Čech navštěvuje odlehlé kmeny v džungli. Jediná chyba tam může znamenat smrt

Pro zrod Haluzovy vášně pro domorodé kmeny byla zásadní zejména jedna kniha. Napsal ji český cestovatel bulharského původu Enrique Stanko Vráz, jenž procestoval části Severní, Střední i Jižní Ameriky, ale také Asie či Afriky.

„Na konci 19. století cestoval do Venezuely. Ve svém cestopisu popsal, jak třeba domorodci využívali různé lovecké techniky, a to mě jako kluka vyrůstajícího v socialismu velmi uhranulo. Tehdy bylo nepředstavitelné, že by se člověk dostal někam, kde uvidí naživo třeba palmu,“ popisuje Haluza. „Tito cestovatelé zažili něco, co už dnes zažít sice nejde, přesto jsem si díky nim vypěstoval lásku k domorodým kulturám.“

Přestože o výpravách mezi indiány snil Haluza od dětství, nemyslel si, že se k nim někdy opravdu vypraví. „Byli jsme zavření za ostnatým drátem, takže jsem ani nedoufal,“ konstatuje a dodává, že ani po pádu železné opony nepatřily první myšlenky expedici do džungle. Na ten okamžik si Haluza počkal ještě drahnou řádku let.

V mezičase se vrcholově věnoval sportu, kde podle svých slov dosáhl několika met. Jakmile měl odškrtnuto, rozhodl se dráhu karatisty pověsit na hřebík. V tu chvíli o sobě dala vědět dávná fantazie o výpravách do pralesů k domorodcům.

„Nejdřív jsem začal s klasickým cestováním s batohem. Pak jsem narazil na kamaráda, který organizoval expedici na Západní Papuu ke stromovým lidem. Zúčastnit se výpravy pro mě bylo něco naprosto neskutečného,“ říká Haluza o zážitku, jenž se odehrál už před dvaceti lety.

Díky expedici na ostrov Nová Guinea se rozjel vlak, ve kterém se Haluza veze dodnes. Navštívil další kmeny v Indonésii, zásadní se pro českého dobrodruha stala ovšem Amazonie, ve které natočil několik dokumentů. Ten poslední popisuje jeho návrat ke kmeni Matsés, jehož členům se přezdívá také jaguáří lidé – to kvůli dřívkům, která si vsouvali do tváří, aby imitovali kočičí vousky.

Na odlehlá místa daleko od civilizace táhne Haluzu řada věcí – jednak je to pocit dobrodružství i jistého nebezpečí, ale také možnost poznat svět, který ještě není tak moc ovlivněný moderními výdobytky; ačkoli i dnešní domorodci už touží po lednici, telefonu či televizi, ve které by mohli sledovat třeba oblíbené jihoamerické telenovely.

„Dnes už prakticky neexistují místa, kde by neměli kontakt s civilizací. Vlivem misionářů, zejména těch amerických, už o nás domorodci dávno vědí. Mají i mobily, i když si je nemají kde nabít a jsou bez internetu,“ vysvětluje český dobrodruh.

Představa, že lidé z okolního světa svými návštěvami domorodcům škodí, je podle Haluzy mylná. „Často probíhá zajímavý výměnný obchod, mnohokrát jsem jim nesl třeba rýži nebo cukr, které jsem vyměnil za luky a nože.“

Pobyt ve vesnicích domorodců je podle Haluzy vždy odměnou. Tím pravým a velmi riskantním dobrodružstvím je zejména cesta amazonskou džunglí. Ta trvá řadu dní, kdy člověk musí čelit velkému vlhku, vysokým teplotám a dalším nástrahám v podobě jedovatých hadů nebo pašeráků zlata či kokainu.

„Přiznám se, že nebezpečí a dobrodružství vyhledávám. Je to jako v životě: když k něčemu přijdete moc snadno, tak vás to nebude bavit.“

Haluza vysvětluje, že není jeho cílem vrhat se střemhlav do situací, ve kterých by mu šlo o krk. Míru potenciálních problémů se naopak snaží snižovat – jediný špatný krok v džungli totiž může skončit dost tragicky.

„Jde o oblasti, ze kterých se vůbec nemusíte vrátit. Často stačí jedno zranění. Kamarádovi při poslední expedici spadla na hlavu větev a totálně ho vypnula,“ vzpomíná Haluza s tím, že jeho parťák nakonec vyvázl jen s jizvou. „Nevyhledáváme cíleně riziko, ono spíš vyplývá z prostředí, v jakém se nalézáme,“ tvrdí český dobrodruh.

Na pobyt v džungli je podle něj se třeba obrnit i kvůli nejrůznější havěti. Život dokážou pořádně znepříjemnit komáři a mravenci, nejhorší jsou ovšem podle Haluzy zmiňovaní hadi. „Nejdřív si říkáte, že budete dupat, abyste je na sebe upozornili. Po pěti dnech jste ale už tak hotoví, že rezignujete. V Amazonii můžete přežít relativně bez úhony týden, ale dva týdny už jsou extrém a rozpadáte se. A ve chvíli, kdy vás uštkne křovinář (druh hada – pozn. red.), tak se můžete rozloučit.“

Předchozí zkušenosti z džungle jsou podle Haluzy poměrně zbytečné. Člověka sice pobyt v zeleném pekle zocelí, ale každý vstup do pralesa je jako napoprvé. Znovu se musí popasovat s množstvím výzev, i proto je nutné mít s sebou průvodce, který prostředí zná. Ale ani to není vždy stoprocentní záruka úspěchu.

„Vrháte se do neznáma a nikdy nevíte, co vás může potkat. Nesmíte se ani moc loudat, abyste zvládli něco ujít před soumrakem. Pak musíte mačetami vysekat místo na přenocování, napnout přístřešky nebo hamaky. Člověk myslí na základní principy přežití a nemá naštěstí moc času přemýšlet nad tím, kde vlastně je,“ dodává Haluza.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jaká příprava předchází expedici do džungle? Jakým rizikům tam člověk musí čelit? Jak velkou komplikací je nošení natáčecí techniky? Jaký život vedou domorodci a jsou zvyklí na návštěvníky zvenčí? Proč bychom se od kmenů mohli leccos naučit? A lze nějak přispět k ochraně Amazonie? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.