Cáchy lákají mlsouny na perník a zvědavce na trůn Karla Velikého

Nejslavnější z panovnických trůnů vypadá hodně obyčejně, až tuctově. Nevelký, nepříliš pohodlný, neokázalý. Vydat se za ním musíte do německých Cách, až k hranicím s Nizozemskem a Belgií.

Opravdu nic moc. Jednoduchá dřevěná sedačka a desky z italského mramoru, to vše na kamenném podstavci. Žádná zpupná přehlídka bohatství, žádné omračující zlato, do očí bijící lesk.

Přitom vládce, který se v něm v roce 800 usadil jako první, si připsal majstrštyk. Karel Veliký, francký král a první císař západní Evropy, si ohněm a mečem podrobil dnešní Německo, Benelux, Francii a severní Itálii.

Stal se světským vládcem západních křesťanů. Cáchy, v němčině Aachen, si vybral za sídlo i kvůli léčivým pramenům, objeveným už římskými legionáři a zmírňujícími jeho bolesti z „nemoci králů“ – dny.

Dvakrát si s trůnem z prvního patra dómu v Cáchách pohráli dendrochronologové. Z toho, jak se ve dřevě uložily letokruhy, dokážou vyčíst jeho stáří. V případě Karlova stolce se odvíjel příběh, za nějž by se nemusel stydět ani hollywoodský scenárista.

V roce 1976 experti usoudili, že sekera podťala strom pro panovnické křeslo kolem roku 935, kdy už otec 19 dětí, hovořící pěti jazyky, 125 let odpočíval v chrámové kryptě. Jinak řečeno: katedrála v Cáchách neláká na nic jiného než na repliku, upozorňovali.

Před osmi lety ale dendrochronologové použili modernější techniky a datovali stáří dřeva mezi léta 760 až 834, s největší pravděpodobností kolem roku 800. Znamená to černé na bílém, že trůn patřil opravdu Karlovi. Neříká se tomu happy end?

Na dřevěnou sedačku se pak postupně usadilo, zpravidla po volbě sedmi kurfiřty, na třicet vladařů, aby stvrdili své postavení králů Svaté říše římské národa německého.

Nechyběl mezi nimi v roce 1349 ani český král a římský (německý) císař Karel IV. z rodu Lucemburků. Do Cách zavítal asi sedmkrát. Když v dubnu 1361 přišel na svět následník trůnu Václav, pyšný otec ho nechal vyvážit zlatem a šestnáct hřiven nejdražšího kovu věnoval právě cášskému chrámu Panny Marie.

Znamená to, že maličký kralevic vážil přes čtyři kila! I jinak muž, jehož jsme si v televizní anketě zvolili za nejvýznamnějšího Čecha, neskrblil. Město obdaroval skvostnou korunou, nejspíš dílem některého z pražských zlatníků – tou, jež právě tady potvrdila jeho postavení prvního mezi německými šlechtici.

Dnešní Cáchy nejsou jen obrovským a překrásným muzeem, ale i městem mladých – každý šestý studuje. Místní technická vysoká škola se už léta drží na špici mezi vzdělávacími institucemi ve Spolkové republice.

Po dlouhé procházce či návštěvě termálních lázní si tady můžete posedět v některé z nesčetných hospůdek, kaváren a pizzerií, které se zařídily zejména na vysokoškoláky. V nejstarší kavárně Leo van den Daele vám k jedinečné kávě nabídnou místní pochoutku printen – medový kořeněný perník s cukrovou či čokoládovou polevou a kousky mandlí.

Až na vás přijde hlad, naberte to směrem k radnici. Právě v jejích historických prostorách se skrývá jedna z nejlepších místních restaurací, Ratskeller, s vyhlášenou německou, ale i mezinárodní kuchyní. Mimochodem – královské korunovační hostiny se pořádaly v paláci, na jehož místě se dnes skví právě radnice.

Jako první si tam hodoval právě Karel IV. Hostina se skládala z padesáti chodů, z nichž deset bylo jen na ozdobu. Porce, které jedlíci v paláci nespořádali, obsluha vynesla lidem na náměstí. Hostina se protáhla tak dlouho, dokud panovník hodoval.

Chcete-li se pobavit, zajděte si do bunkru, který měl kdysi chránit nacistickou elitu. Prošel dokonalou proměnou tak, že se z něho vyloupl Music Bunkr, čtyřpatrová oáza zábavy přímo v srdci města – s kavárnou, barem, šedesáti zkušebnami a koncertní síní pro 350 návštěvníků.

Zkrátka a dobře: pokud máte slabost pro historické souvislosti, architektonické skvosty a kulturní zážitky, nebo poněkud prozaičtěji rádi nakupujete nebo labužnicky pojíte, pak jste v Cáchách na správné adrese.

Hořká nebo horká, mléčná či s hrozinkami, dělá nám dobře. Staří Aztékové ji považovali za afrodiziakum a jedno francouzské přísloví říká, že může být – aspoň někdy – lepší než sex. Ať už si ji odpíráte, nebo ji jako praví čokoholici míváte stále po ruce, nebudete litovat, když si za ní vyrazíte do Muzea čokolády v Kolíně nad Rýnem.

Jako „předkrm“ , než to naberete do Cách. Kdo si představuje pod pojmem muzeum zaprášené vitríny a pach lyzolu, ten se v supermoderní budově, otevřené v roce 1993 v mondénní čtvrti Rheinauhafen, pořádně přepočítá. „Bude to požitek pro vaše oči, nos i chuť,“ slibuje Brigitte Stellbergová ze služby pro zákazníky.

Dodává, že od otevření si k nim našlo cestu na osm miliónů hostů. Předloni jich sem zavítalo 2300 denně, celkem rekordních 690 tisíc. A skutečně: poznáte čichem přísady, jimiž výrobci šperkují chuť jedné z nejvyhlášenějších dobrot? Jak na tom jste, to si můžete ověřit na sérii neoznačených vzorků.

Jakmile ukončíte odpověď, dozvíte se, zda jste uspěli a rozlišili třeba vanilku, hřebíček nebo zázvor. Zaskočte si na chvilku do tropické džungle s desetimetrovými stromy, v níž se daří kakaovníku.

Zkuste si vyrobit vlastní čokoládu v továrničce, jež denně vychrlí 400 kilogramů tohoto pamlsku. Pochutnejte si na nápoji podávaném na stříbře jako za časů filmové Angeliky, zvané též paní Čokoláda.

Na dobových obalech a plakátech se přesvědčíte, jak se měnily móda a vkus. Dozvíte se, že pochoutka božstev skrývá na 300 chemických látek. Některé z nich pomáhají uvolňovat z mozku serotonin, který dává mlsounům pocit dobré až povznesené nálady.

A jako bonbónek na rozloučenou si nezapomeňte dopřát koštnutí ze symbolu kolínského muzea, třímetrové čokoládové fontány.