Bylo ostudou celé země. Dnes je nejstarší město Itálie dokonale vybroušený klenot

Když vystoupíme z autobusu na hlavní stanici, vůbec nic nenaznačuje, že bychom se ocitli v jednom z nejdéle obývaných měst Evropy. Poněkud naivně jsem na základě fotografií očekával dobře udržovaný skanzen situovaný v kopci, jak je tomu v případě řady italských obcí. Matera ale žije, a to nejen díky davům turistů, kteří ji odevšad míří obdivovat.

Cestou do centra míjíme zcela standardně vypadající domy s dřevěnými okenicemi, jakých je na jihu Evropy plno. Když však dorazíme do historického jádra, ulice se promění. Najednou je všude kolem pískově zbarvená zástavba a hordy lidí. Spěcháme k nejbližší vyhlídce, ze které teprve naplno pochopím, jakým mraveništěm Matera je. Spleť uliček je hypnotická – cestičky vedou dolu, nahoru, křižují se a lemují je malé kamenné domečky stojící v kaskádách.

Stačí od hlavní frekventované trasy sejít o pár uliček stranou a město utichne. Člověk sice potkává další zbloudilce, kteří se také bezcílně potulují, ale turistický masokombinát, jehož jsme byli svědkem na hlavní tepně, je tentam. Snad odevšad jako maják ční do nebe zvonice materské katedrály zasvěcené Madoně della Bruna a sv. Eustachovi. Ale hezky popořádku.

Matera prochází staletími s významnou antropologickou a kulturní stopou. Na začátku zmiňovaná jeskynní obydlí pocházejí z neolitu. Podle odborníků, přestože se na tom jednohlasně neshodnou, je ale historie osídlení ještě starší – dle některých je oblast nepřetržitě obývaná i deset tisíciletí, což činí z Matery jedno z nejdéle kontinuálně osídlených míst na světě, a to hned po Aleppu a Jerichu.

Město začalo vznikat v roce 251 před naším letopočtem a nechal ho založit římský konzul a generál Lucius Caecilius Metellus. Později ho ovládali Lombardi a také o něj mezi sebou zápasili Saracéni, Byzantinci či Normané. Jeskynní obydlí se v 9. a 10. století stala zase útočištěm benediktínských a ortodoxních řeckých mnichů.

Divoké změny vládnoucích garnitur se Mateře nevyhnuly ani poté. Město bylo aragonskou državou, později ho ovládala římská šlechtická rodina Orsiniů, jež hrála stovky let významnou roli v italských dějinách. Za druhé světové války se místní vzbouřili proti německé okupaci a coby první italské město se pustili do boje s wehrmachtem.

V této době byla jeskynní obydlí stále využívaná. Lidé v nich často bydleli s hospodářskými zvířaty, kvůli čemuž nebyly životní a hygienické podmínky úplně ideální. I vzhledem ke zdejší velké chudobě byla Matera považována za ostudu celé Itálie, přičemž diktátor Benito Mussolini prohlásil, že je to místo dobré tak akorát na exil; za své antifašistické názory sem byl vyhnán třeba spisovatel a malíř Carlo Levi.

V 50. letech pak premiér Alcide De Gaperi rozhodnul, že se lidé musejí z jeskyní vystěhovat do novější zástavby na protějším svahu. I tam sice byla nejstarší obydlí (či kostely) vyhloubená do vápence, přece jen ale splňovala určité normy.

Negativní reputace s postupným zkrášlováním a renovacemi odezněla. Jakkoli tedy zažila Matera turbulentní doby, na jejím vzezření to dnes není prakticky znát. Patrně i díky zapsání starého města (Sassi di Matera) na seznam UNESCO, k němuž došlo v roce 1993. Budovy mají sice i dnes autentický historický ráz, ale je na nich vidět, že je o ně dobře pečováno. Kamenné chodníky jsou pak vyhlazené neustálou chůzí tak, že pekelně kloužou.

Matera má několik významných pamětihodností, mimo jiné zmiňovanou katedrálu či několik dalších svatostánků, ale není vyloženě nutné je poslušně všechny obcházet. Hlavním tahákem města totiž nejsou jednotlivosti, ale celek. I běžné ulice, na kterých se kromě restaurací nebo obytných domů nic nenachází, jsou zajímavé. Hlavou mi probleskne, jak asi místní obyvatelé stěhují nábytek – auta tu totiž většinou neprojedou a skoro všude je nutno dojít pěšky.

Nejhezčí část Matery se otevírá právě pod katedrálou Madonny della Bruna směrem k vyprahlé skalnaté krajině. Pohledy do údolí řeky Graviny jsou opravdu úchvatné; obzvlášť vytrvalí turisté mohou sejít na dno kaňonu, přejít krátký visutý most a poté po prašných cestičkách vystoupat podél jeskynních obydlí opět nahoru a užít si výhled s městem jako na dlani. Takové odhodlání v sobě ale nenacházím, přece jen toho času nemám tolik.

V roce 2019 se tento klenot regionu Basilicata stal hlavním evropským městem kultury, což sem přilákalo značné množství turistů. Ještě více pak Materu proslavila zatím poslední bondovka Není čas zemřít. Slavný agent 007 se křivolakými uličkami proháněl při automobilové honičce. Město však podobná pozlátka úplně nepotřebuje, na absenci pozornosti si opravdu stěžovat nemůže.

Centrum je poseté řadou restaurací i gelaterií. Nelze tu snad šlápnout vedle, protože v Itálii je jídlo skvělé opravdu na každém kroku. Pro tento kout země je typický třeba apulijský druh těstovin orecchiette, který vypadá jako mušličky, jeho název lze přeložit jako ouško. Anebo také sušené papričky. Ty často visí i nade dveřmi či okny domů jako zajímavá a autentická dekorace.

Matera fascinuje v mnoha ohledech, je to pečlivě vybroušený drahokam. Pohodlně se do ní dá dostat třeba vlakem z apulijské metropole Bari - tedy když Italové zrovna nestávkují. A oni prý stávkují relativně často.

Najít náhradní dopravu je docela oříšek, ale možnosti jsou: třeba autobus z letiště. A návštěva nejstaršího italského města za ty logistické kotrmelce rozhodně stojí, pomyslím si, když si dopřávám už druhou zmrzlinu a šlapu do kopce směrem k hlavnímu náměstí.