyceno ve filmu.“

I přes značný diskomfort se cesta Haluzovi vyplatila. Prožil totiž s domorodci neuvěřitelné a srdečné shledání. „Rozumějte, k nim nikdo nechodí a my jsme se vrátili. Byli opravdu překvapení. Nechali nás u sebe doma, starali se o nás jako o vlastní a nic za to nechtěli,“ konstatuje cestovatel a dodává, že šlo o úžasné propojení lidí, kteří jsou zvyklí jezdit autem a létat letadly, a těmi, kteří jsou zvyklí přežívat v divočině a nebrat si z ní více, než potřebují.

Právě toto poselství je kromě dobrodružné a cestovatelské linky něčím, co film Javari podle Haluzy sleduje. Přibližuje také důležitost rodiny, dětí a blízkého soužití. Cestovatel chce ale upozornit i na to, že civilizace se na životě amazonských domorodců negativně podepisuje, a to zejména kvůli odlesňování. Zvrátit úbytek pralesa je ale podle filmaře složité.

„Museli bychom přestat dělat to, co děláme - tedy nežít v nadbytku a uskromnit se. Pralesy se nekácejí jen kvůli tomu, že někdo chce mít stolek z exotického dřeva. Vegetariáni jedí sójové boby, které se vozí primárně z Brazílie, masaři si zase pochutnávají na hovězím, kdy je kvůli skotu potřeba neustále rozšiřovat ne zrovna výživnou pralesní půdu o další hektary,“ vysvětluje Haluza.

Sami domorodci navíc prostředky k obraně svých domovů nemají. Na společenském žebříčku v Peru či ve Venezuele stojí na nejnižších příčkách. „V podstatě nic nemají, žijí v souladu s přírodou a zájmy svého kmene, ale nemohou si zaplatit žoldáky, kteří by je chránili,“ tvrdí Haluza.

Existují však organizace, které se snaží zasadit o práva domorodců na jejich území. Podle Haluzy jde například o brazilskou FUNAI či mezinárodní Survival International. „Minimálně malou finanční částkou je můžeme podpořit i my,“ vyzývá. „Tyto organizace potřebují najmout právníky, kteří budou zastupovat a hájit domorodce zejména v případech ilegální těžby na půdě jejich předků. Stejně jako všechno to stojí peníze.“

Dokumentem Javari, jenž je pojmenován podle řeky, u níž kmen Matsés žije, chce Haluza divákům zprostředkovat autentické zážitky z Amazonie. „Fascinuje mě, že ještě dnes může člověk potkat lidi, kteří umějí přežít v divočině a mají v sobě zakódované návyky, o které jsme my ostatní díky pohodlí a přebytku už dávno přišli,“ konstatuje.

Dodává, že film, jenž je od konce září ke zhlédnutí ve vybraných kinech, je expedicí k lidem žijícím na druhé straně světa, kteří ale často sdílejí stejné hodnoty jako my. Připomíná také, jaká autentická dobrodružství lze na zemi ještě prožít.